Zdeněk Ertl: Bez rodičů by to nešlo

KOMENTÁŘ

Když budete dnes procházet jakýmkoli městem, obcí, nebo i Prahou, zpravidla nepotkáte skupinky dětí, které se věnují nějaké společné pohybové aktivitě. Kluci už nehrají okýnka ani zeď, holky neskáčou panáka ani gumu.

8. září 2017 - 07:00
Nová hřiště, která jsou v některých částech Prahy, nebo dalších měst k vidění, tak většinou zejí prázdnotou a když ne, tak na nich staří chlapi hrají fotbálek. Pravděpodobně je to tím, že dnešní dítě má před sebou od malička celou paletu jiných než sportovních možností trávení volného času, a proto dá často přednost těm pohodlnějším, u kterých se moc neunaví, nebo prostě těm, které ho víc baví. Dalším důvodem může být snížený pocit bezpečí, kvůli kterému rodiče nechtějí pouštět děti ven samotné nebo jen s jejich vrstevníky. A také si musíme přiznat, že o sportu, jako o správném využití volného času dítěte, přemýšlí v současnosti jen poměrně malé procento rodičů.

Přesto však významná část dětí sportuje, ať už je ke sportu žene vlastní přirozená touha po pohybu, nebo vůle rodičů. Faktem zůstává, že děti dnes začínají sportovat hlavně díky rodičům. Rodiče bývají často prvními amatérskými trenéry, což dokazují cyklostezky plné malých cyklistů a bruslařů, kteří s větší či menší ochotou vstřebávají rodičovské rady a pokyny.

Začne-li dítě sportovat organizovaně, tedy v nějakém sportovním klubu, většinou to opět nejde bez rodičů – řidičů, kteří podřídí či přizpůsobí rodinný život tréninkům, později závodům či utkáním svého dítěte a nehledí přitom na časovou ani na finanční náročnost. Ano, na ekonomické podmínky dětského sportování nemůžeme zapomenout.  V tomto ohledu už zdaleka neplatí, že některé sporty jsou jen pro bohaté, např. tenis, golf, motorismus či alpské lyžování, a že většinu ostatních sportů mohou provozovat všichni bez ohledu na finanční zázemí. Ne, dnes je každý sport finančně náročný, jen některý více, některý méně, ale každý
.

Zeptejte se rodičů mladého fotbalisty či hokejisty, na kolik je vyjde jeho roční sportování. Většinou dojdete k pětimístné částce za rok. Je proto jasné, že finanční možnosti rodičů jsou při výběru sportu pro jejich dítě limitujícím faktorem, který rozhoduje i o tom, kde a jak dlouho bude dítě organizovaně sportovat. Sport pravděpodobně nikdy nebude výsadou dětí ze sociálně nejslabších vrstev, řídké výjimky spojené většinou s trochou štěstí budou vždy jen potvrzovat toto pravidlo. Stát by se sice měl snažit umožnit přístup ke sportu co největšímu počtu dětí, ale není a ani nemůže být v jeho silách sportovně zaopatřit všechny děti, které sportovat chtějí. Sport je ale naštěstí takovým fenoménem, že některé děti, tedy i ty chudší, si k němu najdou cestu jaksi přirozeně a sportují pak pro zábavu ve svém volném čase. Díky bohu za to.

Poněkud hůře ale vyzní působení státu z jiného úhlu pohledu. Jednou z priorit státní podpory sportu je péče o sportovní talenty a o státní reprezentaci. Nemalé prostředky, které stát do této oblasti investuje, jsou toho důkazem. Jsem přesvědčen, že jsme trochu zaspali ve vývoji objevování a následném rozvoji sportovních talentů. Neexistuje tady žádný systém, sportovně talentované děti jsou dnes objevovány víceméně náhodně, většinou díky nezištné práci dobrovolných a nadšených trenérů.

Na základních školách se postupně významně snižuje počet tzv. sportovních tříd, ve kterých mohly děti pod odborným vedením svůj talent rozvíjet, protože kompetence k jejich existenci je výhradně v rukou ředitelů. Pohybové aktivity mizí i z univerzitního prostředí, jelikož o jejich zařazení do studijních plánů rozhodují opět jen samotní rektoři. Stát neurčil sportování na školách všech typů jako jednu z priorit, čímž vlastně rezignoval na svoji potenciálně velkou roli při výběru a rozvoji sportovních talentů. Takže je to znovu hlavně na rodičích. Myslím, že je to škoda.

Až budou naši příští úspěšní reprezentanti stát na stupních vítězů a poslouchat státní hymnu, měli bychom na jejich bundách vedle nápisu Czech Republic vidět (alespoň pomyslně) i jména jejich rodičů. Bez jejich obětavého úsilí by totiž na tu „bednu“ nejspíš nikdy nevystoupili.

Zdeněk Ertl


Anketa

Souhlasíte s tím, že Fialova vláda zrušila tradiční mezivládní konzultace se Slovenskem?

Ano 15%
transparent.gif transparent.gif
Ne 74%
transparent.gif transparent.gif
Nevím 11%
transparent.gif transparent.gif