Západní sdělovací prostředky představují vůdce venezuelské opozice Juana Guaidó za jakéhosi „muže lidu", podporovaného masami, uvedl Contra Magazin. Ve skutečnosti se mnozí občané této země dozvěděli o jeho existenci teprve poté, co byl před pár týdny zvolen předsedou Národního shromáždění.

Je tedy překvapující, že šéf Bílého domu Donald Trump, tak rychle uznal tohoto člověka coby dočasného prezidenta. „Nebo snad lidé ve Washingtonu ví víc než ti, kteří jsou v Caracasu?" zeptal se autor. Zdá se, že orgány USA byly na takový vývoj v zemi připraveny.

Když Trump převzal prezidentský úřad, uvědomil si, že se bude muset co nejdříve zabývat „problematickou" Venezuelou. A „dlouhá ruka Washingtonu" připravovala úder na prezidenta republiky Nicolase Madura. Zástupci USA se setkali s odpůrci hlavy státu v armádě a diskutovali o možnosti jeho svržení. Dokonce i tehdy Američané usilovně hledali ústavní zdůvodnění pro převrat.

Americký viceprezident Michael Pence ujistil Guaidóa v podpoře Bílý dům, pokud se prohlásí za hlavu státu. Takže samotná myšlenka a argumentace pocházela spíše z Washingtonu, než z venezuelské opozice. A byl to spíše než návrh, požadavek, je přesvědčen autor.

Ve světle těchto skutečností lze říci, že ve Venezuele neexistuje „povstání utlačovaných lidí proti jejich tyranovi", ale „zinscenováníí další barevné revoluce" podle scénáře, který je již dobře znám od doby zhroucení SSSR. Hrdinu a vůdce revoluce nevybrali v Caracasu, ale ve Washingtonu. I když je třeba uznat, že Maduro má v zemi dostatek nepřátel. Navíc mnozí mohou podpořit Guaidóa, aniž by věděli, čí zájmy představuje.

Pozornost také vyvolávají požadavky kladené demonstranty. Na rozdíl od francouzských „žlutých vest" nevyžadují žádná konkrétní opatření ke zlepšení sociálních podmínek v zemi. Chtějí „svobodu". Současně není jasné, co tím myslí. Svoboda demonstrací není omezena víc, než ve Francii, kde se vláda také činí proti demonstrantům. Současně na Západě nikdo nehovoří o nedostatečné svobodě ve Francii a nevyžaduje rezignaci prezidenta Emmauela Macrona.

Ano, ale ve svobodě projevu ve Venezuele to také není špatné, poukázal autor. Občanské svobody se mnohem brutálněji popírají v Saúdské Arábii a Spojených arabských emirátech. Jsou však strategickými spojenci Západu, takže tam nikdo neodstartuje proces barevných revolucí.

Washington vynakládá veškeré úsilí na to, aby Guaidó vypadal jako šampión zájmů Venezuelů a ne „loutka gringo-pučistů". Faktem však je, že hlavní argument americké strany - totiž ústavní platnost převratu - neudržuje není schopen přežít kritiku. V hlavním dokumentu země není jediný bod, který by potvrdil legitimitu jednání Guaidó, který se prohlásil za dočasného prezidenta.

Ale poté, co Itálie a Řecko znemožnily EU vystoupit se společným postojem k situaci ve Venezuele, změnil Brusel svůj postoj vůči vůdci opozice. Stal se známým jako „důležitý pomocník" v procesu organizování spravedlivých a svobodných voleb. Ale v tom mohl pomoci bez pokusu o převrat, zdůraznil autor.

Nová interpretace role Guaidóa ve venezuelské krizi naznačuje, že Západ začal ustupovat. Opoziční síly se musí začít připravovat na skutečnost, že je jejich spojenci v USA a Evropě budou opouštět, stejně jako mnoho jiných, kteří riskovali svůj život kvůli zájmům Západu. Zůstává zřejmé, zda oponenti Madura budou moci dále posilovat své postavení v zemi a také doplňovat k svým řadám další příznivce bez vnější podpory, uzavřela publikace.