Svátek má: Matouš

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Když si někdo nevidí ani na špičku nosu,

aneb když pravá ruka neví, co dělá levá!

Někdy mi doopravdy zůstává rozum stát, poslední dobou, bohužel, docela často. Naposledy se mi to přihodilo při čtení článku Vojáků je víc, armáda má ale nový problém. Mladí se neumí ani koupat v rybníku, varuje generál Opata, který uveřejnil Jan Wirnitzer 11. 6. 2018 na serveru Aktuálně.cz.

Stručně rekapitulováno, v textu se na jedné straně sice uvádí pozitivní skutečnost, že se české armádě v poslední době daří lépe naplňovat stavy jednotek, na druhé straně jsou zmíněny některé zajímavé demografické okolnosti, např. že v Čechách je zájem o vojenskou službu výrazně menší než na Moravě, že rekruti i vojáci jsou vlastně staří a že je třeba přivádět do armády mladší lidi, kteří ještě neztratili potřebnou agresivitu, jsou ochotni k nasazování, stěhování atd. Při budoucím naplňování stavů české armády ale bude podle generála Opaty problém i s mentální připraveností rekrutů, nenavyklých z dětství pobytu v přírodě, protože se začíná vyprazdňovat generace X, tedy lidé, kteří ještě byli schopní hrát si venku a vykoupat se v rybníku, a převahu získává generace Y, což jsou lidé, kteří žijí v podstatě jen ve svém virtuálním světě.

S obavou nového náčelníka Generálního štábu armády ČR lze určitě jen souhlasit, ale zároveň musím poznamenat, že rozhodně „neobjevil Ameriku“! Už dlouho si tuto, pro naši republiku velmi nebezpečnou skutečnost, uvědomuje mnoho realistických a předvídavých lidí a s díky čtenářům za pochopení mírné nadsázky jsem rád, že mohu v našich řadách přivítat i pana generála Opatu.

Rozum se mi po přečtení článku zastavil proto, že jsem si vybavil ta nespočetná jednání, která s různými představiteli státu, s poslanci a poslankyněmi, s ministry a ministryněmi, s jejich náměstky i mnoha dalšími příslušnými úředníky dlouhodobě iniciuji a následně absolvuji. Naposledy konkrétně 6.3.2018 s ministryní obrany. Jako předseda Sdružení sportovních svazů České republiky totiž neustále nabízím státu významnou pomoc při přípravě mladé generace na zvládání krizových situací, a to zejména prostřednictvím specifické sportovní činnosti. Naše sportovní svazy totiž provozují sportovně branná a sportovně technická sportovní odvětví, která nenásilně a přirozeně zvyšují brannou připravenost dětí a mládeže. Efektivitu v tomto směru prokazujeme každodenní sportovní činností našich členů, ale také výsledky dlouhodobých sportovních projektů, kterými mladou generaci na krizové situace připravujeme a které jsou kladně přijímány nejen samotnými dětmi, ale také jejich rodiči a trenéry. Shrnuto a podtrženo, v praxi dokazujeme, že když příslušníkům generace Y atraktivně představíme reálný svět a naučíme je zajímavým praktickým dovednostem, alespoň část mladé generace se pak do reálného a praktického světa ráda vrací!


Výše naznačená jednání však probíhala většinou jako přes kopírák (generace X tomu porozumí, pro generaci Y upřesňuji: jako ctrl+c a ctrl+v). Výše uvedení představitelé a zaměstnanci státu vždy naše činnosti a projekty přijímají, oceňují a vítají jako skvělou aktivitu, kterou stát aktuálně velmi potřebuje, a většinou i přislíbí spolupráci, nejen finanční. Když pak dojde na adresné vyjádření nebo konkrétní poskytnutí pomoci, nestačíme se divit, že se nikdo k předchozím slibům nehlásí. Konkrétně na Ministerstvu obrany proběhlo takových schůzek několik, účastnili se jich náměstci, zástupci náčelníka generálního štábu atd., když jsme pak po jejich doporučení oficiálně požádali o finanční dotaci, nedostali jsme na realizaci projektů, z kterých byli všichni nadšeni, ani korunu. Fajnšmekři“ se mohou podívat, kterým organizacím Ministerstvo obrany státní dotace opakovaně poskytuje, zvláště v kontextu s uvedenými názory generála Opaty je to zajímavé čtení.

Ale zpět k titulku mého dnešního komentáře. Kdo si tedy nevidí ani na špičku nosu, či nekoordinuje jednání pravé a levé ruky? Mohlo by se zdát, že mám na mysli jen Ministerstvo obrany s Armádou ČR. Tento resort je samozřejmě do velké míry odpovědný za vytváření podmínek pro větší bezpečnost našich občanů, je ale pouze jedním kamínkem v mozaice, kterou skládá český stát! Není to právě stát, kdo by měl, samozřejmě prostřednictvím nejvyšších institucí a jejich představitelů, koordinovat činnost jednotlivých ministerstev a vidět dál než na špičku nosu? Kdyby tak činil, nemusel by možná současný náčelník generálního štábu mít takové obavy. Taky by se například nemohlo stát, aby jeden z našich členů, Zálesák, svaz pro pobyt v přírodě, žádal na svoji činnost v letošním roce dotaci od MŠMT a prvně od roku 1989 ji nedostal. Paradoxně totiž právě tento svaz realizuje přesně ty činnosti, které nyní u mladých lidí postrádá generál Opata. Bere děti do přírody, učí je lézt po stromech, skalách, v létě i v zimě se bezpečně pohybovat a orientovat ve složitých terénech, plavat, potápět se, ovládat různá plavidla, střílet ze vzduchovky, luku či praku, přežít v přírodě při využití jejích zdrojů a ano, všichni naši „zálesáci“ se rozhodně umí vykoupat v rybníku a možná by jednou i rádi sloužili v armádě! Stát ale evidentně nepokládá tyto sportovní aktivity dětí v přírodě za potřebné a vlastně tak žene generaci Y zpátky do jejího virtuálního světa!

Jak to tedy v našich „transparentních“ končinách vlastně chodí? Říká ministr úředníkovi, jakými prioritami se má řídit a jak má postupovat? Ví naopak ministr, jak postupuje a o čem všem rozhoduje úředník? Jsou organizační struktury státních úřadů funkční, propustné, pružné a operativní? Jsou různé vládní a ministerské koncepce či akční plány rozvoje toho či onoho skutečně závazné nebo jen kusem papíru, který všechno unese? Mají politici a nejvyšší státní úředníci opravdu ambici pracovat a odpovědně a nezištně sloužit občanům, kteří jim dali důvěru?

S každou výměnou politické garnitury chci vždy opakovaně věřit, že se stát začne dívat aspoň kousek za špičku svého nosu a řídit či meziresortně koordinovat řešení zásadních problémů, prostě jednat ku prospěchu České republiky, ale po mnoha zklamáních už se i trochu bojím!

Zdeněk Ertl