Takovým dramatickým příkladem je konflikt na východě Ukrajiny, který v letech 2014 a 2015 představoval mimo jiné zástupnou válku mezi Ruskou federací a Spojenými státy. Jeho průběh a mezinárodní dopady vyznívaly velmi nepříznivě pro Rusko, přestože se ruský prezident Vladimír Putin dvakrát pokusil nastolit příměří.

V obou případech to bylo po překvapivých vojenských úspěších proruských separatistů, které tak říkajíc zastavil v rozletu, aby donutil ukrajinskou stranu k jednání o příměří. Výsledkem se staly Minské dohody I. (2014) a II. (2015), nicméně konflikt se nepodařilo zmrazit. Vladimír Putin však nalezl překvapivé a riskantní řešení problému. Zahájil ještě jednu zástupnou válku mezi oběma velmocemi v Sýrii. Tam, na rozdíl od Donbasu, se nemusel omezovat jen na podporu Bašára Asáda a syrské armády, ale mohl nasadit ruské ozbrojené síly. Vzhledem k existenci tzv. Islámského státu mohla ruská armáda oficiálně vystupovat jako spojenec mezinárodní protiteroristické koalice vedené USA.

Naopak Spojené státy se svojí podporou „demokratické syrské opozice“ se, s ohledem na její propojení s islamisty, dostaly v Sýrii a Iráku do podobně nevýhodné pozice jako Ruská federace na východní Ukrajině, protože do občanské války proti syrskému prezidentovi mohly vstupovat pouze nepřímo, tedy dodávkami zbraní, munice, informací a instruktorů. Kýženého ruského cíle tak bylo dosaženo, zástupná válka na Ukrajině opustila televizní obrazovky a stala se jen dalším zamrzlým konfliktem.

Obávám se však, že Ruská federace a zejména prezident Vladimír Putin se mohou stát obětí vlastních úspěchů. Zásah ruských ozbrojených sil v Sýrii byl velmi úspěšný a způsobil zvrat v dlouhé syrské občanské válce a změnil poměry na Blízkém a Středním Východě. Oslabil spojence USA v čele se Saúdskou Arábií, posílil jejich protivníky, zvláště pak Irán, vyvolal roztržku mezi Spojenými státy a Tureckem. V současném pojetí americké geopolitiky musí přijít odveta za tuto nečekanou porážku.

A kde jinde než na Ukrajině? Zatím nehrozí přímá konfrontace obou velmocí, ale zástupná válka se zase rozhoří naplno. Nasvědčují tomu dodávky moderních zbraní na Ukrajinu a nový ukrajinský zákon o reintegraci Donbasu, který z ruského úhlu pohledu znamená konec Minských dohod. Při současném trendu politiky amerického prezidenta Donalda Trumpa se dá očekávat, že zesílí tlak na to, aby se v této zástupné válce více angažovaly evropští členové NATO.

Ovšem, také v případě méně nebezpečného vývoje konfliktu, pokračování neklidu a bojů přinese nová rizika pro celou Evropu. Války od počátků lidských dějin vždy doprovázely epidemie. Platí to i dnes, jak ukazuje studie publikovaná tento týden v USA v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, která si všímá dopadu ukrajinské války na šíření viru HIV. Mezinárodní vědecký tým, který sledoval genom jednoho specifického viru, došel k závěru, že v současné době je jím na Ukrajině nakaženo 220 000 lidí ( třicet případů na 100 000 obyvatel). První nositel tohoto typu viru HIV se na východě Ukrajiny objevil v roce 2001. Epidemie se rozeběhla až v roce 2014 v souvislosti s vnitřní migrací a zhoršením zdravotní péče v důsledku válečných událostí.

Holt se máme na co těšit válka neválka.