Publikace zdůraznila, že některé z alternativních návrhů na boj proti sovětským ponorkám se ukázaly jako užitečné, například zvukový monitorovací systém - řetěz podvodních mikrofonů, který byl používán k detekci ponorek a funguje dodnes.

Časopis však uvedl, že ostatní myšlenky byly komické a šílené. Proto, protože jejich nízký šum byl považován za hlavní ochranu ponorek, a tak jako způsob, jak eliminovat tuto výhodu, navrhli vyhodit ze vzduchu  magnety, ty by se „přilepily“ k trupu ponorky, což by způsobilo hluk. Navíc časopis napsal, že k odstranění těchto magnetů z ponorky by také vyžadoval čas, a to by zase snížilo bojovou připravenost sovětské ponorkové flotily.

Přičemž, jak časopis uvedl, Severoatlantická aliance nicméně tuto myšlenku proměnila v realitu: nejprve na britsko-kanadských cvičeních, kdy se magnety po pádu připojily k ponorce královského námořnictva „Auriga“. To poskytlo hydroakustice „příležitost se pobavit“, ale spolu s tím vyvstaly problémy: když se „Auriga“ vynořila na konci cvičení, magnety zakryly otvory pro přívod a odvod vody, a nebylo možné je odstranit do moře, magnety byly uvolněny týdny později v suchém doku v kanadském Halifaxu.

Poznamenává se, že později se pružné magnety hozené do oceánu s hlasitým zvukem přilepily k trupům několika sovětských ponorek, které se poté obrátily do přístavu, místo aby pokračovaly v kurzu.

NI však dodal, že pokud sovětské námořnictvo mohlo dočasně „poslat“ několik ponorek na dovolenou, pak si to nemohly dovolit v NATO a protipomorkové síly nemohly trénovat, když byly k jejich výcvikovým lodím připojeny pružné magnety.

Publikace tak došla k závěru, že magnety skutečně fungovaly podle očekávání, ale ve větším měřítku nebyly praktické kvůli problémům s výcvikem mužstva.