První - americká verze - je výhradně „agresí" Kremlu a Putina. Druhá - verze Ruska - je „agresí" Evropské unie a NATO, za níž stojí Washington. Podle Cohena, existuje mnoho „špatných úmyslů, chyb a nepřesností“ v tomto příběhu, ale obecně platí, že moskevská verze, kterou americká média zcela ignorovala, je blíže k historické realitě let 2013-2014.
Cohen připomněl, že v lednu 2014 neměl Putin, který se v té době připravoval na olympijské hry v Soči, který měl v úmyslu demonstrovat, že je Rusko nezávislý a důvěryhodný partner v mezinárodních záležitostech, žádný důvod, aby vyprovokoval rozsáhlou mezinárodní krizi se Západem nebo s „bratrskou" Ukrajinou.
„Ať už rozumné nebo ne, všechny jeho kroky od té doby byly většinou reaktivní a vůbec ne „agresivní", včetně jeho jednání na Krymu a na východní Ukrajině," poukázal profesor.
Poznamenal rovněž, že začátek krize byl urychlen dohodou o „asociaci“, kterou Evropská unie nabídla podepsat ukrajinskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi a kterou odmítl v listopadu 2013 podepsat (ve skutečnosti, když zjistil astronomické náklady tohoto aktu, požádal o čas na prostudování). Putin a jeho zástupci se pak pokoušeli přesvědčit Evropskou unii, aby učinila ekonomickou dohodu s Ukrajinou „třístrannou", tedy včetně Moskvy, aby neznevýhodnila velmi významné obchodní vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem. Bez ohledu na to, vedoucí představitelé EU to odmítli a vnutili Kyjevu, že si musí vybrat mezi Ruskem a Západem, dodal Cohen.
Profesor také řekl, že řadu let západní struktury „vlévaly miliardy dolarů na Ukrajinu", aby byla připravena na „civilizační“ hodnoty Západu. To znamená, že jeho „pochod“ na Ukrajinu začal dávno před událostmi Majdanu. Dohoda EU - údajně pouze ekonomická a civilizační - obsahovala ustanovení, která jsou pro tohoto nového „partnera" závazná pro vojenskou a bezpečnostní politiku NATO. (Záměr byl jasný, když prezident George W. Bush navrhl, aby se v roce 2008 urychlilo ukrajinské členství v NATO – jen bylo vetováno Německem a Francií.).
Navíc v letech, které předcházely dohodě navržené EU, prezident Janukovyč byl „prokremelský", jak se pravidelně uvádí v amerických sdělovacích prostředcích, ale měl se na radu svého amerického volebního poradce (nyní hanebného Paula Manaforta) „naklonit" k Západu směrem k EU, aby si rozšířil svoji volební základnu mimo jihovýchodní Ukrajinu. (Putinovo opovržení vůči Janukovyčovi jako chamtivému a zkorumpovanému oportunistovi bylo v Moskvě i v Kyjevě dobře známo, ačkoli zřejmě ne v amerických médiích.) A každý, kdo sledoval vývoj krize, ví, že prominentní členové amerických úřadů - Kongresu a Obamovy administrativy - byli trvale přítomni po celou dobu událostí na Majdanu, a veřejně a soukromě vyzývali k boji s Janukovyčem, ústavně zvoleným prezidentem.
A ostatně den předtím, než byl Janukovyč nucen utéct ze země před ozbrojeným davem, podepsal dohodu , zprostředkovanou třemi ministry zahraničních věcí EU, aby se mírně ukončila krize tím, že by vytvořila koaliční vláda s opozičními vůdci a souhlasil s předčasnými prezidentskými volbami. Šlo o demokratické řešení krize, které soukromě podpořil prezident Putin a prezident Obama. Proč žádná ze západních stran neobhajovala svou vlastní dohodu, není zcela jasné, ale není úplným tajemstvím.
Dalším mýtem je pak podle Cohena samotný Majdan. Podle něj je již prakticky dokázáno, že snajpeři opozice postříleli nejména 80 lidí – ať už protestujících nebo z řad policie a rozjeli tak převrat.
Proto vyjádřil pochybnost, zda by bylo možné nazvat převrat v únoru 2014 „demokratickou revolucí", navíc kvůli k tomu, že část oligarchických sil zůstává na svém místě.
Antidemokratické počátky dnešního režimu v Kyjevě nadále postihují Ukrajinu. Její ekonomika podporovaná Západem selhává, což připouštějí i někteří „z amerických roztleskávačů“. A z větší části pokračuje v odmítání plnit své závazky v mírových dohodách z roku 2015 Minsk II.