Nestrannost a nezávislost prokazují čeští (zejména političtí) žurnalisté na každém kroku. Stačilo sledovat poslední čtyři prezidentské volby. Během prvních dvou, ještě probíhajících v Parlamentu, se novinářská obec jako jeden muž (či jedna žena, abychom byli genderově vyvážení) postavila za jakéhokoli kandidáta (postupně Pithart, Sokol, Švejnar), jen když stáli proti (v obojích volbách vítěznému) Václavu Klausovi. A druhé dvě volby, již přímé, zase provázel mediální boj ve stylu „všichni proti Zemanovi“. Jak víme, opět v obou případech marně. Princip byl vždy týž: pro českého novináře je dobrý každý kandidát, jen když bude ochoten kandidovat proti Klausovi či Zemanovi. Nebo aktuálněji lítý boj většiny novinářstva proti Andreji Babišovi jej nejenže neoslabil, ale v minulých volbách vynesl do premiérské funkce a nezdá se, že by jeho preferenční procenta u voličů slábla. Tomu se v prostředí české žurnalistiky říká nestrannost a nezávislost.

Jejich půvaby doceníme zejména v souvislosti s další ryze česko-novinářskou vlastností, a to je neomylnost. Český novinář nikdy nepřizná, že se ve svém úsudku mýlil. Mýlilo se jeho okolí, když mu servírovalo špatné informace, z nichž mohl vzniknout úsudek ne právě odpovídající realitě. Tak se nejčastěji zdůvodňují různé názorové veletoče, v nichž vynikají zejména někteří komentátoři specializovaní na dění v ČSSD. Ti to totiž mají se svou pravdou nejtěžší, protože v politické straně, na níž údajně nejsou závislí, se velmi často mění kurs i vedení. A tak se stane, že tentýž novinář, který v pondělí slézá řitní stěnu Miloše Zemana, v úterý tohoto proklíná do šestého kolene a velebí jeho nástupce Vladimíra Špidlu. Jenomže Špidla záhy padá z trůnu, a týž novinář pak musí – ze dne na den – měnit vítr v plachtách a hledat skryté Špidlovy chyby a nedostatky. Ještě že nastupuje mladý, oblíbený, neokoukaný Stanislav Gross, budoucnost strany a sociální politiky. Jenomže on je sociální hlavně k sobě a své rodině, pročež padá stejně strmě, jako před časem stoupal. A náš novinář opět hledá argumenty k jeho pohaně. Poté vstupuje na sociálně-demokratický piedestal Jiří Paroubek. Stačí kratince počkat na jeho stinné vlastnosti, ty slunné jsme již slyšeli – od téhož novináře, který pochopitelně po nedlouhém čase asistoval i při pádu tohoto silného muže. A další předseda této strany, z jehož úst padala slova krasozvučná, avšak prázdná – pamatuje si ještě vůbec dnes někdo, jak se tento, výlučně politikou, nikoli životem všedním odkojený chlapec, jmenoval?

Asi je zbytečné dodávat, že jediný, kdo se na této časové ose nikdy nezmýlil, byl ten novinář. To jen okolnosti nepřály tak, jak měly.

Neomylnost má i banálnější podoby. Svého času jsme se ve slovutném listu Lidové noviny na titulní stránce dočetli, že mluvčí někdejšího prezidenta Klause se jmenuje Václav (!) Hájek, a jen o větu níže byl v téže době aktivní předseda Senátu překřtěn na Bohuslava (!) Sobotku. Autorce toho žurnalistického skvostu zjevně splývaly nejen ústavní funkce (bývalý ministr financí a později premiér, nebo předseda horní komory Parlamentu – papaláš jako papaláš, což to není jedno?), ale i samotní funkcionáři a jejich spolupracovníci - hybrid prezidenta Václava (Klause) a mluvčího (Petra) Hájka je docela půvabný. Pokud to ovšem neměl být Václav Hájek z Libočan, avšak pochybuji, že by se ta novinářka vůbec kdy doslechla o jeho životě a činech.

Mimochodem, Petr Hájek to u našich neomylných žurnalistů vůbec nemá jednoduché. Už byl taky párkrát přejmenován na Jiřího (to je ovšem jméno tatínka pana ex-mluvčího – mimochodem letos uplyne právě sto let od jeho narození, ale naši novináři to spíš popletli s proslulým komunistickým diplomatem stejného jména). Nebo dlouholetý Hájkův kolega Ladislav Jakl zase byl v médiích nejednou zaměněn s Jaklem Václavem, což je sice bratr někdejšího prezidentova tajemníka a dlouholetý primátor Chebu, ale i zde spíše zafungovala tělesná blízkost prezidenta a jeho křestní jméno tak nějak v novinářově mysli přeskočilo i na pravou ruku hlavy státu.

Se záměnami jmen jsem si s dovolením svého času užil i já. To když do Prahy zavítal – víceméně inkognito – člen někdejší, mezinárodně neuznané čečenské vlády, její ministr zahraničí, a v Praze jej přijal tehdejší senátor Michael Žantovský. Lidové noviny o tom referovaly sáhodlouze, jen z pana senátora udělali Petra. Musím říci, že to nebyla dobrá situace, protože čečenský politik byl předmětem sledování nejméně dvou tajných služeb, a já jsem se tím pádem dost dobře mohl přimíchat do jejich databáze: to tedy není pocit dvakrát příjemný. A jen proto, že příslušný redaktor byl líný si prověřit svá fakta. Proč by to ostatně dělal – je přece neomylný!