Svátek má: Berta

Zprávy

Velikost textu:

Dopisy z Vídně: Vídeň, město, které už patří jim, migrantům!

Dopisy z Vídně: Vídeň, město, které už patří jim, migrantům!

Vídeň se stává pro normální občany neobyvatelnou. Určitě aspoň některé její čtvrti. Právě ty, kde bydlely dříve generace Vídeňáků, kteří po válce vybudovali z rozbombardovaných ulic a domů zase to dřívější krásné město. 

Můžete potkat ve Vídni...
22. března 2018 - 07:20

Ti Vídeňáci, kteří si celá ta léta odříkali, aby měli „ve stáří“ trošku hezčí život. Zajištěnou existenci, kterou ve válce ztratili. Ta první poválečná socialistická partaj jim to umožnila. Ta posledni, nová červená,  znemožnila. Píše pro Prvnizpravy.cz naše dopisovatelka z Vídně.

Lidé se stěhují ze čtvrtí, kde bydleli jejich rodiče. Mladší generace utíká do „okolí“,  jenom někde pryč, když nechce, aby jejich děti vyrůstaly v prostředí, které je nebezpečné, nezdravé a nepřátelské. Ano, velice nepřátelské vůči všemu rakouskému.Tedy kromě peněz a výhod sociálního zabezpečení. Abychom nebyli zase tak docela neobjektivní….Některé „produkty integrace“ si totiž tihle přistěhovalci osvojili ještě za svého pochodu do zaslíbené země.

Život v jejich městě se pro Vídeňáky za poslední léta drasticky změnil. Lidé se po 21.00 hodině uchylují do svých domovů. Pamatuji se, jak jsme se před několika lety, po koncertu nebo návštěvy v Opeře, procházeli v noci přes Kertnerstrasse, postávali před ozářenými, nádherně naaranžované zlatníckými výlohami. Nebo zašli ještě ve 23.00 na polévku a znásobili tak celý ten nádherný večer pocitem, jaký že jsme to světáci, když se procházíme o půlnoci přes "vídeňské Příkopy" a jdeme si vykroutit krk při podívané na ozářenou „Štefku“, jak Vídeňáci s láskou svůj svatoštěpánský dóm nazývají.

Lidé sedávali v létě do pozdní noci na lavičkách v parcích, v kavárnach, v „heurige“ u vína. To všechno už neexistuje. Teď na nich sedí dealeři, narkomani, havěť.

Cizí lidé si za náhodného setkání vyměnovali spontánně své dojmy, informace, zdvořilosti. Dnes se vyhýbají přímému pohledu, nevědíc co bude z toho vyvozováno a do jakých nepříjemností se mohou dostat.

Dopisy z Vídně: Migranti nám berou naše lidská práva

Veřejné prostředky jsou ideální možností pro afghánské, arabské a černošské muže, k obtěžování žen, které se jim líbí. Roztahují se na sedadlech, mluví hlasitě do svých drahých mobilů, chovají se vyzývavě. S převahou „vojska, které dobylo město“, si všechno dovolují. Zdvořilost považují za slabost, odmítnutí za urážku.

Vídeň je okupována dealery s drogami, smečkami  afghánských, čečenských, nebo rumunských  mafií. Mladí migranti, zásadně ve skupinách, večer vycházejí na lov.

Dívky a ženy, které jsou později večer na ulici jsou předmětem jejich náboženské horlivosti.
Považují je za bytosti padlé, protože žádná muslimka by si nedovolila v noci a bez mužského doprovodu brázdit ulice města. Že hodně žen jde do práce na noční směnu a nebo z noční směny konečně domů k rodině, je ani nenapadne. Za to si osobují právo těmhle "nemorálním křesťankám" objasnit, jak se na to dívá korán. Když to nechápou nebo dokonce odmítnou, potrestají je hned na místě.

A někdy je ani mužský doprovod nezachrání. Ten se zotavuje často pár dnů nebo i týdnů v nemocnici na chirurgii.  Mladý Čečenec, na otázku policie, proč zmlátil do bezvědomí mladého Rakušáka  odvětil, že „stačí, když se na něj někdo blbě podívá….“

Znásilňování: Ženy a děti jsou obětovány díky politické korektnosti!

Některé stanice metra jsou oficiálně uznávány za „gefährlicher Pflaster“ (nebezpečný flek). A to od rána do večera. Policie situaci nezvládá. Dostáva novou výstroj i výzbroj, ale nedostává se jí  pravomoci. Ti, kteří nemají jinou možnost, než jezdit metrem, se stávají fatalisty. Počítají už s tím, že se právě jim, právě dnes  „může něco stát“. Ale zároveň věří, že právě jim a právě dnes „ se nic nestane“. Fatalismus vzniknuvší z nemohoucnosti.

Maďarský ministr János Lázár, použil po své poslední návštěvě  ve Vídni  tato slova: „Přistěhovalci udělali z Vídně město špinavé, nejisté, s vysokou kriminalitou. Bílí rakouští křestané se musí ze svých čtvrtí stěhovat.“

„Potrefená husa zakdáká…“ Toto pořekadlo mne napadlo, když jsem si přečetla komentáře červených a zelených „kdákajících uražených husí“. A to druhé: „…Za pravdu se každý hněvá…“ to jen potvrzuje. Pane ministře, máte úplnou a naprostou pravdu ! Je nám z toho taky do pláče!

Vídeň - rakouská metropole, lákající od své architektury až po „vídeňskou kuchyni“ turisty z celého světa, město překypující kulturou, prívětivostí a dobrou náladou, to krásné město… umírá.

Vídeň zaplavují hordy které nemají zde co pohledávat. Nemají městu co dát, nemají ho vlastně ani rády. Jenom si ho rozdělují na „svá území“, o které mezi sebou bojují. Balkán nebo bazar. A ti původní obyvatelé musí tomu jenom přihlížet. Bezmocně. Stávají se menšinou, protože „ti druzí“ se rozmnožují rychlostí přímo strašidelnou.

Naše křesťanské tradice kážou nastavit k políčku i druhou tvář.  Naše staré zákony nejsou na toto období přizpůsobené  a nové  nejsou tak rychle v dohledu.  Těch starých zákonodarců, kteří se křečovitě drží svých pozic, je ještě pořád dost. A jsou podporováni a „chráněni“ těmi červenými, kteří svoji moc sice ztratili, ale tak zcela o ni ještě nepřišli. A také „politickými humanisty“, kterých prázdné, realitě totálně odcizené tlachání, je jenom olejem, přilévaným do ohně.

Stará vláda byla svržena, protože tohle trpěla. Stala  se samoobslužnou, zbabělou a přivedla národ do zkázy. Pokud nová vláda nenabere rychlejší tempo ve změnách zákonů a vlastně ve všem, co s migrací souvisí, musí počítat ve volbách se stejnou „odměnou“. Hodně se už posunulo k lepšímu. Ale to, co probíhá doposud, patří většinou k nápravě  starých chyb, které se za vlády vídeňských červených politiků, nahromadily.

Občané sledují tyto „restaurátorské práce“ s povděkem i oceněním. Ale nedovolí ani takovým oblíbencům, jakými jsou  kancléř Sebastian Kurz a ministr vnitra Herbert Kickl, odpočívat.

Nová vláda to nemá lehké, protože bojuje na vícero frontách. Ale pracuje s nevídanou energií   a prosazuje se jak doma tak i v zahraničí.

Vláda si troufá  i tam, kde dosud rakouští politici pokorně skláněli hlavy. Proto také doufáme,  že vyčistit  ten rakouský „Augiášův chlév“, ve kterém se nahromadilo za poslední léta nepředstavitelné množství špíny a hnoje, jim nebude trvat těch bájných sedm let.



(rp,MM,prvnizpravy.cz,foto:arch.)