Je logické, že cílem   subjektů v proběhlém regulérním  politickém  klání   je  dostat se do Strakovy akademie. Problém je ale v tom, že prakticky všichni lídři úspěšných stran či hnutí před volbami deklarovali, že s ANO do koalice nepůjdou. Ze všeobecně známých důvodů (programová rozdílnost, trestní stíhání, podezření ze spolupráce se Státní bezpečností, …). Voličům ANO to ale zjevně nevadilo.

Velmi ostrá předvolební rétorika některých   lídrů  případnou koaliční spolupráci s ANO předem diskvalifikovala. Dali jednoznačný slib voličům, že s Andrejem Babišem jako premiérem ve vládě nebudou a porušením tohoto slibu by „ztratili tvář“ a důvěru voličů.

Následující dny, možná týdny ukážou, nakolik to mysleli upřímně. Ale i  kdyby do vlády  s ANO nikdo nešel, je pravděpodobné, že  jeho případnou menšinovou vládu někdo nakonec  podpoří.

Otázka ale zní jinak. Bylo politicky předvídavé a rozumné se proti vládní spolupráci s ANO dopředu  odmítavě vymezovat?

Já, jako dlouholetý volič ODS, si tuto otázku kladu právě v souvislosti s touto stranou. Kdyby šlo jen o to, že bych  si měl s ANO zahrát někde na plácku fotbálek, pak bych to jistě s klidem odmítl a hledal bych si jiného, pro mě sympatičtějšího, spoluhráče. Ale vláda, to je vážná věc. V tomto případě bych spolupráci minimálně zvažoval a nezavíral si dveře předem.

Někdo řekne, že je to podle hesla „účel světí prostředky“, někdo to možná bude považovat za pragmatismus. Mnozí budou pravděpodobně volat „to snad nemyslíš vážně“.

Samozřejmě, volební výsledek ODS není pro jednání o vládě s ANO nijak zvlášť výhodný. Takových 15%, to už by byla jiná káva. Takto v jejích řadách panují oprávněné obavy, že by ve vládě dělala téměř trojnásobně silnějšímu partnerovi pouze stafáž, ne-li přímo kašpárka.

Na druhé straně by ve vládě měla alespoň teoretickou možnost pokusit se prosadit některé  body ze svého volebního programu. Například ve školství.

Ale hlavně. Alespoň trochu by ANO viděla do karet. Je  pravděpodobné, že  vítěz voleb bude chtít při sestavování vlády  obsadit  klíčová ministerstva. A z těch pak zejména ta silová – především   vnitro.
Tudy totiž může vést  cesta k prakticky neomezené moci.

To věděli už komunisté před únorem 1948.

Ale nerad bych maloval čerta na zeď.