Dokument obsahově vychází ze Zprávy pěti předsedů z června 2015 a na něj navazujícího balíčku k dokončení EMU z října 2015. Jeho cílem je podtrhnout význam EMU z pohledu klíčových priorit evropské integrace a současně deklarovat, že přes všechny stále otevřené a definitivně ještě nevyřešené problémy je adekvátní o euro-zóně nehovořit toliko v hluboce defenzivním tónu soustředěném na uchování jej holé existence, nýbrž z pohledu výrazně ambicióznějšího, jehož potenciál však dosud není zcela naplňován kvůli ne vždy přínosnému a disciplinovanému chování jeho jednotlivých členů.

Z dokumentu opatrně vyplývá, že i nynější kompetentní vysocí představitelé Evropské komise považují ušlou cestu směrem k měnové a hospodářské unii za významnou, avšak nedokončenou.

Za necelých dvacet let své existence je poměrně pozoruhodné, že i přes velmi bouřlivé peripetie v čase krize se euro dostalo většině evropských občanů pod kůži a tito se s ním do značné míry ztotožňují. Přes obecně často zmiňovaný fakt, že EU nedisponuje nějakým zásadním symbolickým společným pojítkem deklarujícím evropskou sounáležitost, může se zdát, že euro by pro tuto roli bylo více než vhodným kandidátem. Po necelých dvou dekádách své existence je i toto nutné zařadit mezi výčet jeho úspěch


Dokument velmi správně poukazuje na to, že dokončení EMU není jen záležitostí dalšího vycizelování konstrukčního soukolí euro-zóny; je minimálně stejně též věcí relevantních vnějších vlivů, které s EMU bezprostředně souvisejí – v nejobecnějším vyjádření efektivnost a funkčnosti Jednotného vnitřního trhu.

Nebude-li Jednotný vnitřní trh efektivní a funkční, o nadstavbě zvané EMU nemá vůbec smysl uvažovat. EMU může naplnit svá očekávání jedině a pouze tehdy, když dojde k dalšímu otevírání a uvolňování prostředí Jednotného vnitřního trhu, k posílení jeho homogenity a odbouráván viditelných a skrytějších bariér národního ochranářského charakteru. Nedojde-li k tomu, smysl EMU se ztrácí a omezuje se tím rozsah přínosů, kterých může být dosaženo.

V rámci dokončení EMU jde též o to, aby si každý členský stát plnil své povinnosti a byl vůči tomuto cíli adekvátně zodpovědný; a současně, aby členské státy nebyly již dále netečně ochotny tolerovat mezi sebou černé pasažéry, kteří se na vlně evropské integrace vezou na úkor těch schopnějších a zodpovědnějších.

Je samozřejmě iluzí se domnívat, že z projektu prohloubení a dokončení EMU lze zcela vypreparovat politický rozměr problém; ani by to nebylo žádoucí. Je však zásadně důležité, aby v tomto úsilí zastávalo věcné ekonomické hledisko natolik důležitou pozici, aby chronické a dlouhodobé neplnění elementárních povinností při nápravě problémů a nerovnováh nebylo možné převážit politicky vyvolanými aktivitami na úkor věcného řešení.

Prohloubení EMU by tak i v duchu dokumentu mělo zahrnovat tři oblasti:

• Dokončení skutečné finanční unie

Vedle silného ekonomického a měnového základu začíná být považován za integrální podmínku pro odpovídající fungování EMU též finanční zprostředkování a efektivnost finančních systémů. Nosnými body finanční unie jsou Bankovní unie a Unie kapitálových trhů. V prvním případě je klíčovým úkolem zajištění stabilního a předvídatelného chování bankovního sektoru bez výkyvů a potřeby razantních a nákladných zásahů ze strany veřejných institucí v případě problémů. Jako rozšíření vějíře možností alokace finančních prostředků je pak vnímána též Unie kapitálových trhů, jejíž praktická realizace se nachází v podstatně zárodečnějších fázích svého vývoje.

• Dosažení integrovanější hospodářské a fiskální unie

Důraz je zde zvláště kladen na důsledné plnění povinností v rámci Evropského semestru, včetně vyjasnění vazeb mezi fiskální podporou a zásadními strukturálním opatřením a reformami v EU. Poprvé na takto vysoké politické úrovni se pak objevuje termín fiskální unie. To může signalizovat pokračování již nějakou dobu vykonávaného úsilí směrem k posílení fiskální kapacity euro-zóny, jejímž výsledkem může být silnější fiskální transfer v rámci euro-zóny a jemu odpovídající institucionální přizpůsobení (viz následující odstavec).

• Zakotvení demokratické odpovědnosti a posílení institucí euro-zóny

Nastíněný proces prohlubování EMU musí mít odpovídající institucionální ukotvení. V tomto institucionálním ukotvení by se měla projevit větší ochota sdílet odpovědnost a podílet se na rozhodovacích procesech týkajících se klíčových priorit hospodářské politiky EU. Je patrné, že by mělo dojít k posílení role Euroskupiny. Po téměř 40 letech se oživuje termín Evropský měnový fond (jež figuroval jako nikdy nenaplněná součást bývalého Evropského měnového systému a jehož roli nyní svým způsobem naplňuje Evropský stabilizační mechanismus).


Právě posílená institucionalizace záležitost okolo euro-zóny může vést k vytvoření dalších dělítek mezi jejími nynějšími členy a zbytkem EU (který bude po odchod Británie zásadně oslaben). Úvahy o využití nynějších velmi příznivých ekonomických východisek v České republice k vyjednání pro nás příznivých podmínek pro možný budoucí vstup do euro-zóny tak nabývají na aktuálnosti, opírají se o racionální základ a mělo by s nimi být velmi seriózně a zodpovědně nakládáno. Přestože případné rozšíření euro-zóny jisto jistě nepředstavuje nosný bod dokumentu, je v něm současně zřetelně naznačováno, že nynější počet členů by neměl představovat konečné číslo a mohl by se v představitelné době dočkat zvýšení.

To je důležité zvláště ve světle velmi patrné snahy pozvolna začleňovat do soukolí nová a nová témata, aby hlavním rozhodovacím módem o nich byla právě platforma euro-zóny. Tu sociální rozměr Evropy, tu fiskální a rozpočtové téma (ve snaze vytvořit autonomní rozpočet euro-zóny), či bankovnictví a finanční trhy, případně též energetiku a další zásadní témata.

České ekonomice se daří. V řadě bruselských kruhů je právě Česká republika (patrně právem) považována za toho přirozeného kandidáta, který by nyní jako první do euro-zóny vstoupil a stal se tak jejím 20. členským státem (z 27 členů po brexitu).

Je dobré tuto hladinu vnímat a využít vlastní atraktivnosti a žádanosti pro vyjednání dobrých podmínek k tomu, abychom se v euro-zóně cítili komfortně. Měli bychom být schopni tohoto období aktivně využít – nemusí trvat věčně. To nejhorší, co bychom mohli udělat, by bylo tuto v zásadě novou situaci ignorovat, tvářit se, že neexistuje a nedělat nic. Doporučit nelze ani roli spíše nezúčastněného pozorovatele.