Svátek má: Daniel

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Odměna za neúspěch

Daně jako trest za úspěch? A jaký úspěch?

Když někdo nedokáže podnikat ani se mzdami na úrovni třetiny evropského průměru a s devalvovanou korunou k tomu, ať jde od válu a uvolní aktiva k produktivnějšímu využití. Značná část těch, kdo mají dnes vysoké platy a řvou proti progresívnímu zdanění, se živí tím, že udržují ostatní mzdy neúměrně nízko. Byli odměňováni za neúspěch.

Návrh ČSSD na obnovu progresívního zdanění s rozpětím, které jsme tu měli roku 2006, je správný. Je to zatím jen nástřel, čísla mohou být jiná, ale jde o symbol opatrného návratu mezi civilizované země. To však mluvíme o principu, nikoliv o konkrétním užití. Praktický efekt navrhovaných daňových změn má spočívat v tom, že drtivá většina lidí najde výrazně přátelštější čísla na výplatní pásce. Avšak mzdy nestačí jen nafukovat jen změnou zdanění, tedy fakticky jen přispíváním ze státní kasy.

Nicméně progresívní zdanění jako princip je ten nejsnáze splatitelný dluh z časů divočiny, která se tu odehrávala od nástupu Topolánkovy vlády a stála nás desetiletí vývoje. Ale ani treď není vývoj nijak přímočarý. Zatímco současnému návrhu jde hlavně o viditelnou daňovou úlevu pro drtivou většinu příjmů, krátce předtím sněmovna definitivně schválila zákon o fiskální odpovědnosti. Takže o tu by mělo jít také.

V této souvislosti bych rád připomněl jeden rozhovor z našeho archivu. Vedl jsem ho s odborářským makroekonomem Martinem Fassmannem před pěti lety na téma tehdejších daňových reforem:

„Má-li to být opravdu reforma veřejných financí, dám veřejné finance na první místo, a cokoliv, co mi zhoršuje situaci veřejných financí, zahazuju. Nebo vylepšuju. Ale nikoliv, že napřed stav veřejných financí poplivu, a pak do nich začnu vrtat další díry!

(…)

Kdybych skutečně dělal daňovou reformu a sledoval zájem veřejných financí, musím se soustředit na daňový výnos. Ten je dán tím, kolik lidí platí, z čeho se platí (jaká je šíře daňového základu) a jaká je sazba. Dneska se žvaní o sazbě, ale to, kolik lidí platí, jestli platí všichni tak, jak by měli, jaká je šíře daňového základu, jestli jeden subjekt nemá šíři daňového základu diametrálně odlišnou než jiný, to všechno jsou věci, které mohou daňový výnos ovlivnit mnohem podstatněji.

O daňové sazbě se můžu bavit až na konci, a možná velmi rychle. Když zvýšíte počet daňových poplatníků, tak vám stoupne inkaso, aniž byste o korunu zvýšil daně. A když rozšíříte daňový základ, tak se vůbec nemusíte bavit o sazbě,“ řekl mi tehdy Fassmann.


Principy platí, ale okolnosti byly před pěti lety trochu jiné. Byla snaha snížením daní očesat rozpočet, aby nebylo na základní veřejné služby a lidé to museli řešit individuálním připojišťováním. Čili aby museli nechat cucnout další kategorii zájemců o jejich peníze. Aby vznikla příležitost, která lidi obere víc, než je ušetřená daň. A proti tomu tenkrát neprotestoval nikdo z těch, kdo dnes tak jasně vidí, jak progresívní daň české ekonomice uškodí.

Od časů zmíněného rozhovoru pár kroků k civilizaci proběhlo, včetně toho, co má veřejné finance napravit. Zavedla se kontrolní hlášení, rozjíždí se EET, na evropské úrovni se mluví o harmonizaci daňového základu. Rozpočet je přebytkový, ale to do něj počítáme i evropské peníze, které brzy skončí. Pokud je však koaliční partner něco horšího než úhlavní nepřítel, pokrok klopýtá přes schválnosti.

Ale soustřeďme se na samotný návrh obnovy progresívního zdanění, ve kterém je zakomponován i princip solidarity. Jeho odpůrci se obyčejně tváří hrozně liberálně a bědují nad pokusy vlády trestat úspěch. Kdo má chuť to poslouchat, tomu nabídnou mu spoustu logických argumentů. Jsou tak přesvědčivé, že každý levičák, který má v hlavě aspoň kapku rozumu, musí rovnou běžet utopit se do Vltavy, aby nepřekážel konkurenceschopnosti a lepšímu příštímu pro naše děti.

Ale tady mi to trochu nehraje. Takový levičák by musel nejprve přistoupit na to, že každý se má řídit jen svým individuálním sobeckým zájmem bez ohledu na vše ostatní. Musel by pohrdat vzájemností. Musel by rozhořčeně odmítat představou, že v lidech dřímá nejen touha po lepším hmotném zabezpečení, ale také potřeba činit dobro, chovat se vstřícně a rozvíjet vztahy v bližším i vzdálenějším okolí. Že lidé nejen soutěží a bojují o místo na slunci, ale nezřídka také spolupracují a jednají na bázi reciprocity a sdílení, jak je to naučila historie lidského druhu.

Kdyby se však takový levičák našel, nebyl by to levičák, ale pravičák, a pak by se nesměl jít utopit, protože by tím zmařil svou povinnost krmit ostatní svými egoistickými moudry.

O tom, že chamtivost a nenažranost není jediným motorem pokroku, přednášel před lety v Praze Kenneth Arrow, velikán, který právě zemřel v požehnaném věku 95 let. Ekonom, který dostal Nobelovu cenu za své pokusy o zkoumání společenských motivací prizmatem suché matematické logiky. Vydestiloval z toho teorii racionální veřejné volby, ale zároveň ukázal, že víc racionality neznamená nutně víc peněz.

V Praze, metropoli Divokého východu poloviny 90. let, to dokládal na výsledcích studia pracovní skupiny, která byla zřízena v rámci klimatické konference OSN, aby se pokusila vyjádřit, jak oceňovat náklady klimatických opatření. Znamená to vyřešit zásadní problém dělby mezigeneračního výnosu. Současným generacím, které by to měly zaplatit, není tak zle, a tak veškerý prospěch jde až za těmi příštími. Neměli bychom ty spratky ponechat svému osudu, ať si s tím poradí sami?

Arrow otázku definoval jinými slovy, ale pak vytáhl rejstřík příkladů, kdy se vícegenerační investice oceňovaly v minulosti. Třeba když se financovaly nějaké vodohospodářské a zavlažovací stavby, které jsou typicky dokončeny až po desetiletích. Tam lze spočítat budoucí výnos stavby v podobě vyšší zemědělské či energetické produkce, a tak se můžeme o ten výnos podělit v podobě úrokového zatížení dluhopisu. Naše generace zaplatí dluhopis, tím uhradí část nákladů stavby, a proti tomu zkasíruje v úrocích část příštích výnosů hotového díla. Mezitím se dluh překulí k další generaci, která to bude financovat skutečnými výnosy přehrady či zavlažovací soustavy.

Jak ale spočítat výnos opatření proti globálním klimatickým změnám? Kde najít vzorec, do kterého by se vešly všechny souvislosti? Na to nestačí ani hlava s Nobelovou cenou. A nakonec, proč taky všechno počítat, řekl si Arrow. Stejně přispějí jen ti, kdo chtějí pomoci vyřešit naléhavý globální problém. A ti nebudou počítat, kolik jim to vynese, jen budou mít starost, aby jim někdo nevytkl, že naložili s penězi nezodpovědně. Chtějí přispět co nejlevněji, ale aby jim to prošlo v dozorčích radách. Proto by se úroková sazba klimatického dluhopisu měla pohybovat na přijatelném dně, tenkrát na úrovni státních dluhopisů USA.

Mne to vedlo k úvaze, že Arrow není liberál, ale ekonom, který studuje liberální myšlení. Jeho závěry byly dlouho kompasem politické analýzy. Známě je jako teorémy:

Arrowův teorém nemožnosti – při hledání efektivního rozhodnutí nespoléhejme na většinové hlasování (přesněji, není možné vymyslet takový mechanismus většinového hlasování, který by zaručoval přijetí efektivního rozhodnutí). Je totiž obtížné sestavit funkční většinu z rozdílných individuálních preferencí. K tomu bych dodal, že proto se také technika vytváření většin přestala soustřeďovat na reálné preference a dává přednost nahánění stáda do ohrady v atmosféře fiktivní hrozby nebo nereálných slibů.

Teorém středního voliče je obdobou problému zmrzlináře z teorie her – všichni zmrzlináři se natlačí ke středu pláže, odkud k nim má většina lidí nejblíže. Politické strany zase loví mezi voliči kolem politického středu. Procházejí tudy nerozhodní a je to také příležitost k nenápadným nájezdům do protějšího tábora. Popojedem kousek doprava, abychom něco nabídli elektorátu z pravicového středu, a zároveň to naši levicoví voliči s trochou přemáhání zkousli. Ovšem když se to tak dělá celá desetiletí a partaje se vytrvale promíchávají, může se stát, že začnou vypadat všechny stejně, tedy stejně hnusně.

Nejlepší je teorie politických cyklů, která říká, že před volbami se rozdává, a po volbách, kdy už na voličích tolik nezáleží, zase bere. Dokonce to prý lze doložit statisticky. Před volbami se rozdává, politiky se uvolňují a inflace leze nahoru. Po volbách se kohoutky utáhnou a inflace jde dolů. Kontrolní otázka: Kdybychom nečetli noviny a orientovali se jen podle inflace – v jaké části volebního cyklu se nacházíme?

Pro vyvracení české argumentace, že daně jsou potrestaný úspěch, raději sáhnu do jiného zdroje, a sice do práce Podvod (Rigged) od amerického ekonoma Deana Bakera, na kterou už jsem tu párkrát upozorňoval. Uváděl jsem i podtitul: Jak jsou globalizace a pravidla moderní ekonomie sestaveny tak, aby činily bohaté ještě bohatšími.

V knize je ten titul i podtitul doložen velice přesvědčivě, takže se okamžitě nabízí závěr, že progresívní zdanění je jedním z dostupných nástrojů, jak tyto přesuny majetku brzdit. Zvlášť, když je zřejmé, dokonce i podle studií Mezinárodního měnového fondu, že extrémní sociální nerovnosti snižují konkurenceschopnost. To nabízím pro ty, kdo bez tohohle slova nedokážou žit.

Tahle hádka ovšem snadno nekončí.

Už slyším varování: Postihne to doktory! Utečou nám!

Na to se dá říct jenom: Tak jim přidejme!

Zlobná odpověď: A z čeho? Pojišťovny ani rozpočet na to nemají. Máme se zadlužit? Máme projíst budoucnost?

A to je právě onen argument, kterému se říká, šlápnout na hrábě či naběhnout na vlastní vidle. Nejlepší způsob, jak posílit zdravotní pojištění a státní rozpočet je přece zvýšit mzdy. Z vyšších mezd je vyšší pojistné i daňový výnos. Tam ty peníze najdete.

Výtky, že pak zkrachujeme, je nutno odrazit protiargumentem, že ne všichni. A ti, co ano, ti zkrachují právem.

Daně jako trest za úspěch? A jaký úspěch? Když někdo nedokáže podnikat ani se mzdami na úrovni třetiny evropského průměru a s devalvovanou korunou k tomu, ať jde od válu a uvolní aktiva k produktivnějšímu využití. Značná část těch, kdo mají dnes vysoké platy a řvou proti progresívnímu zdanění, se živí tím, že udržují ostatní mzdy neúměrně nízko. To, za co byli odměňováni, byl ve skutečnosti neúspěch.

Daň to úplně nevyřeší, ale pomůže to napravit. Musíme se obrátit na cestě, která vede špatným směrem. Jakým? Upozornila na to globální investiční banka JPMorgan, když dluhopisy ČR přeřadila zpátky do indexu rozvojových zemí. Byli jsme už v indexu těch vyspělých, ale tři roky po sobě tomu neodpovídal průměrný příjem na obyvatele.

Zbyněk Fiala
vasevec.cz