Zatím poslední privatizační pokus jsme si užili za vlády kabinetu Jany Nagyové, kdy se zcela vážně diskutovalo o prodeji budějovického Budvaru a Českých drah. Priority stávající koaliční vlády jsou někde úplně jinde. Stávající ministr financí sliboval být tím, kdož dá do pořádku placení daní, zprofesionalizuje finanční správu a zlepší hospodaření státu. Místo toho se stal ministrem, jemuž i v období hospodářského růstu klesá výběr daní, ministrem, kterému se kapitáni loterního byznysu smějí otevřeně do očí, ministrem, jenž nedostatek manažerské empatie nahrazuje bezhlavým odvoláváním. Vykompenzuje svoji ministerskou pověst tím, že prostě prodá, co může?
Každopádně by se měl rozhodnout, zda bude řídit stát jako firmu a přistoupí k republice s péčí poctivého hospodáře, či zda se naopak přidrží neoliberální poučky, že nejhorší podnikatel je stát, a rozdá do soukromých rukou, vše, co nestihly předchozí pravicové kabinety. Pokud by zisky státu rostly exponenciální řadou jako zisky Agrofertu, bylo by škoda, aby se stát vzdával svých zlatých koblih. Neboť, pro připomenutí Andrejovi Babišovi, kapitál jsou peníze, které vydělávají další peníze těm, kteří peníze už mají - zatímco ti, kteří kapitál neakumulují, dále chudnou. Ale to si jistě pamatují z přednášek marxisticko-leninské filozofie všichni předlistopadoví studenti vysokých škol.
Andrejovsko-babišovskou rétorikou řečeno. Pokud se stát zbaví svého podnikání tak, že odprodá své strategické podíly ve svých strategických firmách, jak a hlavně z čeho potom bude tvořit nadhodnotu? Německý filozof a ekonom by se asi divil, jakého to vykladače své stěžejní teorie to v českých zemích našel.