Svátek má: Alžběta

Komentáře

Daňový podvod a hranice svobody

Festival ve Varech je báječná věc. V Praze nastal týden klidu (to není film). Tout le monde se odstěhoval na západ Čech. Ondřej Štindl nezklamal. Jeho Provařené dny byly zase tím, nač jsem se celý týden každý den těšila.


V médiích ovšem rezonovala dvě témata. Petra Kvitová a čtyři zabití vojáci v Afghanistánu.  Pokud jde o Petru Kvitovou a její daňový přesun do Monaka, jsem poněkud na rozpacích….  Ač se mi do toho moc nechce, musím souhlasit, alespoň z části, s článkem Deníku Referendum i poslancem Humlem. Kvitová sama zdůrazňovala, že chce být vzorem pro české děti. Nebo  ne? A tenisový klub Petry Kvitové, Agrofert Prostějov, dostal od ministerstva školství veřejné peníze - dotaci ve výši dvanáct a půl milionu korun na sportovní činnost. Kromě toho také sedm milionů na nový plot okolo areálu. Nebo ne? Je trochu hloupé, odstěhovat se do Monaka, abych nemusela platit daně státu,  který chci reprezentovat. Doma je  nejlíp… Nebo ne? Jde je tedy Kvitová doma?

Tam kde má rodinu, nebo tam, kde má daňové přiznání? Jak reprezentuje Česko? Nejsem, stejně jako nikdo,  z daní nadšená, ale tento radikální řez je přece jen trochu moc. Kvitové vzkaz českým dětem totiž  zní – nech se vzdělat,  vyškolit a vytrénovat, nech se sponzorovat z veřejných prostředků a když to můžeš a máš začít  vracet zemi, která ti umožnila dostat se mezi špičku, uprchni do daňového ráje. No není to chucpe? Schválně, zda Daňové ředitelství Babišova ministerstva proklepne slavnou tenistku tejně, jako posledního podnikatele v Dlouhé Lhotě. V sousedním Německu se za daňové úniky zavírá a bohatci, kteří nechali svoje peníze uprchnout do Švýcarska, platí milionové pokuty. Ano, jednou snad bude líp – i v Česku.

Čtyři vojáci, kteří zemřeli kdesi u Bagramu, jsou pro mne neštěstí. Ač vím, že to nebyli žádní ubozí odvedenci, ale profesionální vojáci, který si svou profesi i svůj osud vybrali sami a dobrovolně, ačkoliv jejich vlast nikdo neohrožuje. Navzdory tomu všemu jsou zmařeny čtyři lidské životy.

Český rozhlas dostal od vlády zelenou k tomu, aby mohl na VKV vysílat stanici Plus, dědice Šestky, která  byla pohrobkem Svobodné Evropy.   Nejsem si jista, jak to bude s „optimalizací sítě“, patrně je dosud neoptimální. Jakkoliv Plusu přeji, aby  vysílal  na VKV, i když možná bude brzo šířen stanicí, do níž by to asi nikdo na počátku soudního sporu neřekl, možná by nebylo od věci začít se zabývat  rozhlasovou digitalizací spíše, než analogovým vysíláním. Jakkoliv generální ředitel ujišťuje všechny, že „digitalizace bude“, obávám se, že dobrovolně a bez násilí to nebude. Jediným digitalizačním úsilím budou patrně výjezdy nic netušícího a nic neznajícího náměstka Koliandra na zahraniční konference o technologickém rozvoji rádia, kde se jako nahluchlý bude ptát své překladatelky: cože to říkali?

Zatímco rozhlas stále neví, jestli má či nemá digitalizovat, před šedesáti lety v BBC byli poněkud pružnější.  To totiž odvysílali první televizní zpravodajskou relaci. Na stanici BBC  One ohlásil hlas za snímkem sloupu admirála Nelsona: „Toto je ilustrované shrnutí zpráv. Bude následováno nejnovějším filmem o událostech doma a v cizině.“ Byl to tehdy hlas Richarda Bakera, prvního hlasatele televizních zpráv v Británii. Nejprve četl zprávy za obrazem, neboť pokud by se objevil, mohl by, jak sám pravil, narušovat proud pravdivých zpráv nevhodnými emocemi ve tváři, což by mohlo změnit zprávu v osobní představení.“ A po něm následovala řada slavných jmen. První tvář, která se na obrazovce objevila, byl obličej Kennetha Kendalla v roce 1955.

V roce 1954 relace trvala 22 minut a velká část diváků i  zaměstnanců BBC, včetně samotného Bakera si myslela, že televizní zpravodajství nemá budoucnost  a že je to chyba. Přitom trvalo pouhý rok a zpravodajství se stalo „hvězdou“ stanice.  Baker dokonce zavzpomínal, že se zpravodajství vysílalo doslova z téhož studia, v němž bylo zahájeno vysílání v roce 1936  a „jsem si jistý, že to byly i tytéž kamery“.

Americký uprchlík Edward Snowden požádal ruské úřady – oficiálně - o povolení zůstat v Rusku. Koncem července mu totiž vyprší azyl. Bývalý analytik Národní agentury pro bezpečnost (NSA) předal loni v létě médiím informace o sledování  elektronické a telefonické komunikace osob a státníků po celém světě NSA. Zjištění vyvolalo pobouření v USA i v zahraničí. V Bílém domě byl zrádcem a všude jinde hrdinou. Snowden byl obviněn ze špionáže a krádeže dokumentů, v USA mu hrozí mnohaleté vězení. Mezi těmi, které Spojené státy sledovaly, byla například i Angela Merkel. Ministr zahraničí Kerry vyzývá Snowdena k návratu „pokud je chlap“.  Snowden ale s odkazem na to, že se nehodlá stát obětním beránkem, nehodlá zatím Kerryho výzvy uposlechnout.  Zdá se, že v Rusku ještě nějaký čas zůstane, neočekává se totiž, že by mu Rusové azyl neprodloužili.

BBC začalo do Thajska „vysílat“ prostřednictvím Facebooku, který používá jako zpravodajský kanál. Předpokládá totiž, že pokud bude zprávy šířit prostřednictvím Facebooku, ocitne se tak mimo zorné pole cenzury. Hlavními tématy budou zprávu ze světa a mezinárodní reakce na situaci v Thajsku. BBC se tak rozhodla proto, že v Thajsku je Facebook rozšřený do poměrně výjimečných rozměrů. Profil na něm má asi 24 milionů Thajců.

Google změnil své rozhodnutí a nezlikviduje některé odkazy na Guardian.  Neplatí to zcela pro BBC, ale čas zřejmě ukáže. Britský ministr spravedlnosti Simon Hughes prohlásil, že lidé nemají bezvýhradné právo žádat odstranění odkazů, které obsahují informace o nich. Hughes rozhodnutí evropského soudu přirovnal ke komunistické Číně, která je kritizovaná za to, že porušuje právo na informace.

Čína má ale problém. Má naprostou většinu mediálně velmi naivních obyvatel, zvyklých,  že „co píší v novinách, je pravda“.  Z devadesátidevíti  procent necenzuruje informace !politicky nevhodné“, ale snaží se zamezit politickému i ekonomickému trollingu. Vysvětlivka: Troll je (podle wikipedie)  v internetovém slangu účastník online diskusních fór, chatů či blogů, který zasílá provokativní, urážlivé nebo irelevantní  příspěvky k citlivým tématům, jejichž hlavním smyslem je vyprovokovat ostatní uživatele k emotivní odezvě  nebo jinak narušit normální věcnou diskusi.

Pokud český trollovací server Infobaden napíše článek, který přebere lokální server v Kotěhůlkách, rozčílí několik desítek občanů, kterým někdo vysvětlí,  že sedli na lep. Pokud ovšem převezme zprávu ČTK, pomyslíte si něco o nízké inteligenci redaktorů. Pokud ale v miliardové Číně sedne na lep pečlivě zakonspirovaným vtipálkům na podvržené stránce několik stovek institucí a několik desítek  miliónů lidí,  mohou být následky fatální. A Číňané z Tchajwanu se velmi rádi baví na účet pevniny. Na čínsky hovořícím internetu (nikoliv na stránkách kontinentální Číny) pak nejdeme weby,  utahující si z čínské armády, čínské státní správy a vyvádějící různá alotria – včetně simulace předpovědi čínského počasí a falešných varování před tsunami, řítícími se na Peking. A ty klidně přebírá robot Google News v čínštině. Odtud je schopen je převzít i seriózní tisk …

A protože jsou diskuzní fóra a mikroblogování hojně rozšířené,  je sdílení a tím i dosah vtipálků obrovský a škody mohou být fatální. A stejně jako průměrný český občan, který na internet přijde jen občas, případně cizinec, nemusíte ani vy hned rozeznat server „Žít Brno“ od oficiálních stánek radnice moravské metropole. Pokud ale byste chtěli citovat Onderku pro Reuters ze serveru Žít Brno,  jste i v Česku žalovatelní. Neb jste odpovědní za to, co vydáváte. Pokud by čínská administrativa neregulovala obsah na internetu a nečinila autory taktéž trestně právně odpovědné,  byla by schopna bezbřehá internetová svoboda zacílená dezinformačními profesionály i amatéry na mediálně negramotné a mnohdy velmi naivní obyvatele miliardové země rozvrátit státní zřízení a způsobit v asijské velmoci chaos. Což by si někteří politici v USA i v Evropě strašně přáli …

Návod k použití čínských stránek: Pokud náhodou zabrousíte na čínský web vy sami, dávejte pozor,  jakou koncovku má stránka, na které jste se ocitli. Pokud je doména .cn, com.cn nebo gov.cn,  je to v pořádku. To jsou stránky,  které podléhají odpovědnosti čínských providerů či přímo vládnímu dohledu. Pak se podívejte dolů na stránku, do patičky. Pokud tam najdete malým písmem napsáno „Peking - registrační číslo ICP! a za tím dlouhé číslo, a současně „Peking - zabezpečení veřejné sítě a zařízení“ a další dlouhé číslo,  nalézáte se na oficiální stránce nějaké čínské instituce. Například čínská státní pošta má stránku www.chinapost.com.cn, Peking-ICP číslo 06042487 a Peking-zabezpečení veřejné sítě a zařízení -1 číslo 110401400185. Server čínské vlády a základní rozcestník čínských státních úřadů najdete na adrese  www.gov.cn. Peking-ICP číslo 05070218. Zde můžete křížově kontrolovat správnost adresy. Pokud je koncová doména webové adresy .tw, .com, .cn.com nebo .org,  buďte obezřetní a nepřebírejte informace či zprávy z těchto serverů bez pečlivého několikanásobného ověření. Protože zde je možné najít cokoliv. Doslova. Cizinec bez znalosti souvislostí a reálií není schopen rozlišovat kvalitu a relevanci informací na čínsky psaném internetu. Jak Číňané, tak my žijeme ve světě totální a permanentní informační války. Všech proti všem. Takový je dnešní internet a taková jsou omezení jeho totální svobody.

Zemřela Zohra Sehgal. Jméno, které nikdo v těchto zeměpisných šířkách nezná. Bylo jí 102 let a byla pozoruhodná tím, že byla jednou z prvních bollywoodských hereček. Byla vlastně tou, která na samém počátku začala určovat pravidla žánru. Jednu ze svých posledních rolí měla ve filmu „Blafuj jako Beckham“. Na indické poměry a dobu, v níž žila, to byla žena svobodomyslná. Před válkou studovala klasický balet v Německu,  byla choreografkou a primabalerínou. V roce 1947, kdy se Indie osamostatnila, se odstěhovala do Bombaje  a tam začala její hvězdná kariéra.   Dvacet pět let svého dlouhého života strávila v Británii, kde získala mnoho ocenění a vyznamenání za přínos umění.

Podle každoročního průzkumu  americké  asociace  editorů American Society of News Editors, jen 12,4 procent novinářů v denících jsou menšiny, a toto procento klesá od roku 2006. Některé výzkumy jsou optimističtější a počet novinářů  uvádějí  k 8,5 procentům, ale stále je to daleko méně, než  je podíl menšin v celkové populaci   USA -  28 procent. Kolik je v Česku romských nebo vietnamských novinářů?

Roboti mají v AP psát zprávy namísto novinářů – prozatím jen čtvrtletní ekonomické výsledky podniků a výnosy akcií, ale i tak… Počínající robotizace ekonomické žurnalistiky klade neodbytně jednu otázku: a číst ty zprávy budou také roboti?

Teoretický sborník Social Media Impact (# SMING14) uvádí průzkum banky  ING mezi mezinárodní skupinou novinářů a PR odborníků, který ukazuje, že dialog o sociálních médií získává na významu. Novináři hojně využívají příspěvky na sociálních médiích -  navzdory tomu, že existují pochybnosti o jejich spolehlivosti. Současně se PR odborníci domnívají, že zprávy jsou stále méně spolehlivé, protože novináři   méně kontrolují fakta.

Takže nejen u nás…

Psáno pro Prvnizpravy.cz
Irena Ryšánková