Není to žádné umělecké dílo, ta básnička "Co musí být řečeno", která alespoň v českém překladu (Pavla Kohouta) zní tak trochu strojeně, jak už to u politické poesie bývá. Ale napsal to trefně, říkám si.

Spisovatel předpověděl, že za tato svá slova se za ním ponese ozvěna nadávek do antisemitů - a měl pravdu. Na tom ale není nic divného, kvůli tomu tento komentář nepíši. Už jsme si jaksi zvykli, že některé věci se zkrátka nesmějí říkat nahlas, a kdo je chce přesto říkat, musí počítat s mediální uličkou hanby. Mluvím i z vlastní zkušenosti.

Ale pojďme dále. Kdo by čekal, že v dnešní zglobalizované době (kdy mediální kampaně neznají hranice a kdy celá světová vesnice čte jedny předžvýkané zprávy moudře filtrované rodinou Reuterů a dalších) bude podobná kampaň proti Nobelovou cenou ověnčenému spisovateli vedena i u nás s nemenší razancí, mohl by se divit, že tomu tak není.

Nečetl jsem vše, co se o poslední "aférce" GG u nás napsalo, ale co jsem četl, mi stačilo.

Například budovatelsky zanícený pravdoláskař Pavel Kohout (MF DNES) se vcelku nenuceně Grasse zastal, když napsal: "nečtu v tom textu nic, co by se příčilo mému přesvědčení." A  o něco dále shrnul svůj verdikt nad Grassovou politickou básní slovy filmového profesora: "Z hlediska vyššího principu mravního v tom smyslu i já schvaluji teze Güntera Grasse!"

Jistě, Kohout na to šel oklikou a ve svém textu dává průchod podpoře Izraele, když tvrdí, že Grass vlastně neříká nic jiného, než co on hlásal "už na památném sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967 těsně po Šestidenní válce". Což je toto: "Izrael byl a je vystaven stálému nebezpečí likvidace, a proto má právo na odpovídající obranný arzenál, jako je měla ČR (patrně myšleno Československo) v konci 30. let." (někoho může překvapit, proč českoslovenští spisovatelé na svém sjezdu v roce 1967 řešili události na Blízkém východě, ale ono to zase až tak překvapivé není - nuž nechme to nyní stranou, k tématu izraelského faktoru v událostech Pražského jara se dostanu někdy jindy).

GG podle Kohouta vlastně pouze výslovně varuje před „právem na první úder“, který "by dnes beze sporu vyvolal nekontrolovatelnou reakci nenávisti. "Grass," píše Kohout, "vyslovuje logický názor, aby kontrole jaderných zařízení podléhaly všechny státy, které je vlastní".

Článek, který snad nikoho nemůže urazit. Přesto je to na české mediální poměry (a pravdoláskařské zvláště) k Izraeli dost nezvykle kritický text. "Pokud si Stát Izrael a Židé vůbec nezvyknou brát kritiku celoživotních spojenců jako pomoc, připraví se o ně," píše dokonce Kohout. No, nepřipraví, to bych zase nepřeháněl, pane Kohoute, ale uznejme, že se český básník se svým německým kolegou utkal vcelku kulantně. Nezadal si s ním, ale ani ho nesetřel.

A nebo třeba Petr Uhl, trockista a tedy někdo, kdo by měl mít stejně jako Kohout k Izraeli také blízko. Ten zase napsal v Právu smířlivý komentář (Co je dovoleno bohu...), kde se Grasse vysloveně zastává a dokonce končí zvoláním:

"Škoda, že si Grass pro svou báseň nevybral i nějaký český deník. Jednostranná podpora českých vlád od roku 2006 Izraeli, je totiž, i ve srovnání s Německem, v EU ojedinělá. Svou absurdností posiluje antisemitismus a krajně pravicové postoje." (i Petra Uhla bychom mohli poopravit, minimálně v oné dataci - podpora Izraele je v české politice kontinuální, vzpomeňme jen na vládu Miloše Zemana, který je po Masarykovi a Havlovi v Izraeli asi třetím nejoblíbenějším českým politikem).

Nicméně koukal jsem na to s překvapením a pan Bátora, který mne na text upozornil, si to dokonce vystřihl z novin a žlutě označil.

Co se to děje? Že by pravdoláska, vždy tak nápadně filosemitská, sundala modrobílé brýle?

To se mi nezdá. Vysvětlení bude spíše prostější. Günter Grass se přátelil s Václavem Havlem a Havel by přece nikdy s antisemitou a neonacistou nekamarádil. Takže pro české potřeby globalizovaný mediální profil GG trochu poupravíme...

Není přece žádným tajemstvím, že se Havel s Grassem znal už od normalizace, když se svými literárními výtvory začal pronikat do NDR. Grass zase navštěvoval Československo, například v sedmdesátých letech zde sbíral materiál pro článek do Sternu o československé normalizaci. Když pak Havel v roce 1977 vyhlásil Chartu 77, byl GG jedním z několika prominentních autorů, kteří v Paříži založili Mezinárodní výbor na podporu Charty 77. A to pouhých 14 dní poté, co u nás Charta vznikla. To byl cvrkot (ať mi nikdo neříká, že to bylo spontánní...)

Vzájemné vztahy přetrvaly i za nového režimu, kdy oba muže najdeme pod některými humanisticky laděnými výzvami, jako například pod Dopisem desíti, kde se Havel, Grass a další "intelektuálové" obracejí na představitele EU s výzvou zasáhnout (jak jinak než humanitárně) v Súdánu. Havel s Grassem se dokonce účastnili v roce 1990 mezinárodní konference v Oslo věnované "antisemitismu" (což tedy Grasse staví už úplně do jiného světla, než jak se nám ho média snaží vylíčit). A Havel a Grass k sobě měli blízko nejen myšlenkově, ale i lidsky - vzájemně se navštěvovali. Například v listopadu 2003 se Havlovi sešli s Grassem a jeho chotí na večeři. Grassovi totiž mají svůj letní dům v portugalském Portimao, asi 30 kilometrů od vesnice Olhos d'Água, kam zase jezdíval český prezidentský pár. "Havel dostal od Grasse jeho nejnovější sbírku veršů Poslední tance a domluvili se na společné podpoře Vize ´97 s nadací, kterou podporují Grassovi," čteme v článku, který setkání obou mužů zachycuje.

To bude tedy ten pravý důvod, proč u nás nabralo zpravodajství o Grassovi trochu svébytný rozměr a proč nekopíruje bezduché politkorektní odsudky ze zahraničí. Proč Izrael Grassovi zakázal vstup na své území, ale naše pravdoláska mu je zkrátka příliš mnoho vděčná, než aby ho s opovržením proklela. Je to prostě ten náš Grass, kterému leccos promineme...

Jiné by to ovšem bylo, kdyby se s Grassem kamarádil současný prezident. A nebo kdyby se s ním jen sešel. Stačilo by i to, kdyby jen seděli vedle sebe na tenisovém turnaji.

To by se někteří naši klausobijci poprděli spravedlivým hněvem. Myslím, že pan Uhl a Kohout by byli mezi nimi. Už vidím ty novinové titulky. A paní Tydlitátová by zplodila další výpotek na svůj toulavý blog.

Ale že to byl Havel, kdo se s Grassem přátelil, používá se jiný metr. Odpouští se mu to, co by jiným neprošlo, polemizuje se s nálepkou, kterou ho internacionální novinářství ocejchovalo.

Je to trapné a smutné, ale v tomto případě to má aspoň jakés takés kouzlo. Díky kultu osobnosti Václava Havla našla Grassova slova o Izraeli v Česku možná trochu vnímavější publikum, protože nebyla tak překřičena, jako například ve vedlejším Německu. A jinak jurodiví pravdoláskaři projevili trochu sebekritiky za své dosavadní fanaticky proizraelské postoje.

To není málo...

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.bartoš