Psal se duben 2004, když se vydaly dvě desítky kanadských vojáků ze zvláštních jednotek na sněžných skútrech na 1500 km cestu do oblasti magnetického pólu. Měli umístit na nejsevernějším výběžku Ellesmerova ostrova několik plechových tabulek upozorňujících, že se jedná o kanadské výsostné území. K cíli cesty dorazila pouze pětice mužů. Většina sněžných skútrů v drsných podmínkách konce arktické zimy zkolabovala. Kanadská vláda tím reagovala na fakt, že USA, Dánsko a další státy zpochybňují, že by mořská cesta z Atlantského do Severního ledového oceánu vedoucí průlivy mezi ostrovy kanadské Arktidy, tzv. Severozápadní průjezd, byla výsadním vlastnictvím Kanady.
Kanada se v roce 2017 zavázala zvýšit obranné výdaje o více než 70 procent během následujícího desetiletí. Přitom stejně jako USA ani Kanada nemá na kontinentu žádného protivníka. Jediným vysvětlením je navyšování vojenského rozpočtu kvůli konfliktu o arktickou kořist.
Obklíčení Ruska
Západní státy soupeří mezi sebou o kus arktického žvance, ale v arktické rvačce je pro ně největším konkurentem Rusko.
Pro Rusko je Arktida regionem strategického významu. Na Dálném severu jsou podniky obranného průmyslu, základny severní flotily ruského námořnictva a objekty vojenské infrastruktury. Navíc státní hranice Ruské federace v délce 20 tisíc kilometrů prochází Arktickým oceánem.
Když nedojde k dohodě s Ruskou federací ve prospěch států NATO, musí se připravit NATO k vojenskému nátlaku vůči Rusku. K tomu poslouží jako ideální nástupiště pobaltské státy s Polskem. Do 10 let chtějí získat stratégové USA Bělorusko podobně jako získali Ukrajinu, aby i v tomto směru byly jednotky NATO v bezprostředním sousedství Ruska. Doslova na dostřel.
Další frontu proti Rusku může NATO vytvořit ve směru od Grónska přes severní část Velké Británie a Skandinávské země. Island se stane ještě významnější základnou USA (resp. NATO) než v době 1. a 2. studené války. Tím bude Rusko uzavřeno ze západu.
Z východu bude protiruská fronta od Severního ledového oceánu ve směru od Kanady přes Aljašku až po Japonsko. Tím by došlo k částečnému zablokování přístupu Ruska do Ledového oceánu ze západu i východu, a do Atlantiku a do Tichého oceánu.
Plánovači velké ledové války se nemusí zabývat současnou situací. Pro ně je důležité co bude za 10 let. Předpokládají, že se momentální (2018) napjaté vztahy USA s Tureckem srovnají a přejdou do pragmatického spojenectví.
V případě velké ledové války Turecko (spolu se státy pod tureckým vlivem v ruském příhraničí) bude v pragmatickém spojenectví USA. Znamená to možnost vytvořit protiruskou jihoasijskou frontu od Turecka přes Kaspické moře a Kazachstán. Za 10 let (předpokládají američtí plánovači) bude Kazachstán mimo vliv Ruska a snahou Turecka, ale i západu bude, aby Kazachstán byl na protiruské vlně podobně jako Ukrajina. Tím by se Ruská federace dostala doslova do kleští. Kdokoliv má kontrolu nad Kazachstánem, ocitne se nějakých 150 km od Volhy, říční magistrály ruského zemědělství.
Pro plánovače velké ledové války by ruské ozbrojené síly byly ve vypjaté situaci bez jakýchkoliv záloh. Musely by být ve střehu na třech frontách.
Dvě čínské varianty
Dočasného spojence by USA mohly nalézt i v Číně. Stín obchodní války mezi USA a Čínou z roku 2018 je drobnou epizodou. Za 10 let by USA mohly Číně nabídnout, aby v rámci nátlaku na Ruskou federaci Číňané požadovali část Sibiře. Rusko by se tím mohlo ocitnout v bezvýchodné situaci, protože by hrozil pohraniční spor s Čínou, pokud „dobrovolně“ nepostoupí Číně část sibiřského území.
Již se to jednou stalo, připomíná George Friedman, zakladatel konzultační zpravodajské agentury Stratfor (Strategic Forecasting), v knize Příštích sto let (Argo a Dokořán, 2010): „taková byla americká strategie: obklíčit, a tudíž potlačit Sověty. Od Severního mysu v Norsku po Turecko a až k Aleutským ostrovům vytvořily Spojené státy společně se spojenci … masivní pásmo na všech hranicích Sovětského svazu – do tohoto pásma se zapojila v roce 1970 i Čína.“ (str.42)
Ve prospěch Číny bude poukazováno na vzrůstající počet imigrantského čínského obyvatelstva v oblasti Sibiře. Již v roce 2015 ruský komentátor Oleg Lušenko varoval, že čínské aktivity v Transbajkalské oblasti, kde vedou dvě hlavní tepny propojující západ Sibiře a zbytek Ruska s Dálným východem, mohou časem vést k tomu, že Peking získá kontrolu nad územím téměř stejně velkým, jako je Čína sama. (Prodá Moskva Sibiř Číně? 20.7.2018, Sinopsis.cz) USA tento tlak Číny na Rusko budou nejen akceptovat, ale potichu podporovat čínskou armádu i zpravodajskými informacemi.
Čínské pokušení nelze podceňovat. Čínský kontraadmirál Yin Zhuo o zájmech Číny v Arktidě pronesl, „Arktida patří celému světu, takže nad ní nikdo nemá samovládu. Proto Čína by měla hrát svou roli ve vývoji Arktidy, protože v Číně žije jedna pětina světové populace". Termínu „Arktida patří celému světu“ lze rozumět tak, že urvi si každý co můžeš, pokud na to máš…
Koncem ledna roku 2018 Státní rada ČLR uveřejnila Bílou knihu arktické politiky, kde jako jeden z hlavních úkolů vytyčuje vytvoření Polární hedvábné stezky, která je součástí iniciativy Jedno pásmo, jedna cesta.
Nelze ale zapomenout na druhou variantu čínské arktické politiky. Čína může naopak vystoupit jako ruský spojenec. Již dnes Čína vstoupila do velkých ruských arktických projektů a chce skrze ně mít vedoucí úlohu ve hře o pozici arktické oblasti. „Hedvábná stezka dosáhla na sever. Spojíme ji se severní námořní cestou,“ řekl Vladimír Putin na mezinárodním ekonomickém fóru v Petrohradu konce května 2018. Spolupráce již probíhá.
Čína by se v hrozícím konfliktu mohla postavit na stranu Ruska s vědomím, že za to Rusové musí zaplatit uvolněním možnosti většího čínského angažmá v arktických investicích. Třeba i pronájmem nějakého ostrova Číně v Severním ledovém oceánu pro výstavbu velkého přístavního, logistického a servisního centra.
Syndrom arktického Mnichova
K výše popisovanému tlaku vůči Rusku jistě přistoupí i tlak Japonska na získání Kurilských ostrovů obsazených Rudou armádou v roce 1945.
Představme si synchronizovaný tlak NATO z oblasti Pobaltí, v polsko – bělorusko – ukrajinského prostoru, k tomu ještě nároky vznášené z oblasti pod vlivem Turecka, blokádu námořního spojení z oblasti kanadských ostrovů a Aljašky s přispěním Japonska. Aby byla katastrofa dokonalá, hrozba by nastala i na čínsko – ruské hranici. Každý by si chtěl uloupnout „to své“, což by znamenalo prakticky neschopnost obrany Ruska. Ohrožení by bylo aktuální ze všech stran.
V podstatě by se Ruská federace dostala do situace Československa v roce 1938, kdy ze všech stran měly zálusk na československé území sousedi – Německo, Polsko i Maďarsko. Proti Československu z roku 1938 bude mít Ruská federace výhodu v jaderných zbraních.
Nelze vyloučit, že za 10 – 20 let může k takovému vývoji dojít, což by byla studená válka na hranici velké ledové války, končí František Roček 2.část analýzy o velké studené válce.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
