Jednalo se o operace československého vojska směrem do Německa vstříc spojeneckým armádám v případě, že Německo odmítne přijmout mírovou smlouvu. K tomu nedošlo. Příspěvek československé armády k předpokládaným spojeneckým operacím by byl asi uboze skromný, neboť téměř všechny použitelné síly odjely na Slovensko kvůli konfliktu s Maďarskem. Čili se jednalo o plánování k ničemu a o ničem.

O více než 30 let později základní primitivismus 1. studené války byl v přesvědčení obou stran, že druhá strana je schopná, a za určitých okolností i ochotná, zahájit velkou válku na evropské frontě: Od lovišť ledních medvědů až po vrcholky kavkazské.

Obdobný primitivismus současné 2. studené války vyplývá z přesvědčení, že politici a generálové Ruské federace nemají nic rozumnějšího na práci než ohrožovat demokracii na pobaltském směru a na severu Evropy.

V případě 1. studené války československá armáda měla být součástí nástupního prostoru vojsk 1.strategického sledu armád Varšavské smlouvy jako Československý Front – 1. a 4. Československá armáda na hlavním strategickém směru Varšava – Berlín – Paříž. (viz K. Štěpánek, P. Minařík, Československá lidová armáda na Rýnu, Naše vojsko 2007 a též Petr Luňák (ed.) Plánování nemyslitelného, ÚSD AV ČR-Dokořán 2007)

V případě 2 studené války (po roce 2000) veškeré možné válečné úsilí se více méně českému prostoru vyhne. NATO veřejně prezentuje představu, že by Ruská federace mohla ohrozit pobaltské republiky a případně severské (skandinávské) státy.

Území ČR by sloužilo pro tranzit jednotek NATO směrem do Polska, na Slovensko a dále na Ukrajinu. Naše letiště by sloužila bojovým letounům NATO a na území ČR by byly letecky přesunuty mobilní raketové systémy. Vzhledem k mizernému stavu naší armády by se do plánovaných akcí NATO zapojil jen omezený kontingent českých vojáků, vrtulníků a proudových letadel (méně než 10 stíhacích bombardérů Gripen a přes 20 bitevníků Alca).

Společné pro 1. a 2. verzi studené války je, že jde o fantasmagorické vize. Společné obě fantasmagorie mají, že spojenecké armády, ke kterým momentálně patříme, se budou bránit. Tedy, že první zaútočí zlé letectvo a raketové vojsko a tankové divize NATO (1. verze) a v současné vizi (2. verze) zaútočí zlé letectvo, raketové vojsko a tankové divize Ruské federace.

U obou verzí studené války nebyl jediný důvod útočit. V rámci 1. verze západoevropské státy a USA v rámci NATO byly rády, že je relativní klid v oblasti „železné opony“ mezi východní a západní části Evropy. U 2. verze, kdy nepřítelem je na oplátku Ruská federace, zase nikdo neví, kdo by byl tak vymaštěný, že by chtěl vojensky okupovat bezvýznamný prostor Pobaltí a Skandinávie.

Čili obě verze studené války v Evropě jsou z kategorie politických halucinací. První vypotily sovětské generálské hlavy v rámci Varšavské smlouvy, druhou vypotily generálské hlavy z NATO, resp. američtí političtí mágové a jejich generálové.

Fake news z dílny NATO o Pobaltí

Dnes (2018) jenom magoři mohou uvažovat o ohrožení Pobaltí ruským útokem, protože k tomu není jediný racionální důvod. K čemu by bylo obsazení pobřeží Baltu, když přístup k Baltskému moři má Ruské federace v oblasti Finského zálivu a také v oblasti Kaliningradu. V případě ozbrojeného konfliktu je pro Ruskou federaci Baltské moře bezvýznamné. Baltské moře lze opustit směrem do Severního moře a dále do Atlantiku jenom kolem německých, dánských a švédských ostrovů. Lze tuto cestu tedy lehce uzavřít. Ze strategického hlediska by proto napadení a obsazení pobaltských států Ruskou federací nemělo vůbec žádný význam.

Též útočné operace proti skandinávským státům lze uskutečnit jenom v den svatého Silvestra při klábosení o blbostech někde v baru. Jde o rozlehlé dosti nehostinné prostory s plošně podprůměrně rozvrstvenou infrastrukturou. Nejprůmyslovější oblasti skandinávských států jsou koncentrovány na pobřeží. Ruská flotila má zajištěný široký prostor pohybu  Barentsovým mořem, v Severním ledovém oceánu a v Norském moři ze svého území. Proto Ruská federace nemá jediný důvod útočit na tuto bezvýznamnou oblast.

Spíše ruská armáda může hodnotit posilování jednotek NATO v těchto oblastech jako přípravu pro posilování průzkumných a špionážních zařízení a pro případ leteckých a raketových útoků NATO vůči Rusku.

Zbytečná mise v Pobaltí

Proto je komediální, že české ministerstvo obrany z pohledu roku 2018 zbytečně vyhazuje peníze za politickou pózu – zapojení českých vojáků do tzv. posílené předsunuté přítomnosti NATO v Pobaltí (PPP). Rozhodnutí zřídit PPP přijaly členské země NATO při schůzce ve Varšavě v červenci 2016. Jde o čtyři mnohonárodní bojová uskupení, každé o zhruba 1200 vojáků. Poflakují se v Estonsku, Litvě, Lotyšsku a Polsku.

Jde o zcela nesmyslně vyhozené české peníze na vyslání mechanizované roty do bojového uskupení v Litvě a minometné čety do Lotyšska.

Zcela komediální je vysvětlení, že to má „…zajistit, že jakákoli vojenská provokace proti kterékoli spojenecké zemi nezůstane bez odpovědi NATO jako celku... Jeho smysl je čistě obranný: v kombinaci s dalšími aliančními prvky (jednotkami rychlé reakce, záložními silami a místními národními armádami) odradit případného agresora od otevřené vojenské akce.“ (z článku v Právu, 31.5.2018, Jiří Šedivý jako velvyslanec ČR při NATO, Jan Jireš se pyšnil, že je vedoucí obranných poradců při Stálé delegaci ČR při NATO).