Svátek má: Cecílie

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

Co je a co není římsko-katolická církev v ČR

V mnoha komentářích a v jiných příspěvcích do tohoto blogu autoři píší nebo aspoň se zmiňují o římsko-katolické církvi. Nadešel tak čas toto téma konkretizovat. Nejdříve o tom, co tato církev skutečně je a jakou roli v současném dění v ČR hraje.


Jinou věcí je, když se o této organizaci někdo vyjadřuje ve spojení s minulostí, o jejích rolích v různých – pro českou společnost významných - událostech. Něco takového vyžaduje jistou kvalifikaci. Pokud se náš zájem týká jen současné církve v kontextu s aktuálním politickým děním, včetně diskuse o tom, co se dá ještě udělat se zákonem o restitucích církevního majetku, můžeme k orientaci využít běžných statistik a rozborů. Pokud něco takového ovšem existuje! Církev vždy patřila k organizacím, které osobě samé nerady něco sdělovaly. V nejbližších týdnech se o Církvi a o jejích nárocích na stát i tuto společnost bude nejspíše jednat mezi stranami a hnutími, které se dostaly do parlamentu a mají tzv. koaliční potenciál. Pro sobotkovskou ČSSD může jít o velmi významný problém, protože zastává – aspoň zatím – stanovisko odlišné od stanoviska pana Babiše (což je ale stanovisko dost proměnlivé) či lidovců, kteří jsou s církevními strukturami v tradičním souznění. Můžeme tomu věřit, ale nemusíme. Veřejnost sama sleduje tuto problematiku často spíše emotivně, většinou vůči církvi dost nepřátelsky. Nikoliv jen kvůli zkušenostem s církví z minulosti, ale tzv. „ z musu“. Chybí jí totiž byť jen základní aktuální informace o tom, co tato církev, kterou – nejsou-li sami věřící - znají jen z proslovů jejích představitelů v TV apod., opravdu je. Svědčí o tom ale i to, že si zatím jen málokdo (dokonce i z řad politiků, novinářů a jiných profesí zabývajících se děním v této společnosti) položil otázku, co tato církev v ČR doopravdy představuje. Tedy co ve svém souhrnu vůbec je?

Není se tomu co divit, protože našinci prakticky nemají přístup k solidním informacím nezaloženým jen na často velmi subjektivním postoji komentátorů a jiných přispěvovatelů do nezávislých informačních médií. Nejde totiž jen o to, co tato církev je, ale jde i o to, co římskokatolická církev v ČR není! Nyní se však situace změnila přece jen malinko k lepšímu. Česká biskupská konference (dále jen ČBK) vydala s předmluvou svého předsedy Duky (po otci Františkovi zdědil ale jméno Jebavý, které v mládí přestal používat, kdyby se někdo zajímal o jeho rané období) letos relativně výpravnou a silně propagační brožuru „Katolická církev v České republice“. Na 76 stránkách – z toho nejméně čtvrtina je ale zaplněna více méně propagačními fotografiemi - zde ČBK předkládá (bez uvedení konkrétních autorů) i řadu fakt o své současné podobě. Není to analytický materiál. Většinou neobsahuje ani souhrnné údaje o církvi, včetně počtu věřících (dříve oveček) i jejich pastýřů (resp. kněží a členstva řeholních řádů. Je zde ale část, v níž se lze dočíst, že v ČR působí 33 mužských řádů (bez udání počtu klášterů, kolejí, domů apod.) a 69 ženských řádů, včetně souhrnného údaje na str. 60, že jde o 1491 řeholnic ve 138 řeholních domech). Z dalších  údajů roztroušených v textu při prezentaci jednotlivých diecézí se lze dočíst, že v mužských řádech působí (v r. 2011, výjimečně i 2012) 541 řeholníků. Nelze se ale dovědět, kolik z nich např. patří k jezuitům, dominikánům či k příslušníkům jiných řádů, a nelze to ani nijak doplnit třeba z internetu. I z těchto údajů je ale zřejmé, že jde o řády početně velmi slabé. A z velmi neúplných informací o jejich veřejných aktivitách i o řády málo viditelné, snad s výjimkou boromejek. Církev tyto informace nesděluje veřejnosti, i když stát na její činnost významně přispívá. Lze jen předpokládat, že zdejší preláti (nejvyšší představitelé domácí církve) snad vědí, jak to vše funguje. Musíme být zatím rádi za to, že dává aspoň tímto způsobem nahlédnout do své organizace. Ze zmíněných údajů vztahujících se k jednotlivých diecézím (jde o dvě arcidiecéze a 6 biskupství včetně jednoho apoštolského exarchátu vyhlášeného papežskou bulou v r. 1996 – pozn.: exarchát je předstupněm diecéze). V zásadě diecéze kopírují krajské členění ČR. Pokud si dáte práci se součtem jednotlivých údajů z jednotlivých diecézí, dovíte se, že v nich existuje dohromady:

    99 děkanství, resp. vikariátů řídících
    2 144 farností disponujících zhruba
    7 145 kostely, kaplemi a kapličkami (jen některé z nich uvádějí konkrétní počty těch kterých sakrálních budov, z nichž lze odhadnout že kostelů bude asi 40%, 35% bude kaplí a zbytek kapliček).

Tyto údaje dokumentují, že v minulosti, kdy počty kněží i mnichů byly mnohonásobně větší, církev představovala velmi vlivnou a bohatou mocenskou strukturu. Z tohoto hlediska se nachází ve zjevném a hlubokém úpadku.
 
Nejpodstatnější údaje, které tento závěr podpírají, se ale týkají současného personálního obsazení této organizace. Vedle již zmíněného počtu řeholníků a řeholnic, přičemž z notoricky známých důvodů (ženy nesmějí vykonávat kněžské funkce) jen některé řády mohou organizovat i veřejné bohoslužby, jsou v brožuře uvedeny i údaje o počtu kněží podle jednotlivých diecézí. Je jich - pokud to sečteme – celkem 1 154 (k roku 2011, jako u většiny údajů zde zmíněných). Lecjaký spolek by jim počtem placených funkcionářů mohl tedy konkurovat.
 
Z těchto údajů není jasné, zda jsou v nich zahrnui i arcibiskupové, emeritní kardinál, vikáři a děkani, jahnové a další osoby, včetně vojenských kaplanů, atd. Chybí také údaje o administrativě (tzv. civilní zaměstnanci) a jiných, církví ovládaných či jen ovlivňovaných institucí (s výjimkou např. Charity apod.). A už vůbec není jasné, kolik z nich jsou původem Češi! U některých internetových stránek zřízených jednotlivými diecézemi jsou ale zmíněny počty kněží, kteří byli „importováni“ do Čech např. z Polska. Vzhledem k silné závislosti té které diecéze na vzdálenosti od polských hranic nelze z nich vyvodit spolehlivější závěr o internacionalizaci kněžstva v Čechách. Možná čtvrtina, v maximálním případě třetina? Totéž se ovšem týká i řeholních řádů. Církev byla vždy nadnárodní organizací, takže to ani nepřekvapuje.

Za velmi překvapující lze v této brožuře považovat údaj o počtech věřících (tedy katolíků) v jednotlivých diecézích. Na rozdíl od statistiků, kteří na základě v roce 2011 provedeného Sčítání lidu, domů a bytů zjistili, že se k této církvi přihlásilo 1 082 463 obyvatel (rozumí se dospělých), autoři publikace pracovali s podklady uvádějícími v souhrnu vysoce navýšený údaj. Tedy 3 531 000 věřících! Tedy více než trojnásobku zmíněného zjištění ČSÚ!! Ne že bych tedy zcela důvěřoval instituci vedené někdejší rektorkou UJEP Ritschelovou (mám svoji zkušenost), je to ale velký rozdíl. Nelze vyloučit, že sem byly zahrnuty i nemluvňata, děti a mládež, ale ani tak by to nekorespondovalo. Nikdo také neví, kolik z lidí z počtu získaného při Sčítání je doopravdy věřících, tedy praktikujících. Jediný způsob, jak to zjistit, by byl solidně provedený průzkum těch, kteří pravidelně chodí na mše, ke zpovědím a tímto způsobem ověřit, kolik z nich dodržuje různé předepsané i doporučené rituály. Jediný průzkum tohoto druhu, o němž je mi něco známo, se konal v polovině 90. let, kdy se údajně (tedy bez záruky spolehlivosti) zjistilo, že v Čechách tuto víru praktikuje každý dvacátý z těch, kteří se deklarovali jako věřící. Na tomto základě by se tedy dalo odhadnout, že do množiny skutečně věřících (praktikujících) katolíků lze v nejlepším případě zahrnout jen něco víc než 50 tisíc osob, tedy ne víc než počet dospělého obyvatelstvo jednoho menšího krajského města. Velmi silně to připomíná situaci z doby těsně před Bílou horou, kdy v zemích Koruny české byl také katolíkem jen každý desátý obyvatel, i když v nejvyšší vrstvě, v panstvu byla situace půl na půl, a v obsazení nejvyšších úřadů (něco jako vláda, Ústavní soud apod.) bylo katolíků 80 %! Většinou ovšem konvertitů, kteří dělali kariéru.

Do jisté míry korigují tyto nespolehlivé údaje o velikosti římskokatolické obce (mělo by se jednat o deset procent) v ČR fakta uváděná v brožuře ohledně výkonů církve v r. 2011 týkající se následujících aktivit:

-    23 023 křtů (při srovnání s počtem živě narozených dětí v tomto roce se jedná o 21,2% pokřtěných ze všech těchto dětí, což lze akceptovat i s ohledem na bariéry, které církev staví při regulaci porodnosti u svých věřících
-    Církevní sňatek uzavřelo v tomto roce 5 476 párů z cca 45 137 párů, kteří tehdy uzavřely svůj první sňatek (vycházíme z předpokladu, že uzavírání druhého sňatku není u katolíků s výjimkou vdov a vdovců jednoduché). V tomto případě se jedná o 12,1 % dané podskupiny obyvatelstva, která tímto způsobem deklarovala své vyznání
-    Církevní pohřby se realizovaly ve 23 399 případech z cca 106 848, tedy u 21,9 % příslušné skupiny. Připomeňme ovšem, že se jedná o činnost týkající se často věkově nejstarší skupiny, u níž příklon ke katolické víře byl a je vyšší než u těch mladších.

Fakta o počtech biřmovaných (v r. 2011 jich bylo 5 487) či účasti na prvním svatém přijímání (8 853) vypovídají (podobně jako u křtů) jen o těch výrazně mladších obyvatelích ČR, jejichž motivace k účasti na těchto rituálech bývá různá. Také jejich náboženská orientace v dospělém věku podléhá četným fluktuacím, zvláště pokud se jejich vzdělanost výrazně zvýší a oni se dostanou do dilematu víra versus vědění.
   
V souhrnu lze považovat tento obraz katolické komunity v ČR za velmi - aspoň pro církev – deprimující s ohledem na fakt, že již uplynulo pomalu čtvrtstoletí od doby, kterou církev považovala (o čemž lze ale pochybovat) za dobu pronásledování. Fakta uváděná v brožuře tedy zřetelně vypovídají o tom, že se jedná o početně ne příliš významnou, tedy fakticky marginální skupinu obyvatel. Kdybychom hledali informační zdroje o církvi v její minulosti, asi bychom snadno zjistili, že existuje více církví v rámci římskokatolické církve. Vedle společenství tvořeného věřícími jde i o tzv. prelátskou církev tvořenou církevními elitami, která je mezinárodní. Samozřejmě lze vnímat církev i jiným způsobem. Lze rozlišovat jednak mezi těmi, kteří patří mezi církevní obec (oikumené) v nejširším slova smyslu, a možná někdy jakoby ani nepatří k těm praktikujícím, mezi nimiž často jsou tzv. svatoušci a svíčkové baby. Místo aby se chovali jako nanejvýše zbožní lidé však v této širší obci hledají a někdy i nalézají vazby na jiné, altruisticky a v obecném slova smyslu lidsky smýšlející spoluvěřící. Spolu s nimi se snaží něco dobrého udělat především pro druhé lidi, často i ty, kteří nepatří ke katolíkům. Jednak se církev ale dělí i na preláty, kteří dělají zpravidla především kariéru pro sebe a pro jim podobně orientované jedince. Pro ně je církev něco jako výtah k moci, slávě a k blahobytu, o které jim jde především. Mezi těmi prvními a těmi druhými je široké spektrum dalších skupin, ale tyto dvě jsou základní.
 
V minulosti existovaly i jiná pojetí církve, které dodnes přežívají v některých reliktech. To se týká i církve v českých zemích. To, že zde existuje výše zmíněná analogie s podílem katolíků na souhrnu domácího obyvatelstva s vývojem před Bílou horou, lze považovat za návrat k normálu!! Není to nejspíše náhodné. Jde o minoritu, která – aby mohla jako náboženská skupina vůbec fungovat - se skládá i z mnoha cizinců-příslušníků kléru, z nichž jen málokdo mluví česky natolik, aby byli českou společností vnímáni jako domácí. Opět se zde nabízí analogie s dobou pobělohorskou, kdy opuštěné kláštery i fary byly těmito „vetřelci“ přednostně obsazovány. Zvláště však chybí kvalitativní (samozřejmě i solidně kvantitativně zaměřené) rozbory toho, co čeští katolíci jsou vlastně zač. Možná takové materiály vedení církve má, ale neumožňuje k nim přístup jiným lidem, protože nemá zájem, abychom věděli, o co v ní jde. Operovat s tím, že ve světě žije přes 1 196 milionů katolíků, a že jejich počty se stále zvyšují, stejně jako přes 412 tisíc kněží (i když ne v Evropě nebo v Latinské Americe, ale jen v Africe a v Asii), není důvěryhodné. Pokud je evidence katolíků založena na podobných principech jako v českých diecézích, tak možná i třetina těchto počtů je přespříliš. Chybí také analýzy toho, co se v církvi děje, i když stačí si nalistovat některý z periodik, které církev vydává, abychom zjistili, jaká je jejich kvalita. Není zde řeč o rozboru známých skandálů kolem sexuality kněží. Můžeme si však být jisti – a to i díky údajům ze zmíněné brožury – že církev má mnoho dalších, ještě hlubších vnitřních problémů, do nichž nechce nechat zvenčí ani nahlédnout. Její skutečný obraz je nejspíše zásadním způsobem odlišný od obrazu, který by chtěla ve svém okolí vyvolávat. To se týká i její minulosti. Souhrnně se to promítá i do postojů k restitucím. Odhlídneme-li od faktu, že jde o restituce majetků, které nebyly poctivým způsobem nabyty, zákonem z r. 2012 dostává církev tolik majetků, že na jednoho příslušníka kléru (viz dále) z této dvanácticiferné sumy připadá neuvěřitelných 100 000 000 Kč. Slovy sto milionů korun!! Heslo „vraťme ukradené majetky těm, kterým byly ukradeny“ obsahuje navíc značné riziko pro církev, pokud by měla být přinucena k tomu doložit, jak ho v minulosti získala. Zda sama nehospodařila s majetky, které byly ukradeny původním vlastníkům, reprezentovanými dnes (šlo o exulanty a lidi, kteří byly v třicetileté válce i potom oloupeni a povražděni) již jen českou společností jako celkem. V takovém případě lze připravit a podat žalobu na církev, aby potomkům původních vlastníků (ale i těm, od nichž byl jejich majetek vylákán pod záminkou lživé ideologie operující s představou nebe a pekla a s tím spojeným vydíráním). Církev by měla vrátit nepoctivým způsobem získané majetky i s obrovskými úroky z jejich užívání v minulých staletích. Církev se restitučním aktem pustila do velmi problematického sporu. V tom ji nepomůže ani stanovisko většiny členů Ústavního soudu. Kdyby se ostatně vzaly v úvahu argumenty těch 4 jeho členů proti zákonu č. 242/2012 Sb., kteří proti restitucím hlasovali, v konfrontaci s vágní – a jakoby již předjednanou - argumentací těch 11 dalších členů ÚS, šlo by o něco, co by mohlo silně destabilizovat tézi o nezávislosti této faktické mocenské struktury. Členství v ÚS bylo obsazováno především podle některých falešně nastavených ale hlavně těch nenastavených kritérií výběru. Kromě někdejšího členství v KSČ (což lze akceptovat) šlo hlavně o právnické vzdělání. Vůbec se však nepřihlíželo k postojům členů ÚS k náboženství. Snad s  odvoláním na svobodu vyznání, což nemá v daném případě relevanci. Senát tak „kádroval“ kandidáty ÚS jen podle jejich dřívějších politických názorů, ale fakt, že by postoje k církvi mohly narušovat u soudců jejich nezávislost v případě náboženské víry, kterou lze považovat rovněž za jasnou ideologickou platformu, se zde nezohledňoval. Nelze vyloučit, že ÚS byl s předstihem, tedy cíleně obsazen lidmi, kteří byli vstřícní k církvi třeba proto, že jí byli nějakým způsobem zavázáni. Je načase se nad tím zamyslet, stejně jako nad způsobem obsazování uvolňovaných míst v ÚS. Není především důvod, aby ÚS byl obsazován jen právníky. V zákonu o ÚS se povinnost mít právnické vzdělání týká pomocníků ústavního soudce (otázkou je, proč u nich jiný způsob přemýšlení o problémech státu a společnosti není legitimní, resp. tzv. čistý?), zatímco povinnost mít právnické vzdělání je u každého člena ÚS zakotvena již v samotné, v mnoha ohledech vývojem již ale překonané Ústavě. Je na čase se obrátit na pana presidenta a na nový parlament s výzvou: co kdybyste začali konečně uvažovat o návrhu změny tohoto kritéria výběru? Vhodné odborníky na věci související s problematikou státu, resp. společnosti, je nejvyšší čas hledat i mimo právnickou obec, pokud se tato společnost má dostat z krize způsobené mj. i myšlenkovou slabostí mnoha absolventů masifikovaného a silně redukovaného vzdělávání na zdejších právnických fakultách. (Pozn.: sám jsem po Listopadu učil na několika právnických fakultách a vím z vlastní zkušenosti, o čem zde píšu) Co kdybyste – dříve než bude pozdě – předložili do senátu návrh jiného kandidáta než právníka, který by z této reflexe vycházel? Copak nám mají vykládat Ústavu stále jen a jen ve společenskovědní  oblasti často nedovzdělaní právníci z bůhvíjakých podivných rychlokvašených kursů? Nejde o žádnou revoluci v této oblasti, ale jde jen o lepší výklad našeho práva na spravedlnost a na život ve společnosti, která tento nárok respektuje.
 
Vladimír Čermák