Svátek má: Martina

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Kdo necvičil, nemá nárok na důchod

Zdá-li se vám nadpis absurdní či nesmyslný, nejste daleko od pravdy, ale přesto se pojďme pod jeho povrch na chvilku podívat.

Poslední dobou víří v médiích i na různých společenských fórech nářky veřejnosti (není bez zajímavosti, že především té trenérské…), že klesá pohybová gramotnost dětí, že neumějí udělat kotrmelec či běhat pozadu, že děti ztrácí pozitivní vztah k pohybovým aktivitám apod.

Až potud souhlas, ano, objektivní realita skutečně odhaluje tento nelichotivý stav. Ale pojďme k těm zmiňovaným nářkům. Všichni aktivní „odborníci“, chcete-li samozvaní spasitelé, vidí příčiny ve špatně realizované tělesné výchově na školách. Trenéři žehrají nad tím, že oni pak musejí ve svých specializovaných trénincích dohánět a vlastně nahrazovat práci učitelů tělesné výchovy, jeden „odborník“ žádá, aby se ve školách zvýšil počet hodin tělesné výchovy ze dvou na tři, druhý žádá rovnou minimálně hodin pět, další říká, že nárůst hodin vše nevyřeší, jelikož jde hlavně o obsah a zajímavou náplň tělesné výchovy.

V tomto omezeném prostoru nehodlám hodnotit smysluplnost těchto jednotlivých návrhů, vlastně mi to ani nepřísluší, ale obecně mi většina z nich připadá taky absurdní, protože evidentně povrchně vyjadřují zejména zájmy jejich nositelů a nemají ambici uvažovat o nesporně palčivém problému v širších souvislostech. Přesto se mi ale zachtělo zařadit se na chvíli do této skupiny reformátorů tělesné kultury a zformuloval jsem proto onen nadpis, protože často je podstata paradoxně lépe vidět právě v absurdních souvislostech.

Dnes nebývá výjimkou, naopak se to stává pravidlem, že se velká část žáků (často až polovina třídy) z hodin tělesné výchovy omlouvá, přesněji omlouvají je rodiče, a většinou lze s úspěchem pochybovat o vážnosti důvodů omluv. Je velmi pravděpodobné, že tito absentéři budou, dříve než ti poctiví cvičící, nemocní a že stát jim bude muset ve zvýšené míře hradit „nemocenskou“ a nadprůměrně se podílet na hrazení jejich léčebných výloh. A to pomíjím skutečnost, že „ulejváci“, kteří se to naučili a procházelo jim to v mládí, budou pravděpodobně pokračovat v tomto trendu i v dospělosti.

Tak proč by tito lidé měli ve stáří pobírat nezkrácený starobní důchod? Z principu solidarity? Mají ti, kteří se z tělocviku neomlouvali a od mládí se s podporou svých rodičů starali o svoji tělesnou, a prostřednictvím pohybu i o duševní stránku, solidárně přispívat na důchod těm, kteří záměrně a často nezdůvodnitelně necvičili? Představa, že školy budou evidovat počet zameškaných hodin tělesné výchovy a úměrně absencím bude stát dětským absentérům v jejich stáří krátit starobní důchod, je samozřejmě nesmyslná, ale už jste asi porozuměli nadnesenému nadpisu.   

Není pochyb o tom, že tělesná výchova je důležitou součástí harmonického rozvoje osobnosti, a to minimálně stejně důležitou, jako další školní předměty, z nichž každý je, stejně jako tělocvik, který má přispívat k rozvoji fyzické přípravy, pohybové gramotnosti dětí atd., výjimečný a nezastupitelný.



Výchovně vzdělávací praxe však jako by to nebrala v úvahu. Nebo snad rodiče omlouvají své děti stejně často z výuky jiných předmětů? A brali by to učitelé stejně vlažně a rezignovaně, jako omluvy z tělocviku? Umíte si představit, jak v hodině matematiky nebo angličtiny sedí třetina žáků na okenních parapetech a nevěnuje učiteli ani probírané látce pozornost, znuděně zívá, nebo důležitě hledí do chytrých telefonů, na síti řeší něco neodkladného a následně nemusí látku dohánět? Já zatím naštěstí ne, ale možná jen zatím, kdysi dávno dnešní problém totiž taky v aktuálním rozsahu neexistoval.  

Jedno je zřejmé, dokud se budou žáci z výuky tělocviku omlouvat a škola, potažmo stát, jim to bude tolerovat, je zbytečné přemýšlet o tom, zda rozvoji tělesné kultury u dětí pomůže pět nebo deset hodin týdně.

Stát musí mít zájem na výchově zdravých a odolných lidí a vztah občana a státu by měl být vyvážený, není možné, aby jedna strana jen natahovala ruku a druhá jen platila.

Chtěl jsem jen naznačit, že problém špatné fyzické kondice a zhoršující se vztah občanů k tělesným aktivitám rozhodně nevyřeší jednostranné a nepromyšlené opatření. Problém nedostatečného vztahu mladé generace k pohybovým aktivitám, jako součásti zdravého životního stylu, není možné zužovat na kvantitu a kvalitu výuky tělesné výchovy na školách. Budeme-li chtít tento problém úspěšně řešit, pak musíme abstrahovat od úzce zaměřených zájmů některých profesních skupin a řešení nacházet v propojení širších souvislostí, k nimž patří nejen stát, ale také rodina, odborná způsobilost učitelů, infrastruktura sportovišť, společenské priority a mnoho dalších.

Na závěr se upřímně omlouvám všem školám, učitelům a rodičům, kterých se moje negativní postřehy netýkají, ale někdy je ke správnému pochopení potřeba nejen absurdního, ale také zobecňujícího pohledu na věc.

Zdeněk Ertl