Svátek má: Lucie

Zprávy

Velikost textu:

Afghánistán: Zápaďáci neumí nic dotáhnout do konce

Afghánistán: Zápaďáci neumí nic dotáhnout do konce

Stále dokola se píše, že Donald Trump chce nejpozději do prezidentských voleb v roce 2020 snížit stav vojsk USA v Afghánistánu na minimum, a mít uzavřenou smlouvu o odchodu amerických vojáků z Afghánistánu, aby získal mírotvorné předvolební body.

Ilustrační foto
3. srpna 2019 - 08:20

Pokud budeme chtít moralizovat, zda nejde jenom o politickou vypočítavost, ne o mír, lze upozornit, že vždy šlo jenom o politiku. Jinak by Amíci do divokého Afghánistánu nelezli, upozorňuje František Roček.

Amerikánští politici potřebovali co nejrychleji provést odvetu za teroristické rozbourání mrakodrapových dvojčat v září 2001 v přístavním městě New York. Chtěli potrestat Al-Kajdu. K tomu byl ideální Afghánistán, kde měla (s ne příliš vřelým souhlasem islamistického Talibanu) své výcvikové tábory.

V říjnu 2001 již bombardovali Američané Afghánistán a nakonec tam i vlezli. Američany „vypěstovaná“ afghánská prozápadní vláda se potom logicky musela připravit na talibánský protiútok. Taliban nebyl poražen, jenom se stáhl do pohraničních oblastí Pákistánu.

Jak to dopadlo? V tomto textu jsou využity oficiálně publikované poznámky generálního inspektora Johna F. Sopka ze SIGAR (agentury pro obnovu Afghánistánu) v Centru pro strategická a mezinárodní studia ve Washingtonu. 29. července 2019 poznámky na téma „Rozdělená odpovědnost: NATO v Afghánistánu“ a postřehy z Afghánistánu pronesené na jakési „Konferenci Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) v belgickém Brusel z 20. června 2019.

Pozdní lítost

V roce 2017 agentura SIGAR zveřejnila zprávu o zkušenostech z rekonstrukce afghánských národních obranných a bezpečnostních sil:

Počáteční americké plány pro Afghánistán byly zaměřeny výhradně na vojenské operace a nezahrnovaly výstavbu afghánské armády, policie a podpůrných institucí.

Podpora zvyšování schopnosti afghánských bezpečnostních sil (ANDSF), včetně letectva, zpravodajských služeb a speciálních sil, nebyla zahrnuta včas do plánů sil USA, Afghánistánu a NATO.

Došlo ke zpoždění podpory rozvoje afghánského ministerského a bezpečnostního sektoru, které řídí plánování a podporuje dlouhodobou udržitelnost ANDSF.

Poskytování pokročilých zbraňových a velících systémů převážně negramotným a nedostatečně vycvičeným silám, aniž by bylo zajištěno vhodné školení a institucionální infrastruktura, vytvořilo dlouhodobou závislost na USA, vyžadovalo zvýšenou finanční podporu USA, a ztěžovalo úsilí o zajištění soběstačnosti ANDSF.

Po 18 letech marné války je celkem sympatické, že není zastíráno množství chyb, které jsou dnes vnímány v  souhrnu jako osudové. Americké přiznání chyb je neseno v demokratickém duchu mírné otevřenosti v mezích zákona.



Kořeny smutného přiznání

J. F. Sopka si mohl dovolit konstatovat: „Zjistili jsme, že neexistuje žádná osoba, agentura, vojenská služba ani země odpovědná za dohled nad všemi americkými a mezinárodními činnostmi v oblasti rozvoje afghánských bezpečnostních sil. Dokonce ani ve vládě USA nebyla žádná organizace ani vojenská služba pověřena směřováním klíčových tendencí (probíhající) mise.

Například nikdo nepověřil (oficiálně) americkou armádu odpovědností za rozvoj bojových schopností afghánské armády. Místo toho byly americké vojenské služby a výkonné pomocné agentury pověřeny, aby nasazovaly personál, který přebírá odpovědnost za bezpečnostní asistenční činnosti po dobu trvání individuálního nasazení, které obvykle trvalo rok nebo i méně.

Bez vedení komplexního, odborně navrženého a trvalého víceletého plánu, který by harmonizoval všechny činnosti v oblasti bezpečnosti, se americký přístup s každou rotací personálu často měnil.“

Aby stesků nebylo málo, chybí spojeneckým vojákům řada drobných, ale důležitých informací. Sopka připomíná: „…školení stále neposkytuje instrukce přizpůsobené konkrétně misi v Afghánistánu. Například mnoho poradců nevědělo, že afghánské bezpečnostní síly upřednostňují evakuaci zemřelého personálu před kriticky zraněnými na základě náboženských zvyků…“


Centralizace ničeho

Až v Afghánistánu padne poslední zápaďácký voják, a budou o pár desetiletí později psány dějiny marné války v Afghánistánu, budou to dějiny systémového selhání armády USA.

Ale nebude to posměch vůči amerikánské administrativě, ale spíše popis nadčasového (resp. univerzálního) jevu – bude to popis neschopnosti nejen USA, ale států NATO, řešit komplikovanější a rozsáhlejší problémy mimo svůj vlastní názorový svět. Válka v Afghánistánu je signálem neschopnosti vyspělé atlantické technické civilizace řešit problémy svými humanisticko – technickými metodami a zvyklostmi v islámském prostoru.

Problémy byly nejen ve vojenské oblasti, ale i v rámci toho, čemu se říká organizační činnost. Sipko například uvedl: „…zatímco velitel USA / NATO v Afghánistánu je z velké části zodpovědný za rekonstrukci afghánských bezpečnostních sil, jako u všech operací NATO, přitom nemá velitel absolutní pravomoc diktovat přesné metody a činnosti, které musí každá země NATO při výcviku používat, poradenství či pomoci afghánským bezpečnostním silám a afghánským ministerstvům obrany a vnitra. Tyto problémy bránily standardizaci programů asistence v oblasti bezpečnosti a nepodařilo se jim optimalizovat přínos mezinárodního společenství. Velitel navíc nemá přímou pravomoc nad civilními činiteli působícími na ambasádách, z Evropské unie a nad dalšími mezinárodními organizacemi…,“ upozorňuje šéf SIGAR.

Došlo tedy k centralizaci ničeho. Mezinárodní síly v Afghánistánu nemají velení ve skutečně jednotném smyslu slova.

Vzpomínka na trestuhodnou opatrnost

Podle generálního inspektora Johna F. Sopka ze SIGAR dnes z toho mála vojenského personálu, co zůstává v Afghánistánu, američtí válečníci alias poradci jsou omezováni kvůli hrozícímu riziku. Sopka uvedl: „Mise typu „řídit“ a „létat“ do vzdálenosti pěti minut (od základny) často vyžadovaly zdlouhavý schvalovací proces…“
Konec současného amerického válečnického dobrodružství připomíná jeho začátek:

Velká opatrnost na začátku invaze do Afghánistánu na podzim 2001 vedla k počátečnímu krachu operace.

V knize „Bombardovat nemocnice je normální“ (Aos publishing, 2017) o útoku na afghánské území na podzim 2001 jsem napsal: „… Chybný úsudek při zahájení operace v Afghánistánu v roce 2001 lze nazvat třeba „strategickou neschopností“. Ta hned na začátku afghánské války na podzim 2001 dovolila Tálibáncům stáhnout se s minimálními následky. Usáma bin Ládin s dalšími veliteli Al-Káidy přežil a pohyboval se afghánským skalním komplexem Tora Bora, aby nakonec zmizel v pákistánském pohraničí.
    
Jeden z amerických starých matadorů speciálních operací tehdejší novou generaci operativců a kontraktorů placených za zvláštní operace viděl jako lépe vycvičenou: „…a obecně zastiňují hochy ze staré školy. Nicméně jejich rozhodování v zásadních situacích se stalo nezáživné. Komunikace je prostě příliš dobrá a veškerá rozhodnutí jsou činěna řetězem rozkazů.
    
Za mých časů, kdy jsme neměli všechny ty radiostanice a špičková komunikační zařízení, lidé ostřílení v poli se rozhodovali beze strachu z hněvu vrchnosti. Ale v současnosti přicházejí rozkazy přímo od této vrchnosti, vzdálené několik set kilometrů od bojové zóny. (Robert Young Pelton, Oprávnění zabíjet, MF 2008, str. 54) „Američané se stali obětí své vlastní taktiky. Ta velela mít v pozemních bojích co nejméně mužů.

Na zemi měli bojovat především afghánští bojovníci, které měly řídit malé týmy složené z agentů CIA a příslušníků speciálních jednotek. Bojovníci měli dostávat pouze vzdušnou podporu.  Právě u Tora Bora se ale mudžahedíni projevili jako nespolehliví spojenci. Odmítali bojovat v noci, a tak al-Káida pod rouškou tmy vždy získávala zpět těžko dobytá území. V jednu chvíli dokonce Afghánci přistoupili na příměří, které pomohlo bin Ládinovi k útěku… Daleko větším problémem ale v tu chvíli byly obavy Washingtonu poslat do boje více pěšáků. (Vojáci bin Ládina u Tora Bora zahlédli i zaslechli, přesto se mu podařilo uprchnout, 21. 07. 2011 iDNES.cz)

Co k tomu dodat?

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)