Svátek má: Cecílie

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Mistr Jan a restituce

Kulaté výročí oné smutné chvíle, 600. let od upálení Mistra Jana Husa, uplyne až v příštím roce, ale už teď vzniká reálná obava, že dějin se zmocní kardinál Duka a další pokračovatelé prodavačů odpustků, proti kterým Hus bojoval.


Mluvilo se o tom na nedělním setkání občanských iniciativ před Husovým pomníkem na Staroměstském náměstí. Padaly tam i návrhy řešení.

První shořela šaškovská čepice, připomněla Zdena Novotná z NEZA, když oslovovala hlouček zástupců občanských iniciativ, které si připomněly příběh a odkaz upálení Mistra Jana Husa. Vzpomínka proběhla na pražském Staroměstském náměstí, před pomníkem možná nejvýznamnější osobnosti českých dějin.

Jenže teď si šaškovskou čepici nasazujeme sami. „Měli by mu zavázat oči,“ povzdechla si rozhořčená spisovatelka Lenka Procházková směrem ke kamenné postavě. „Aby neviděl, kam došli Češi, tehdy nejvzdělanější národ světa, za těch šest stovek let.“

Zástupci občanské iniciativ nejčastěji připomínali Masarykovu demokratickou a humanitní interpretaci Husova odkazu, a tak se řeč co chvíli stočila k horkým tématům současné demokracie – nemravným církevním restitucím, mediální manipulaci a obecnému referendu. Překvapivá výzva vzešla od Zdeňka Ponnerta z krajní levice, který v minulosti podobná shromáždění systematicky narušoval. Navrhuje odložit všechny dílčí spory a soustředit se u kulatého stolu na téma, které iniciativy spojuje a které také lze prosadit jen společně – účinný zákon o obecném referendu, především k církevním restitucím.

Zdá se, že lidová levice uchopila srozumitelné téma, které jí umožní uniknout ospalému střednímu proudu. Církevní restituce jsou jasnou obdobou středověkých odpustků, které vznítily revoluční odezvu. Církev tenkrát i teď se stala překážkou mravnosti a dala přednost privilegiím a moci.

Spisovatelka Lenka Procházková cítí, že napřed se lidé musí scházet na společném místě a mluvit spolu. Proto vyzývá, abychom příští výročí Mistra Jana připomněli sami, bez prelátů, zapálením ohňů na návsích a náměstích, a setrvali u nich v debatách až do setmění.

Příběh Husova upálení známe z první reportáže, strhujícího psaného svědectví z onoho místa, jak je zaznamenal Petr z Mladoňovic. Je tam známá zmínka o babičce, která se přibelhala, aby přiložila otýpku. A Husovo povzdechnutí: „Svatá prostoto!“

Pro spisovatelku Procházkovou je ona příslovečná babička dokladem dobové manipulace. Kostnická žena neměla tušení, co se odehrávalo na koncilu a proč Husa odsoudili. I kdyby se tam dostala, nerozuměla by tomu. Ostatně, mluvilo se tam latinsky. Sama taky byla nejspíš negramotná. Proto znala jen to, co slyšela z kazatelny: „Je to kacíř. Ďábel.“ A tak si přiložila, aby zabránila škodě na svém věčném spasení.

„My nejsme negramotní,“ připomněla Procházková, „nemůžeme se vymlouvat na nevědomost. Chybí jen statečnost. A opakem statečnosti je zbabělost.“

Vedle nemravných církevních restitucí je pobouření nad mediální manipulací dalším společným pocitem, který lidovou levici stmeluje. Pouhé rozčílení však není program, proto hledá východiska, jak s problémem naložit. Před pár dny proběhl specializovaný seminář k tématu Média a demokracie. Jako vždy, hlavní spor se rozhořel nad tím, zda záchranu nezávislé žurnalistiky hledat v internetu. Nebudu teď opakovat argumentaci druhých, lze je vyslechnout ze záznamu, který visí i na (pochopitelně internetových) Britských listech..


Zastavím se u tématu, které při podobných příležitostech zdůrazňuji, a tím je falešné vnímání „novinářské profesionality“ a „vyváženosti“.

Ten první pojem, který se zdá být zárukou dokonalosti, je ve skutečnosti zárukou přesného záznamu indiferentních blbostí. V amerických učebnicích běží reportér k požáru a zjišťuje příslušnost zasahujícího sboru, jméno a věk velitele (případně, zda má děti), délku zásahu, jména a povolání zraněných, přesný název majitele a jeho profese či obchodního zaměření a spoustu dalších detailů, ze kterých se až hlava zatočí. Také u nás mladičká dívenka, nejlépe před maturitou, stoupne před kameru a odříká básničku, ve které se dozvíme, že tady se to stalo, tohle jsou svíčky, které zapálili kamarádi, někdo přiložil plyšového medvídka, a uzavře stručným rozhovorem s náhodnou paní, zda se bojí: „Bojím. Mám děti.“

Podstatou „profesionální žurnalistiky“ je buď soustředění na ty nahoře a mechanická reprodukce jejich vyjádření, to znamená, krotké přebírání témat, nebo nafukování neudálostí, které nerozhádají monopolizované publikum.

Je jedno, zda „profesionální žurnalistice“ velí bolševik, nebo nebolševik. Je to nástroj manipulace. Proto vznikají pokusy o „neprofesionální“, občanskou žurnalistiku, která samozřejmě využívá internetu. Jenže i toho využívají nejrůznější manipulátoři, buď přímo, nebo že vysílají placené útočné letky do internetových diskusí.

Z toho je zřejmé, že i internetová žurnalistika se musí redakčně usadit, nemůže se nechat svazovat zdánlivou svobodou, kdy se seriózní debata utápí v nánosu žvástů nejrůznějších pošuků. Zřejmě je nutné, aby se názorově vyhranila a hlídala dodržování pravidel debaty. To se nejspíš neobejde bez placené práce, byť ji z opatrnosti neoznačíme za „profesionální“. Velká témata levice, která by mohla tuto debatu přitáhnout, se mohou týkat soudržnosti, rovných šancí a svobody v čase digitální a robotické revoluce. Tedy opaku od návratu do středověku nebo století páry.

Existuje účinný nástroj, který by to mohl zmařit. Jmenuje se „vyváženost“. Právě „profesionální žurnalistika“ si zakládá na tom, že novinář zachovává neutralitu, slovo dostanou „obě strany“. Co je neutralita? Noam Chomski v knižním rozhovoru Propaganda and Public Mind nemá o tomto pojmu nejmenších pochyb - neutralita straní silnějšímu. České uplatňování principů vyváženosti zejména v činnosti veřejnoprávních médií, jak bylo prosazeno do zákonů, nenabízí vyváženost ve smyslu odstranění jednostrannosti argumentace, ale povinnost v každé situaci nabídnout prostor obhajobě neospravedlnitelných privilegií kleptokracie.

Pokud nechceme Mistru Janu Husovi na pomníku zavazovat oči, musíme se zbavit slepoty sami. Babičce u kostnického ohně šlo o dlouhodobé jistoty. Viděla kacíře, a tak penízky vložené do otýpky, kterou hodila k nohám Mistra Jana, považovala za investicí do svého života věčného, nejcennější věci lidí ve středověku. Stejnou funkci měly dary ve prospěch kostelů a klášterů, ze kterých vznikal majetek církví. Byl určen jen k tomuto cíli (když pomineme matriky a další správní funkce nebo činnosti církve na poli školství, zdravotnictví a sociální péče).

Dnes je tento majetek vracen církvím bez veřejných závazků, jako holé bohatství. Samotné církve jej přejímají jako svobodné soukromé subjekty. Věčnost do těchto vztahů nevstupuje. Je tunelována. Investice na spásu spasou jiní. Majetek osvobozený od víry má sloužit jako mocenská základna pro ty, kdo tento přesun prosadili. Má to být zdroj pro přesvědčování všech, kdo si dosud neodběhli pro otýpku.

Dnešním lidem už se horizont trochu zkrátil a spíše je zajímá život až do okamžiku odchodu na věčnost. Tam měly být onou vzdálenou nadějí penzijní fondy. Je pozoruhodné, že církev se ve své hrabivosti spojila s těmi, kdo vedle tunelování věčnosti protlačili i průhledně nevýhodnou penzijní reformu. „Druhý pilíř“ penzijního systému (po zkušenostech, jak zkrachoval u všech sousedů) se už ruší. Na řadě jsou „církevní restituce“. Velké téma pro lidovou levici.

Zbyněk Fiala