asi před měsícem jsem byl požádán předsedy hnutí ANO, České strany sociálně demokratické a Komunistické strany Čech a Moravy o vystoupení v Poslanecké sněmovně na podporu této vlády. Rád jsem tomuto požadavku vyhověl, protože je koneckonců povinností každého prezidenta, aby podpořil vládu, již předtím jmenoval.

Chtěl bych blahopřát všem třem jmenovaným předsedům politických stran, jakož i jejich týmům za, jak věřím, úspěšné dovršení velmi složitých jednání a chtěl bych jako rozený optimista vyjádřit naději, že dnes Sněmovna této vládě vysloví důvěru.

Nechci se zabývat peripetiemi, které se vázaly na jednání o vládě, a už vůbec ne personálními otázkami, které jsou často medializovány, protože je to jediné téma, jež novináři dokáží pochopit. V každém případě bych se chtěl zabývat programovým prohlášením vlády, neboť ministři přicházejí a odcházejí, jak jsme se mohli přesvědčit i u Ministerstva spravedlnosti, ale programové prohlášení by mělo zůstat a mělo by být jakýmsi fundamentem dlouhodobé činnosti naší vlády.

Moji spolupracovníci mně říkali, že nemám hovořit déle než tři hodiny, protože mě na letišti čeká letadlo, které mě odveze do Bruselu na summit NATO. Pokusím se tedy býti co nejstručnější a omezím se pouze na dvě trochu obšírnější poznámky o tomto programovém prohlášení, z nichž jedna bude pochvalná a druhá, jak je u mě obvyklé, pro změnu kritická.

Pokud jde o tu pochvalnou poznámku, velice si vážím toho, že v programovém prohlášení je obsažena myšlenka dlouhodobého, tedy desetiletého investičního programu, ať už na úrovni měst a obcí, krajů, anebo celé republiky. Ve svých předchozích vystoupeních i před touto Sněmovnou jsem vždy horlil proti přehnaným spotřebním výdajům a zdůrazňoval jsem, že jsou to investice, které vytvářejí naši budoucnost. Dovolte mně, abych citoval Aljošu z Bratrů Karamazových, byla by veliká idea dát lidem chleba. Ano, idea veliká. Ale ne největší. Člověk se nají a hned zapomene a řekne si, co bude dál. A to, co bude dál, jsou investice, díla, která máme předat budoucím generacím stejně tak, jako nám naši předkové předali líbeznou kulturní krajinu, kterou někdy ničíme. Takže vítám tento investiční program.

Kdybych měl mluvit o svých subjektivních preferencích, pak bych dal na první místo ochranu kulturních památek, které se nám někdy rozpadají pod rukama, jak dokazují publikace Státního ústavu památkové péče Národního památkového ústavu. Přitom za poslední desetiletí jsme s několika málo výjimkami nedokázali naše města oživit jedinou moderní architekturou. Vzpomeňme na Kaplického knihovnu na Letné a další. Tak alespoň zachraňme to, co tady zůstalo z minulosti. Ale to je subjektivní preference.

Objektivně z hlediska České republiky vidím největší část, jakousi páteř investičních programů ve dvou oblastech, v oblasti infrastruktury a v oblasti energetiky. A když si přečtu vládní programové prohlášení, tak v oblasti infrastruktury je poněkud určitější než v té energetické oblasti, což pokládám za chybu.

V tom vládním programovém prohlášení jsou samozřejmě i body na téma, komu přidáme a kolik přidáme, ale tím se opravdu nechci zabývat. Vzpomínám si na Davida Camerona, který říkal, parlamentní demokracie je skvělá, jenom kdyby pokaždé nebyly nějaké volby. Obávám se, že měl hlubokou pravdu, zejména když u nás v poslední době jsou volby každý rok.

Pokud jde o výstavbu dopravní sítě, jsem rád, že pan ministr Ťok zpracoval velmi podrobný materiál, který obsahuje údaje o zahájení a doufejme i ukončení dopravních staveb včetně rozpočtu.

Rád bych s radostí konstatoval, že nedávná studie proveditelnosti doporučila také můj oblíbený projekt kanál Dunaj-Odra-Labe. Milí přátelé, tento projekt podporoval již Karel IV., František Josef I. ho vtělil do vodocestného zákona z roku 1901 a Jan Antonín Baťa ho ve své knize Budujeme stát pro 40 000 000 lidí označil za jeden ze tří nejdůležitějších projektů. Já jsem tedy velice rád, že tato stavba projektovaná na patnáct let se snad konečně zrealizuje a že já se dožiji jejího zahájení. Aspoň toho zahájení. Mimochodem samozřejmě očekávám, že se objeví i poznámky o megalomanských projektech. Znám lidi, nebudu jmenovat, pro něž každý projekt přesahující velikost kurníku, je projektem megalomanským.

Tolik k dopravní infrastruktuře. A vím, že tento vodní koridor může, jak říkal předminulý ministr zemědělství pan Milek, přivést vodu i na suchem sužovanou jižní Moravu.

Daleko žalostnější je situace v oblasti energetiky. Zde máme sice jakousi údajnou koncepci energetiky, ale co ta koncepce říká? Že bychom se měli soustředit na jádro a uhlí. To je sice hezké, s tím souhlasím, ale to ještě není koncepce. Koncepce znamená, že podobně jako u dopravních staveb budou specifikovány konkrétní investiční aktivity, a to bohužel není. Dosud vůbec nevíme, jestli se budou stavět jenom Dukovany, nebo i Temelín, dosud nemáme žádnou představu finančního rámce a diskutujeme o tom, jestli to má platiti ČEZ, což si myslím, že je správná myšlenka, anebo že se na to má vzít nějaký jiný finanční systém. A kromě toho i v oblasti uhelné energetiky vůbec nevíme, co dělat a co nedělat. Příkladem je elektrárna Počerady, kde nevíme, jestli ji prodat nebo jestli ji má ČEZ udržovat. A takových příkladů zmatené nekoncepční práce v naší energetice bych našel desítky.

K tomu ještě přistupuje jedna nepříjemná věc. Naše milovaná Evropská unie se rozhodla zvyšovat podíl obnovitelných zdrojů. Nemám nic proti obnovitelným zdrojům, pokud jsou zasazeny do tržně konformního prostředí, to znamená, pokud nejsou dotovány, dokonce neúměrně dotovány. A to právě obnovitelné zdroje, zejména zdroje solární, jsou. A Evropská unie má představu zvyšování podílu těchto zdrojů, i když u nás nemáme ani alpské řeky, ani severoněmecké pobřeží se silnými větry. Takže po úspěchu naší diplomacie v oblasti migračních kvót očekávám další úspěch v souboji s podle mého názoru nesmyslně vysokým podílem dotovaných, zejména solárních zdrojů. Zde už bych jenom dodal, že každý ví, že solární zdroje jsou nestabilní kvůli počasí, takže musí být díky této volatilitě zálohovány a přitom ta zálohovaná kapacita není pochopitelně zcela využívána. Je to prostě plýtvání našimi zdroji. Myslím si, že tím jsem vyčerpal asi tak první polovinu svého projevu.

A nyní mně dovolte přejít k tomu, s čím v programovém prohlášení nesouhlasím, případně co v něm vůbec není. Doufám, že se zvláštním zaujetím mě bude poslouchat vláda, kolegové, protože pochvala sice těší, ale kritika inspiruje, není-liž pravda? Výborně. Tak tedy, co v tom není. Není tam jasná odpověď na otázku, kde na to vezmeme peníze. A to by tam samozřejmě býti mělo. Objevují se názory, a já s nimi nesouhlasím, že takovým zdrojem by měl být deficitní rozpočet. To znamená, že těch 50 miliard deficitu bychom měli oproti původním úvahám ponechat a věnovat na investice. Je to hezký alibismus, ale politika je také o symbolech a gestech. A pokud jsme se v minulosti zavázali, že budeme plynule snižovat rozpočtový deficit, neměli bychom ho zmrazovat, tedy uchovávat v této výši z těch alibistických důvodů, o nichž jsem mluvil. Podívejte se, jsem pro deficit v době krize. Nejsem pro deficit v době ekonomického růstu. A myslím si, že bychom měli směřovat minimálně k vyrovnanému rozpočtu, ne-li k rozpočtu přebytkovému. Pak ovšem při všem uznání práce, která se vykonala například ve výběru daní, vzniká otázka, kde na to vezmeme? A moje odpověď, kolegyně a kolegové, bude jasná a krutá. Jsou obrovské zdroje šetření v úsporách, v boji proti plýtvání. Tato ekonomika a tato společnost je nemírně plýtvavá a toto plýtvání někdy přecházíme naprostou lhostejností.

Dovolte mi, abych uvedl v této druhé části alespoň několik málo konkrétních příkladů. Začnu tím největším. 48 miliard ročně vyhazujeme na podporu obnovitelných zdrojů. Je to samozřejmě chyba minulých vlád a minulých parlamentů, tehdejšího zeleného šílenství, ale to nás nezbavuje odpovědnosti bojovat proti tomu. Jsem rád, že jsme se dohodli s panem premiérem a s generálním ředitelem ČEZu, že ČEZ, samozřejmě zadarmo, dá Úřadu vlády k dispozici právnický tým, který bude hledat způsoby řešení tohoto problému. Ve vládním programovém prohlášení už je jeden způsob naznačen.

Další příklad, a teď si myslím, že rozčílím velmi mnoho lidí, jsou státní úředníci. Za mé vlády bylo státních úředníků 80 tisíc. Dnes je jich 150 tisíc, z toho 70 tisíc na centrální úrovni, 70 tisíc na úrovni městských úřadů a 10 tisíc na úrovni krajských úřadů. Za tyto údaje vděčím paní poslankyni Vildumetzové. A co s tím. Že si tito lidé, aby ospravedlnili svoji existenci, vymýšlejí práci, která je často zbytečná, to je jedna věc. Že k tomu bezmocně přihlížíme, je věc druhá. Místo kritiky hledejme řešení a nesnažme se tento počet dále zvyšovat, tím méně těmto úředníkům přidávat peníze v jejich mzdách.

Mimochodem, když mluvím o úřednících, je nám, doufám, všem jasné, že nemluvím o státních zaměstnancích obecně. To je dramatický rozdíl.

Tady se ukázalo, a zejména naši kolegové, kteří mají tak rádi myšlenku digitálního Česka, by to měli uvítat, že v oblasti bankovního sektoru už nastoupila robotizace. To není samozřejmě žádný humanoidní robot, to je algoritmus vložený do počítače, který umožňuje realizovat celou řadu dříve rutinních, běžných úkonů bankovního úředníka. Na západě od nás už propouštějí bankovní úředníky. U nás zatím jenom velmi okrajově. Proč se neinspirovat touto myšlenkou, nealgoritmizovat státní správu, a propuštění úředníci beze sporu najdou při nedostatku pracovních sil pohodlně zaměstnání v soukromém sektoru, čímž se odlehčí státnímu rozpočtu. Jenom chtít a mít trochu odvahu postavit se proti této někdy až lobbistické skupině.

A samozřejmě, že kromě tohoto zdroje úspor jsou i úspory, které jsem si vyžádal od pana prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Míly Kaly, vřele vám doporučuji, abyste si je přečetli, je to děsivé čtení. Ti, kteří mají tak rádi informační systémy, si tam mohou například v kapitole, která se jmenuje Kleště informačních systémů, přečíst, že předminulá ministryně práce a sociálních věcí zakoupila za jednu miliardu sto milionů Kč tři počítačové systémy, z nichž ani jeden nefunguje a nejsou kompatibilní. Najděte někdo miliardu na chodníku. Nepodaří se vám to.

Tím jsem si potvrdil Zemanův zákon. Pokud někdo z vás ještě nezná Zemanův zákon, tento zákon zní, každý nový počítačový systém je dražší, pomalejší a poruchovější, než systém předchozí. Zdravím naše Piráty. Ale samozřejmě vím, že je to nadsázka, a vím, že jsou i systémy, které fungují. Například registr vozidel, že ano. Dobrá tedy.

A pak máme ještě řadu dílčích příkladů, díky laxnosti předminulého Ministerstva zemědělství nám například hrozí, že budeme vracet evropské dotace za sedm a půl miliardy Kč.

Chcete, abych v tomto smutném výčtu pokračoval? Našly by se desítky a desítky položek charakterizujících plýtvání. Tuhle jsem přemýšlel, jestli se připravujeme na válku, protože jedině tak lze vysvětlit obrovský objem prostředků, který vkládáme do státních hmotných rezerv. Ale nebudu v těchto příkladech pokračovat.

Pan premiér, když skládal slib premiéra, se zavázal, že bude bojovat proti plýtvání, a chci věřit, že i ve svém expozé se tomuto tématu věnuje. Nicméně velmi rád bych viděl, aby jako doplněk programového prohlášení existoval ucelený materiál, který by rozhořčil některé lobbistické skupiny nutící nás předražovat jinak potřebné činnosti, a někdy nepotřebné činnosti, to je ta druhá píseň. A jestliže se tento materiál objeví, přivítám ho se stejným nadšením, jako jsem přivítal investiční program.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, když jsem jmenoval tuto vládu, použil jsem výrazu naše vláda a dva nebo tři novinářští filistři se rozčílili, proč mluvím o naší vládě. Odpověď je velice jednoduchá. Jestliže Poslanecká sněmovna dnes vysloví důvěru vládě České republiky, bude to naše vláda. Vláda všech občanů našeho státu. A to bez ohledu na to, z jakých parlamentních subjektů je složena. Všichni v této místnosti se snažíme pracovat pro Českou republiku vzdor různým názorům. A já bych vám závěrem chtěl ze srdce popřát, aby se vám tato práce dařila. A chtěl bych popřát České republice, aby byla úspěšným, klidným a bohatým státem.

Děkuji vám za vaši pozornost.