Bohuslav Sobotka, přes den premiér a večer i ministr průmyslu na vedlejšák, chce za těch pár týdnů, co má rezort k osobnímu použití, pohnout taky s jadernou energetikou. Spěchá, rád by dosáhl toho, že stavební povolení vznikne ještě předtím, než bude jasné, co a kdo by tam měl vlastně stavět.

Hlavolam je to zajímavý, ale v hospodářském výboru sněmovny doutná jiná priorita. Co kdybychom raději urychlili výstavbu vysokorychlostní železnice? Proč se o ní má napřed dvacet let přemítat, než se kopne do země, když je každému jasné, že už teď máme děsivé zpoždění?

I pomalá železnice má tu výhodu, že se s ní dá jet do centra města, což s auty brzy nebude možné. Pokud ale cesta vlakem z Prahy do Brna spolkne dvě a půl hodiny, je to zatím výhoda jediná. Rychlostní železnice, která stejnou trasu zvládne za hodinu, to už by byla jiná káva. Potěšila mne proto osvícenost poslanců, kteří si uvědomují, že svět se někam pohnul, a mohl by tam mířit i bez nás. Proto by raději začali stavět za sedm let, aby ta superdráha roku 2035 už prostě jezdila.

Samozřejmě, že tenhle nápad měl vzniknout jinde. Lze si však představit důvody, proč tam nevznikl. Tedy, proč někdo s jaderkou spěchá, a železnici brzdí. Obojí je totiž strašně drahé a těžko si představit, že bychom to utáhli najednou. Jaderka je přitom osvědčený nápad, kolem kterého už je seskupeno nemálo politických i odborných sil, a ty odmítají připustit, že by své letité úsilí nezúročili. Zato rychlostní železnice je nová. Kdo ví jak, proč a s kým se bude muset zápasit. Nelze z fleku odhadnout, kdo má vyhrát a bude k tomu potřebovat nějakou účinnou pomoc. A ke všemu to má v kompetenci zcela jiná partaj. Přes tohle jasně nejede vlak.


Jiná logika možná vládne nad záměrem natáhnout dálnice do každé vesnice. Ani tohle není zadarmo. Peníze se musí vyčerpat, než nastane ta překrásná chvíle, že auta začneme používat méně, protože jinak se tu všichni udusíme. Taky dnešní šílená globalizace může uvadat, víc se bude vyrábět namístě, a vedle toho se mohou začít prosazovat i jiné dopravní systémy. Nejen železnice, jak naznačuje třeba nástup dronů.

Takže dobetonovat dálnice, rozjet výstavbu jaderky, a pak se uvidí, zní perspektivní plán na nejbližších dvacet let, kterého se drží vláda, jež na podzim skončí.

Pokud jde o ekonomii zmíněných záměrů (dálnice vynechám, to už jede samospádem), pak čísla samozřejmě po ruce nemám. Nikdo neví, co přesně může jaderná elektrárna stát, jak dlouho to bude trvat, a zda se vůbec dostaví. Obyčejně stojí třikrát tolik, kolik bylo plánováno, a staví se dvakrát déle, nebo ještě déle, jak by nám vysvětlili ve slovenských Mochovcích.

Víc mohou napovědět nepřímé ukazatele. Rychlostních železnic prudce přibývá, výrobci jaderné technologie mizí.

V Číně už natáhli 19 tisíc kilometrů vysokorychlostní železnice a propojili jí třicet největších měst, ale řekněme, že to je krajní případ. Nicméně v Evropě jsme také hodně dávno za pouhými začátky, reprezentovanými francouzskou TGV. Čeká se spíš na to, kdo sáhne po jednokolejce s magnetickou levitací, která už je technologicky zralá. A právě země jako ČR, která si tak zakládá na extrémně vysokém podílu průmyslu, v tom může najít budoucnost. Kdyby chtěla.

O budoucnosti jádra uvažuju jinak. Pomiňme obavu, že to bude havarovat jako ve Fukušimě, kterou – jak se ukázalo – poškodilo už zemětřesení, nikoliv až následná tsunami. Pusťme z hlavy mrazení, když byly dukovanské reaktory značnou část roku odstaveny kvůli kontrolám svárů. V Belgii prožili něco podobného. Ono není snadné vyrobit tak velký hrnec úplně bez chyby. Ale věřme slibům, že příště už se nic takového nemůže stát. A ponechme stranou i to, že někdejší jaderní investoři jako EDF, či výrobci technologií, jako Westinghouse, jsou na pokraji krachu.

Jde o vzdálenější budoucnost. O mně už tu nejde, jsem stařík, kterým to může kdykoliv seknout. Děti už taky míří do let. Dokonce i vnučka už se blíží věku, kdy nás může všechny omráčit radostnou zprávou, že budu pradědečkem. Předpokládaný věk dožití se protahuje. Představuju si, jak bude můj pravnouček ke konci století v přezrálém středním věku, jako teď já, a bude si spolu s dalšími občany lámat hlavu, co udělat s těmi vysloužilými, vyhořelými radioaktivními vraky, které tu po nás zůstaly.

Energetika bude dávno řešena solárně, energetické sklady nebudou problém, spotřeba bude nepoměrně menší. Ovšem značnou část dostupných zdrojů sežere likvidace strašidelných staveb, které nám sloužily, ale starosti, co s nimi potom, co doslouží, to už jsme přenechali jiným. My jsme se ohřáli, a generace po nás to mají uklízet. Přínos žádný, jen náklady - a jen o málo menší, než stavba nových bloků. Ti nás budou mít rádi! Jaká nová ošklivá slova na naši adresu asi vzniknou!

Ale tyto generace ještě nejsou tak daleko, a tak si mohou ulevit, když si vybaví nějaká jména, komu nadávat. Co však ti chudáci stovky let po nich, kteří mají pečovat o naše odpady z reaktoru? Budou od nás časově vzdáleni jako my od táborských adamitů, ale my je nebudeme ohrožovat jen nějakými holými zadky z obrázků. Půjdeme jim po krku.

Co když přijdou války, nemoci, uprchlíci, území se stane obtížněji kontrolovatelné – a tento nebezpečný a neklidný sajrajt nedostane svou péči? Začne se hřát, hodně. Až zemi totálně zničí.

Vystavujeme své potomky nepředstavitelným rizikům kvůli něčemu, co nepotřebujeme – patříme přece k největším světovým vývozcům elektřiny. Chceme do toho jít s vědomím, že nám to zablokuje další technický vývoj v energetice, protože demagogické prosazování jádra proti ekonomické racionalitě vyžaduje, aby alternativy byly zpochybňovány. Vytvoříme si citlivá místa, podbřišky republiky, do kterých je snadné kopnout, není-li s vládou řeči. Například, ať si připlatí, nebo to zkrachuje.

Proč s tím tedy spěchat? Pevně doufám, že to je jen nenápadný způsob, jak urychlit zjištění, že do té atomové mizerie opravdu nechceme.