Vtip je v tom, že evropská smlouva z Nice (sjednaná ještě starou 15 a účinná od roku 2003) stanovuje, že od okamžiku, kdy EU dosáhne 27 členských států (což se stalo nedávným přičleněním Bulharska a Rumunska), přestane platit pravidlo, že každý z nich bude mít svého komisaře. Smlouva z Nice platí již dlouho a nikdo proti ní nebrojil. Nikdo neohlašoval, že bude mít problém, když právě jeho země nebude mít svého komisaře.

Lisabonská smlouva obsahuje odklad této redukce počtu komisařů až na rok 2014, čili poskytuje ještě jedno celé funkční období Evropské komise pro plné zastoupení členských států v tomto byrokratickém velemolochu. Z nezbytné vstřícnosti vůči Irsku navíc svítá naděje, že by se redukce nemusela konat ani pak, po roce 2014, protože Lisabon (jako účinný nástroj moci pro ty velké v Evropě) je cennější než jakákoli racionalizace ekonomického chodu EU, která se už před 6 lety jevila jako zcela nezbytná.

Smlouva z Nice předpokládá rotaci komisařů mezi členskými zeměmi, neříká však, které (ani kolik z nich) budou první bez něho. Ergo kladívko, neposlušní jsou nejlepšími kandidáty na trestnou lavici. Je tu děsivá vyhlídka, že by právě Česká republika mohla být jedno volební období (5 let) bez svého komisaře.

Česká republika má (5 let) komisaře pro sociální věci a zaměstnanost: Vladimíra Špidlu. Proslavil se iniciativou za opalovací krémy a mateřskou na 70% úrovni dřívějšího platu. Ani v jednom případě neuspěl, tato opatření totiž mířila přímo proti zaměstnanosti. Zvyšování nákladů na pracovní sílu totiž není cesta z nedostaku pracovních příležitostí. EU je sice typický sociálně-inženýrský projekt, ale i na ni tohle bylo moc.

Neumím říci, co by se stalo, kdyby naše země neměla v uplynulých pěti letech svého komisaře, ale obávám se, že nic. Ostatně komisaři jsou vybíráni mj. podle svého evropanství, tedy podle míry nezávislosti na (jistě nízkých) národních zájmech své mateřské země.

Mnohem hrozivější než možná absence českého komisaře však je vůbec ta myšlenka: nejsme dost poslušní? tedy budeme potrestáni (vyloučeni)! Jako obvykle, neslyšíme to přímo odjinud, ale říkáme si to sami (ústy těch, co vědí více).

Ale uvěřme na chvíli, že to tak je. Není to právě tím nejsilnějším důvodem, proč se (dokud to jde!) nenechat podrobit té „demokratické“ většině, která je schopna takto uvažovat/vyhrožovat/konat? Pokud nám dnes někdo hrozí, co všechno nás čeká, když neodsouhlasíme režim většinového rozhodování v EU (a to je hlavní podstata Lisabonské smlouvy), jak se k nám asi bude chovat, až tu sílu většiny bude moci plně uplatnit?!

Věrozvěstové Lisabonu vyhlašují nyní závod o to, kdo nebude poslední, aby uchovali naději na bruselskou trafiku pro některého vysloužilého politika. A snaží se do této ambice vtáhnout veřejnost. Skutečný zájem veřejnosti však je v tom, abychom si o našich zájmech mohli rozhodovat sami, abychom nedopustili, že budeme muset dělat věci, které nám neprospívají, anebo nesměli dělat věci, které nám mohou prospět, a to jen proto, že si to přeje, nebo naopak nepřeje většinová skupina zemí se zcela jinými zájmy a s nulovou politickou odpovědností vůči občanům ČR.

Položme si základní otázku: je pro nás důležitejší mít komisaře (bez valného vlivu na evropskou politiku) a několik k němu dobře umístěných fámulů placených z bruselského rozpočtu (tedy vlastně z našich daní), anebo mít lepší pozici pro tvorbu evropské politiky a pro ochranu naši národních zájmů v jejím rámci?

Podle mého soudu b) je správně. Potom ovšem nemá ČR na ratifikaci Lisabonské smlouvy žádný skutečný zájem. Ten zájem mají spíše ti ostatní.

Volání na poplach některých našich politiků za vyšší míru poddajnosti vůči Bruselu s vidinou jistého podílu na jeho "bezedném" kornoutu hojnosti mě nenaplňuje ani nepokojem ani soucitem.

Svoboda je totiž za všech okolností vyšší výdobytek než materiální dostatek, zejména, když ten je stejně jen pro vyvolené.

Jiří Oberfalzer