Smlouva se však nikdy neuskutečnila, zaprvé proto, že pro Turecko to byl příliš drahý systém obrany, a za druhé proto, že USA s ním nechtěly kombinovat transfer technologií.
V roce 2017 se turecká vláda rozhodla koupit ruský obranný systém S 400. Obavy NATO ohledně tohoto systému byly vyvráceny argumentem, že S 400 by neměl být integrován do protiraketové obrany NATO. Měl by to být samostatný systém pro národní obranu.
V roce 2017 se turecká vláda rozhodla koupit ruský obranný systém S 400. Obavy NATO ohledně tohoto systému byly vyvráceny argumentem, že S 400 by neměl být integrován do protiraketové obrany NATO. Měl by to být samostatný systém pro národní obranu.
USA zahájila spolupráci s Tureckem na modernizaci stíhacího letounu F-35, ale po nákupu S-400 rozhodli američtí zákonodárci že nebudou dále pro Turecko dodávat modernizované F 35. To je zprvu hospodářská škoda, ale politické a vojenské důsledky jsou mnohem větší. Státy NATO mají strach, že Rusko by se mohlo dostat přes instalovaný systém protiraketové obrany Turecka k informacím o nové variantě F-35 a mohlo by tak optimalizovat svou obranu proti stíhacím letadlům NATO.
Kromě toho se vztahy mezi USA a Tureckem, které jsou již delší dobu napjaté, znatelně zhorší. Prezident Donald Trump je nucen ze zákona uvalit na Turecko sankce, protože si koupilo zbraně z Ruska. Ačkoli Trump může sankce odložit, tak je nemůže odvrátit. Prezident Obama udělal chybu, že Turecku neprodal systém Patriot a když Trump vstoupil do úřadu, jednání s Ruskem byla příliš daleko, než aby mohla být odvrácena.
Prezident Erdogan, který je vůči USA nesmírně skeptický od neúspěšného převratu proti němu a je nespokojen s tím, že USA nechtějí vydat jeho „soukromého“ nepřítele Gülena, tak vidí větší podporu u prezidenta Putina, kdyby se dostal opět pod domácí tlak. Pomoc prezidentům v tísni se stala charakteristickým znakem ruské zahraniční politiky. Také vojenský konflikt v Sýrii, kde USA bojovaly po boku kurdského YPG, který Turecko považuje za nepřátelské, dále zatěžuje americko-turecký vztah.
Pro NATO by to byla hrubá geostrategická ztráta, kdyby Turecko opustilo Alianci. To nelze zcela vyloučit v závislosti na tom, jak prudce eskaloval konflikt s protiraketovou obranou, jak velký tlak má Washington a Moskva, ve které prezident Erdogan vidí hlavního pomocníka pro své politické přežití.
Dodání prvních částí systému S-400 a instalace ruskými odborníky v Turecku je pro prezidenta Putina obrovským vítězstvím. Jeho mezinárodní pověst opět vzrostla, přístup k vojensky citlivým údajům je velkou výhodou pro ruské bezpečnostní síly a propojení Turecka s Ruskem by bylo mezinárodní bouřlivou událostí.
Na druhou stranu pro Turecko se situace stala více ohrožující a útěk z úzkých vazeb na USA, aby se dostalo do stejně těsného spojení s Ruskem, by znamenaly velmi vysoké ekonomické a politické náklady. Náklady by mohly být tak vysoké, že by prezident Erdogan mohl skutečně potřebovat pomoc prezidenta Putina, aby zůstal u moci.
Ale i NATO bude ve vývoji poškozeno. Protože pokud Turecko neodejde ze své vlastní vůle, bude nedůvěra rozšířena mezi spojenecké státy Aliance. Klín v NATO je zasazen, i když Aliance drží pohromadě.
Pro státy EU je to situace, ve které jsou ohroženy jejich životní zájmy. Znovu si ale musíme uvědomit, že státy EU nemají na vývoj žádný vliv.
(rp,prvnizpravy.cz,focus,foto:arch.)
