Svátek má: Daniel

Komentáře

Oslavy skončily. Do jaké míry byly opodstatněné?

Není zřejmě nijak statisticky podchyceno, kolik občanů se osobně zúčastnilo oslav 100. výročí vzniku Československa, ale nebudu daleko pravdy, že to byla sotva čtvrtina všech občanů a to si myslím, že jsem hodně nadsadil (domácí dýchánky na téma výročí se nepočítají).


Myslím, že oslav a účasti občanů na nich se zhostila především „Matička“ Praha, v ostatních městech šlo víceméně jen o symbolické oslavy. Není divu, ty oslavy mají značně nahořklou příchuť a také  poněkud abstraktní a falešný obsah.Oslavovat totiž něco, co už není, je opravdu nepatřičné.  Nic méně, proti gustu žádný dišputát, kdo chtěl a měl důvod slavit, slavil, kdo uznal, že není co slavit, neslavil. Osobně patřím k těm druhým, což ovšem nic nemění na věci, že oslavy na celorepublikové úrovni proběhly.

Občany, účastnících se oslav, lze rozdělit na několik účelových skupin. První skupina bude ta část občanů, kteří se prezentují jako veřejní a političtí představitelé státu, bez jejichž účasti by oslavy vlastně ani být nemohli. Tyto občany považujme za naprosto samozřejmé účastníky. Následuje druhá skupina z řad tzv. občanských aktivistů, kteří se zúčastňují ani ne tak z podstaty oslav, jako z potřeby se ukázat, dát o sobě vědět. To jsou lidé, kteří nechybějí na žádné větší veřejné akci, manifestaci, demonstraci apod. Nelze vyloučit, že jsou „dobrovolně“ organizováni, často i za úplatu (viz červené karty apod.). Tito lidé často strhnou i své přátele, kamarády, známé, neboť takové akce se pro ně stávají příležitostí se (jednak) někomu zavděčit, dát najevo ničím argumentačně nebo věcně podložené projevy nesouhlasu, odporu nebo se prostě jen tak příležitostně vyžít („pozitivně“ vykřičet) a anonymně (převážně nevhodně) či jinak vyřádit. Tito lidé svou účastí nesledují, tím méně  podporují nějaký významový smysl nebo (ideový) význam oslav (či jiných akcí), je to prostě tu menší, tu větší „grupa“ lidí, kteří se jdou příležitostně soukromě „pobavit“.

Další skupina „oslavujících“ jsou či mohopu být občané, kteří svou účast na akcích v rámci oslav berou jako příležitost k rodinné procházce, výletu, aktivity, zábavy apod., aniž by tom u dávali nějaký smysl, vlasteneckou hrdost, myšlenku, uvědomění. Prostě zúčastňují se podobně, jakoby šli na Matějskou pouť. K nim se také řadí občané, kteří se náhodou, v jistou dobu nachází  na jistém místě.

Početně nejmenší je skupina občanů, zúčastňujících se oslav vzniku Československa, které lze považovat za občany se vztahem k vlasti, s vlasteneckým cítěním, s národní hrdostí, s upřímným vztahem a zájmem o existenci státu a republiku, tedy o vlastence. Mnohem větší část takto smýšlejících občanů se však osobně či bezprostředně oslav nezúčastnila, vědoma si absurdnosti, nabubřelosti, falešnosti a nesmyslnosti jinak (pro někoho) velkolepých oslav.

Není proto od věci se zamyslet nad tím, nakolik jsou, resp. byly oslavy 100. výročí vzniku Československa  smysluplné, opodstatněné a významné, resp. zda občany oslavy vůbec nějak pozitivně oslovily či ovlivnily. Nepochybně svůj význam oslavy jistě měly, ale  je to stejně neupřímné, jako by se rozvedení manželé podesítkách let s velkou slávou oslavovali rozvod. Jsou občané, kteří ať už se oslav účastnili nebo ne, mají nějaký osobní vztah k těmto oslavám, stejně jako jiní občané, co oslavy zpochybňují jako nepatřičné a k události či oslavám mají negativní vztah. Nabízí se legitimní otázka, kolik takto osobně zúčastněných občanů na oslavách lze považovat za skutečně přesvědčené, upřímné a čestné vlastence-čechoslováky? Tedy lidí, kteří se opravdu hrdě hlásí k vlasti v duchu Masarykova a Štefánikova odkaz, myšlenek a ideí a jaký vůbec mají názor na rozdělení republiky, tedy ke skutečnosti, že pod falešnými, dehonestovanými idejemi oslavujeme něco, co již 26 let neexistuje?

Na druhé straně nelze nevidět neskrývanou radost či uspokojení těch, kteří z velkorysých oslav, resp. současného stavu republiky, která svým způsobem a z velké části už ani není naše, mají osobní  prospěch. Z republiky, která se stala vazalem EU, NATO, západní zahraniční politiky, republiky, která je ovládána profláknutými politiky, kteří se hrdě a otevřeně hlásí k militantní, dobyvačné, po válce toužící politice USA, politiky, kteří se nás snaží zatáhnout do pochybného multikulturního světa, imigrantského, pohříchu islamistického naturelu atd., atd. Z oslav 100. výročí vzniku Československé republiky se můžeme i nemusíme radovat, každý podle svého gusta, či lépe podle svého vědomí a svědomí.

Osobně se domnívám, že tyto oslavy nemají či neměly, kromě politických a osobních efektů exponovaných politiků a VIP osob jiné politické, ideologické, geopolitické důvody a opodstatnění, než falešné, pokrytecké a prospěchářské cíle. Československá republika, skládající se z národních územních celků Česka a Slovenska neexistuje, vize o svébytnosti jednotné a samostatné republiky (viz vazby na EU a NATO) podle T.G. Masaryka byly pošlapány a zadupány, jeho myšlenky a ideje jsou bezostyšně zneužívány, účelově a  prospěchářsky proklamovány. „Tatíček“ Masaryk se stal účelovým idolem a ikonou pro bezcharakterní politiku současných  rádoby demokratů a liberálů, kteří se o Masaryka jen opírají (či otírají), avšak podle něj nekonají. Jinak by totiž k rozdělení Československa nemohlo dojít. Tak o co (a hlavně komu) na oslavách 100. výročí vzniku Československa vlastně šlo? Odpověď: mnohým o mnoho, ale to je už jiná historická kapitola.

Závěrem jen zmíním, že se již v  Česku zvedá vlastenecká názorová vlna, požadující opětné spojení obou republik v jeden celostátní útvar, Československou republiku. Jeho naplnění či realizace je, vzhledem k mezinárodní situaci, ale také naší členské závislosti (připosranosti) vůči EU a NATO (s americkým establishmentem v zádech), víceméně nepravděpodobná, ne-li takřka vyloučená. Což ale bude nejméně vadit politikům a těm, kteří jsou již dostatečně do stávajících geopolitických struktur zafixováni. A požadavek občanů? Nic, jako vždy!

Jiří Baťa