Nepřísluší mi odborně komentovat ani islámský stát, ani uprchlickou krizi, ani brexit, ani počínání různých státníků napříč všemi světadíly, ale mohu, a jako homo politicus vlastně musím, tyto všechny události hodnotit z jakéhosi „principu mravního“. Neodvažuji se říkat „vyššího principu mravního“, protože ten má oprávněně a navždy licencovaný Jan Drda.  

Příští americký prezident si například dovolil říct, že je třeba přehodnotit a napravit smluvní vztahy v rámci Severoatlantické aliance a nepodporovat černé pasažéry. A najednou jsou média plná vzrušených a horlivých komentářů o tom, co si to Donald Trump dovoluje, zda bude svět s ním bezpečný a jak si s tím poradí Česká republika.  Někteří naši nejvyšší představitelé jsou rozhořčeni tím, že si někdo dovolil připomenout závazek členských států NATO vydávat na obranu nejméně 2 % ročního HDP.

Najednou říkáme, že jsme se k tomu sice zavázali, ale nikdo nemá právo nás nazývat černými pasažéry, protože my jsme se přece chovali tak, jako někteří další a vlastně nebylo potřeba ty závazky až tak úplně dodržovat, my přece víme, co máme dělat, nikdo nám nemusí radit atd. My to teď tedy laskavě doženeme, ale nebudeme to dělat rychle, aby nám to náhodou neublížilo (a samozřejmě neodlákalo voliče). Najednou víme, že nestihneme nejen nabrat a vycvičit rekruty, udělat výběrová řízení na moderní vojenskou techniku atd., a proto se nikdo nesmí divit, že zvyšování výdajů na obranu budeme provádět jen „rozumně a postupně“. Ano, je pravda, že tento závazek nedodržují i některé další evropské státy, ale o to méně se pak můžeme divit vyjádřením D. Trumpa, když USA dávají do společné pokladny NATO výrazně více než musejí.

Vážně bylo správné nedodržovat dohody od samého počátku spolupráce? Jsem přesvědčen, že ne. NATO má být zárukou naší bezpečnosti. Souhlasím, sami se neubráníme. Ale když s někým uzavřu dohodu o spolupráci, a to o jakékoli, tak bych měl svoje závazky, které z dohody vyplývají a s kterými jsem při uzavírání dohody souhlasil, plnit. Když závazky neplním, těžko pak mohu někoho nebo něco kritizovat.


V souvislosti se současným děním je třeba si ale konečně odpovědět na otázku, zda máme stále jen spoléhat na podporu a pomoc v rámci spolupráce rozličných společenství, tedy na pomoc zvenčí, nebo se začít spoléhat více na sebe a nebýt při řešení budoucích krizí až tak moc závislí na někom jiném.

Svoje názory na tuto problematiku vyjadřuji a neměním již delší dobu. Nejsme velký stát, ale to ještě neznamená, že musíme být pasivní a jen trpně přijímat události, které přijdou. Je holou skutečností, že branná připravenost našich občanů se v průběhu posledních tří desetiletí výrazně snížila a je nezbytné ji v kontextu všech okolních událostí začít opět zvyšovat. To se může samozřejmě dít různými způsoby. Určitě je ale opodstatněné začít od mladé generace. Pro děti a mládež je nejpřirozenější a nejméně násilné získávat potřebné branné návyky prostřednictvím specifické sportovní činnosti. Ve Sdružení sportovních svazů České republiky jsme letos spustili projekt Mladý sportovec, sportem ke zvládání krizových situací a k bezpečnému přežití a jeho realizace nám už velmi brzy potvrdila původní domněnku, že děti speciální branně sportovní disciplíny a činnosti baví a když mají možnost si je „osahat“, tak je potom samy aktivně vyhledávají. A tím se, částečně i nevědomky, což je zejména u těch nejmenších velmi žádoucí, připravují na zvládání možných složitých situací, které je v dalším životě mohou potkat.  

Bude-li stát tuto branně sportovní přípravu podporovat, nemůže na tom prodělat ani v ideální době všeobjímajícího míru a bezpečí. Sebevědomý a samostatný člověk, který si poradí v běžných životních situacích a bude umět překonávat různé překážky, bude také méně než dnes vyžadovat podporu a pomoc od státu.  

Nelze si představovat, že bychom mohli zcela opomenout současné globalizované prostředí a měli se starat jen a jen o sebe. Naopak, spolupracovat musíme, ale měla by to být spolupráce svébytných a sebevědomých subjektů, které si dovedou pomoci samy, ale vědí, že když budou s rovnocennými partnery spolupracovat a plnit domluvené, bude to pro všechny zainteresované přínosnější.  

Při dnešních úvahách mám sice na mysli především velká společenství lidí, tedy státní celky, národy a různé společenské organizace, ale stejný princip platí i v těch nejmenších lidských skupinách. Odnepaměti se lidé museli vždy starat o bezpečí své a svých nejbližších a úspěšní byli většinou ti, kteří se o něj starali aktivně a nespoléhali na zázraky.

Starejme se o sebe, spolupracujme s druhými, respektujme jejich zájmy a neubližujme jim. Ale když začnou ubližovat oni nám, buďme připraveni se bránit, odolat a nakonec vyhrát.

Když na tomto místě už opakovaně vyzývám k nutnosti připravovat mladé lidi pro život pomocí sportovních a branně technických činností, uvedu ještě jednu drobnou paralelu právě ze sportovního prostředí. Ivan Lendl ani jeho současný svěřenec Andy Murray nepatřili k tenistům, kteří se narodili s největší dávkou talentu. Přesto se oba stali nejlepšími hráči na světě. Proč? Trénovali více a usilovněji než všichni ostatní a talentovanější. Nespoléhali se, že za ně bude vyhrávat někdo druhý, ale starali se především sami o sebe a jejich poctivou přípravou podpořené sebevědomí jim pomohlo překonat všechny překážky na cestě k absolutnímu vrcholu.    

A na závěr mi dovolte vyjádřit přesvědčení, že nikdo z nás si nepřeje, aby naši mladí občané museli jednou čelit jakémukoli nebezpečí, natož pak třeba válečnému konfliktu. Ale když taková situace nastane, měli by být připraveni. Je to v jejich zájmu i v zájmu jejich státu!