Svátek má: Martina

Komentáře

Praha zastaví exekuce dětských dlužníků

Praha zastaví exekuce dětských dlužníků, ale co dospělí dlužníci – alkoholici? Jejich dluhy neřeší nikdo a jdou do milionů!


Pražští zastupitelé napříč stranami ve čtvrtek jednomyslně schválili záměr a to, zastavit probíhající exekuce z dluhů, které lidem vznikly ještě před patnáctinami a u nichž je věřitelem pražský magistrát, městské organizace nebo firmy s podílem města.

Nepochybně je to krok správným směrem, i když je zde nebezpečí, že to může být výzva současným nezletilcům, že podobné dluhy „nasekají“ třeba s vědomím, že jim to bude později prominuto. Ovšem je tu ještě jiný problém, mnohem závažnější, který stojí státní kasu mnohem více a zatím se neřeší, resp. není vůle to řešit. Otázka: proč asi?

Ten problém jsou dluhy, tentokrát zletilých, dospělých lidí za neuhrazení poplatků za pobyt v protialkoholních záchytných stanicích. Nemám k dispozici nějakou statistiku či evidenci co se týká počtu osob, umístěných a pobývajících v těchto zařízeních,stejně jako výši dlužných částek, ale jedno je jisté, že dluhy, které mají „hosté“ záchytek, jdou v celé republice do (možná desítek) milionů. Dalo by se říct, že na to doplácí především ty organizace, které mají záchytky ve své kompetenci. Potažmo občané, plátci daní, protože jde také o jejich peníze. Jenže...

Již mnohokrát bylo upozorňováno a kritizováno to, že do exekucí se často dostali lidé za naprostou malichernost, mnohdy v řádu několika stovek korun. Avšak díky české „exekuční“ vydřidušské specialitě přišli tito lidé mnohdy i o střechu nad hlavou. Mnoho lidí se dostalo do problému naprosto nechtěně, neúmyslně, nedopatřením, třeba proto, že chtěli řešit nějaký jiný  problém. Protože jde vesměs o lidi slabší sociální skupiny, nesplácení dluhů naši „experti přes exekuce“ však dluhy vyhnali do částek, které byly často pro dlužníka likvidační. V čase, kdy byla zahájena exekuce na jejich pohledávky, postižení se často prokazatelně  snažili o splácení dluhů, marně. Jejich příjmy jim to nedovolovaly. To nemá být omluva jejich nezodpovědného jednání, jen poukázání rozdílu mezi jejich dluhy a následnou exekucí a dluhy, které způsobili a stále způsobují notoričtí alkoholici neuhrazením pobytu zařízení Záchytných stanic!

Pobyt na „záchytce“ stojí v průměru cca tisíc až patnáct set korun za jednu noc. Někde  víc, někde méně, v každém případě jen málokterý „host“ tento poplatek za pobyt v ZS zaplatí. Nepochybně mají záchytné stanice podchycené jména a adresy svých „hostů“, takže by mohly, prostřednictvím státních orgánů, dluhy vymáhat, ale jaksi z nepochopitelných důvodů (že by snad soucit?) se žádné kroky, vedoucí k vymáhání dluhů opilců, nekonají. Proč asi? Jestliže mohou obce či města „pronásledovat“ lidi za dluhy, vypůjčitelů knih, vesměs školáků, resp. neplnoletých černých pasažérů v řádu několika stovek, starých několik let až tak, že u nich narostly dluhy do desítek tisíc,  je na ně po letech uvalena exekuce, je pak s podivem, že některým orgánům jsou lhostejny statisícové dluhy způsobeny ne zrovna příkladnými lidmi, kteří si nějaké to zohlednění, natož prominutí rozhodně nezaslouží.

Nabízí se tedy otázka, jak se budou vymáhat ty statisíce, ne-li miliony od těch, kteří za pobyt na ZS strávili ne jednu, ale i několik nocí. Mohou-li být exekučně postihování slušní a jinak bezúhonní lidé, notabene za něco, čeho se dopustili jako nezletilí a po letech ne ně tzv. spadla klec a mají na krku tisícové dluhy a exekuci, proč se věřitelé dlužných alkoholiků nepostarají, aby jejich pohledávky byly řešeny stejně „bez pardonu“, jako dlužníkům za černou jízdu nebo nezaplacení poplatku v knihovně. Jistě, bylo by  to asi dost obtížné vymáhání, nepochybně málokdo z dlužníků bude mít asi peníze na úhradu dluhu, ale možná vlastní byt, možná mají i nějaký majetek atd., mohou být tedy postižení stejně, jako tisíce jiných lidí, kteří přišli k dluhům jako slepý k houslím a ne způsobem, jako dlužní alkoholici. Dluhy se mají platit bez ohledu na to, zda na to doplatí jen sám dlužník alkoholik, nebo jeho rodina. U tisíce exekucí postižených nešťastníků na ně také nikdo nebral ohled, tak proč stejně, ne-li ještě přísněji nepostihnout alkoholiky, třeba o pobytem za katrem. Pokud si namlouváme, že jsme právní stát, že zákony platí pro pro všechny, musí platit všem, padni komu padni! Problém však je, že si tento stav jen „namlouváme“, protože  realita, viz výše uvedené fakta a mnohá další svědčí o tom, že k právnímu státu máme ještě hodně daleko.

Jiří Baťa