Případ M. Ševčíka je  možná ojedinělý  jen poukazem na bezohlednost, s jakou tento mediálně poměrně známý vysokoškolský pedagog-ekonom zneužil modrý majáček  na silnici. Má však i obecnější rozměr.  V českém vysokém školství  je totiž lidí jako on mnohem více.   Dá se říci: Ševčík již dávno není výjimka, ale pravidlo. Mnozí– což je docela  tragické - z jeho souputníků se nacházejí  právě ve  strukturách vyššího managementu  VŠ.  

Jsou to vesměs lidé, kteří nemají za sebou žádné významnější intelektuální výkony v oblasti své odbornosti, které by je zařazovaly ne-li na špičku oboru,  tak aspoň k těm ucházejícím. Možná to je  i důvodem, proč se orientují na  trochu jiné  kariéry, i když také v akademickém prostředí. Nemají totiž ani  další předpoklady, které by dávaly naději, že by se to mohlo v budoucnu změnit  (nejen v podobě jazykové vybavenosti jako u Ševčíka).  Svoji energii   nevkládají tedy do akumulace nových vědomostí, ale spíše do zájmu o své příjmy, moc, příp. i  asistentky, což je něco, co kariéra děkana či rektora garantuje.  Chovají se ovšem v prostředí, v němž působí,jako  pověstní sloni v porcelánu. Možná i proto, že jich je v tomto prostředí doslova  jako  naseto. Jde totiž o přirozený produkt změn, resp. nezměn, k nimž došlo-nedošlo na českých vysokých školách  v uplynulém čtvrtstoletí. Občas – tak jednou za pět-deset let - se sice na toto téma v některých českých médiích objeví  články typu „české vysoké školy jako útočiště neschopných“ (většinou od cizinců, kteří si škrtnou nešťastnou náhodou o nějakou zdejší alma mater), ale  to je tak vše, co se kolem toho děje.

Zeptejte se – chcete-li vědět více - někoho, kdo pracuje či pracoval na některé české vysoké škole, o němž jste si podrželi dobré mínění jako o schopném akademikovi, zda s vyslovenými názory souhlasí. Jsem si jist, že tu zkušenost – pokud jsou opravdu dobří – sdílejí.  Stav českých vysokých škol  nelze nevidět, pokud  se nacházíte  uvnitř tohoto chléva. Neexistence vědeckých škol, mafiózní praktiky při povyšování zamezující, aby se schopní jedinci včas a bez problémů dostali do  přiměřených pozic (rozumí se  i pozic vymezených vysokoškolskými  hodnostmi a tituly), tvrdá – byť před veřejností utajovaná - cenzura v mnoha  odborných  časopisech či edicích vydávaných na vysokých školách kombinovaná s autocenzurou a s jinými, pro širší veřejnost ne vždy viditelnými  praktikami. To vše dohromady s jinými  ústrky činí ze života těch schopných  na vysokoškolských katedrách  docela  traumatizující prostředí.Jsou sice příliš schopní na to, aby si toho nevšimli, ale nejsou již dávno schopni pokusit se to nějak změnit. Zkušenosti s tím spojené jsou natolik traumatizující, že  otevřít na toto téma otevřenou diskusi v médiích či přímo na vysokých školách je již prakticky nemožné.  A hlavně nebezpečné pro  existenci  těch, kteří vědí, ale bojí se  takových lidí jako je třeba Ševčík.

Je to  kupodivu nesnadné i pro ty, kteří jsou schopní a tzv. „úspěšní“. Jejich oficiální příjmy jsou  nízké,  pokud se ovšem  nezkombinují s příjmy získanými na jiných školách, v privilegovaných expertních skupinách, v různých placených komisích,  kde  za málo práce lze získat mnohonásobek  běžných – pro akademiky -  příjmů. Za to, že jsou připuštění k lizu se ovšem musí platit mlčením, což je příčinou jejich problémů.  Dodržet omertu o tom, co se v tomto prostředí  děje, je však nezbytné, chcete-li si udržet jistá privilegia související s prací na VŠ (prázdniny,  relativně malý počet vyučovacích hodin,  jistá prestiž vyplývající z tradičního hodnocení  profese vysokoškolského učitele ve veřejnosti  aj.). Dohromady je cena za toto mlčení deprimující. Kdyby se veřejnosti řeklo, co  musí  slušný pedagog zaplatit za příjmy na úrovni špičkových managerů získané mnohobročnictvím, nebylo by mu co závidět. Tedy záleží-li Vám na charakteru. Zapojení se do korupčních sítí eroduje nejen školy  jako instituce, ale i osobnost. Je ovšem nezbytností, stejně jako  loajalita k neschopnosti těch výše postavených. Jinými slovy: něco to stojí. V souhrnu takový pedagog  „držící  tzv. basu“  připomíná  člověka, který stále musí  držet tygra za ocas, aby se nedostal do blízkosti jeho zubů a drápů. Možná, že Vám  ten Váš,  s poměry na příslušné škole obeznámený  přítel  k tomu ještě něco navíc doplní. Nezapomeňte se jej  také  zeptat,  kolik  je  na katedře, kde působí (nebo spíše na pracovištích, kde poměry zná) skutečně kvalitních osobností.  

Zbavit se nezávislých, tvůrčích a schopných lidí byl totiž  po roce 1989 jeden z hlavních, byť nikde  nedeklarovaných cílů transformace vysokého školství, což ovšem neznamená, že by tento úkol byl beze zbytku splněn. I dnes je možné  nějaké pozitivní deviace  ve vysokoškolském prostředí objevit.   Ale je jich málo a musíte se hodně snažit. Právě  proto se o kvalitě výuky na našich VŠ nerado mluví.  Zdejší manageři dávají přednost tomu, kolik  ještě přijmou nových studentů, jaké postaví budovy apod.  

Když se na konci osmdesátých let jednalo o přípravě  zásadních změn  role vysokých škol v československé společnosti, mluvilo se  hlavně o tzv. deetatizaci  (odstátnění) československého vysokého školství. Schůzky ve Štiříně a na jiných místech předcházející  schválení  už tehdy silně kompromisního zákona č. 172 z května roku 1990  nenavazovaly jen na politické změny v listopadu 1989, ale souvisely  s celkovou neudržitelností  zakonzervovaného vysokého školství z dob dřívějších.  Šlo o to – aspoň tak se to říkalo – dát školám svobodu se samostatně rozvíjet.  A také nějakou novou koncepci.  Být naivní a  neznalý toho, o co jde doopravdy bylo předpokladem k tomu, aby se tomu uvěřilo. Samozřejmě, že  ve skutečnosti nešlo o to, jak ztrnulý systém rozvolnit a následně změnit. Jako obvykle šlo jen o to,  jak urvat  co nejlepší šolích a jiné výhody pro sebe.

Vysoké školy byly  do listopadu 1989 obsazeny, a ty humanitně orientované zvlášť, velmi konzervativními (rozumí se  neschopnými a zpátečnickými) „kádry“. Tzv. disent  vypuzený v podobě osmašedesátníků z tohoto prostředí  o dvacet let dříve, nebyl skutečný disident. Toho bylo jako šafránu. Jak ten pravý, tak nepravý disent byl nicméně rychle „odměněn“, resp. uplacen za léta strádání (ve společenských oborech šlo vesměs o bývalé marxisty)  vysokými poctami v podobě funkcí rektorů, děkanů či aspoň vedoucích kateder, ústavů apod..Živit  se jako  kvalifikovaní lektoři, to  už schopni nebyli. Ani tehdy, ani předtím. Velmi rychle pochopili, že jejich šance  na co nejdelší a nejpohodlnější přežití  je v navázání spojenectví se starými strukturami  (resp. tzv. kádrovými zálohami) a jinými „podržtaškami“. Podivná  hybridizace  disentu se zasloužilými soudruhy, z nichž mnozí v čistkách z r. 1969-70 z důvodu svého mládí ani nejeli,   měl logiku. Někdo  musel těm ještě neotitulovaným schválit jejich povýšení na zasloužilé, i když zasloužilými nebyli.   Lidé jako Klaus, Zieleniec a další, kteří se tehdy s disentem spojili  a tituly se jim hodily  (byla to cenná komodita), neměli při svých habilitacích žádné doklady o svých  výkonech. Žádné  do šuplíku udělané práce, ani výkony. Přesto dostali obratem to, co žádali.  A za to vše pak   soudruhům, kteří se takto „polepšili“, náležela odměna.

Najít  za těchto okolností východisko z krize, do které se tehdejší společnost a domácí vysoké školství  dostaly, bylo téměř nemožné. Nebyl ani zájem.  Zákony z roku 1990, 1999 a následné novelizace  jsou jen svědectvím zoufalosti nad nesnadností najít východisko. I proto se dnes v médiích píše o českých vysokých školách s výjimkou zmíněného článku o Ševčíkovi jen  v souvislosti s kauzou, zda jim bude udělovat dekrety o titulech ten či onen. Řešení transformace se hledalo v přizpůsobení se  Západu. S jeho  mimořádnou rozmanitostí v této sféře to ale nebylo jednoduché ani teoreticky, natož prakticky. Při tehdejším  nevědění o jeho realitě  to bylo ovšem  nemožné. Což platilo i opačně, protože západní specialisté byli stejní diletanti ve věci domácího vysokého školství. Různé expertízy vyrobené „odborníky“ ze Západu (OECD apod.) jak  vyvézt  domácí vysoké školy z krize  byly– a stále jsou - dojemné a směšné. Mělo  to varovat.  To, co se vyvinulo z tohoto střetu odlišných vysokoškolských kultur, se dá považovat za podstatu   tragédie  českého hledání vlastní  cesty do budoucnosti v této, pro společnost dost klíčové sféře.

Houdův článek „Od Klause k majáčku aneb Dílo děkana Ševčíka“ s podtitulem „Výstřelky na dálnici jsou v příběhu děkana NHF VŠE jen marginální problém“ stojí za pozornosti z několika dalších důvodů. Ukazuje Ševčíka jako modelový příklad  kariérového vzestupu dlouhé řady nýmandů  lemujících jako živé patníky vývoj v posledních dvou desetiletích domácího vysokého školství. Lidé bez  minulosti (myslím vědecké – ta politická už nestála ani P. Houdovi za pozornost, a že by byla v případě Ševčíka také zajímavá!), bez kompetencí (odborné i jiné) a hlavně bez nápadů a schopností,  se postupně prodrali nahoru. Obsadili pozice a teď  tuto společnost blokují v jednom z docela významných   uzlů jejího vývoje. Jestli je Ševčík  příkladem pro ekonomické vědy, M. Kindl pro právnické obory, jsou mnozí další  zase příkladem pro jiné společenskovědné, technické, přírodovědné a další obory. Celé vysoké školství je těmito „osobami“ promořeno, a to až  na skálu.   Základním znakem tohoto promoření je  enormní výskyt  arogantů a ignorantů. Prostě různých parodií na  pedagogy všeho druhu, kteří si navíc o sobě myslí, jak jsou dokonalí, a že to umí.  Zažil jsem během své  pedagogické dráhy v letech 1990-2009 osobně  lidi patřící k tomuto druhu jako byl M. Kindl na právnické fakultě v Plzni (s celou plejádou jeho nohsledů), J. Kabeleho na FSV UK, D. Kroupu na ústecké filozofické fakultě a řadu jiných.

Za těch dvacet posledních let se přesto  i v této sféře urodilo tu a tam i něco dobrého. Pro talenty všeho druhu je totiž charakteristické, že ani v prostředí, v němž je nadání  nuceno se skrývat,  je nelze zcela vyhladit. Aspoň ne tedy všechny. Ti  z nich, kteří  vša kuž dávno měli převzít  řízení  českého vysokého školství a poskytnout dalším generacím šanci něco dosáhnout, na zdejších vysokých školách podle mého  dojmu již nejsou. Odešli jinam. Mimo VŠ, často i do ciziny. Je proto logické, že v různých rajtinzích  pořadí vysokých škol ve světě se mezi první  pětistovkou  (!) objevuje jen UK Praha, byť někdy na jejím konci. Ta ovšem jen proto, že  byla založena v roce 1348 a těží ze své   někdejší historie (narušované kataklyzmaty  zasahujícími českou společnost v jejích dějinách  prakticky dodnes). Dokonce lze říci – a   zcela oprávněně – že nebýt UK  první universitou ve středoevropském prostoru, že by její „objektivní“ hodnocení  bylo podstatně nižší. Nemá smysl hádat, zda   by se umístila na místě 630. či 901. Pro  tyhle vysoké školy už nemá smysl vymezovat jiné pořadí než v kategorii šunt, alias odpad. Lidé jako Ševčík však umí právě v těchto  vodách plout, stávajíc se děkany a hlavně odpůrci všech, kteří by je mohlo v jejich vydobytých pozicích ohrozit.  Mají podporu od   podobně poznamenaných lidí, kteří obsadili na českých vysokých školách  vyšší pozice, o jejichž držbu opírají svoji údajnou autoritu. Stačí se však podívat trochu zblízka na to, co vlastně umí, a co jsou.

Kupodivu to již nevzrušuje ani jejich studenty. Jakmile pochopili, že stačí se přizpůsobit, nekritizovat, nebouřit se, že se pak dostanou snadno s minimem vynaložené práce  nejen k žádoucím certifikátům o ukončení studia (včetně toho doktorského), ale i k pozicím na akademickém pracovním trhu, stali se  z nich poslušní, ne-li přímo vzorní následovatelé svých velkých vzorů.  Čest výjimkám. I Ševčík takové „žáky“ má, i když je těžké pojmenovat správně  jejich vzájemnou přitažlivost.

NHF VŠE je  v českém vysokém školství dost specifický případ, ostatně  to lze vztáhnout na všechny ekonomicky orientované školy. Dokonce i na ekonomii jako obor. Spolu s právnickými fakultami patří navzdory tomu tyto školy  dlouhodobě   a standardně mezi priority absolventů českých středních škol. Jejich skandály i jejich každodennost není ale předmětem tohoto komentáře. Tím je především způsob, jakým je v české společnosti  vnímáno vzdělání jako takové. Stačí se podívat na  politiky. Ty dnešní i ty minulé. Představitelé resortů či celé vlády nejsou zrovna vzory pro tuto úvahu. Významná část z nich nemá odpovídající vzdělání, navíc zaměnitelné (na oboru jako by nezáleží), či na absolvování toho kterého oboru na  úrovni magisterské (jsou tací, co jim stačí bakalář, včetně ministra, který se ke svému titulu nechce  hlásit). Mám na mysli pokračující vzdělání, což nemusí být zrovna doktorandské studium určené pro budoucí badatele. Kdyby se sestavila  tabulka s nejvyšším vzděláním mezi členy dnešní  či té minulé, předminulé  a jiné polistopadové vlády, asi  by to nebylo něco, co  očekáváme  od lidí, kteří se považují za jedničky. Nejde jen o formální kvalifikaci, ale i o tu skutečnou, o relevantní  způsobilost k zastávané pozici.  I v tom je  rozdíl mezi vyspělými a  nevyspělými společnostmi.  Znalosti jazyků (faktické, ne ty formální), odborné (dtto) podepřené odbornými zkušenostmi a v neposlední řadě i obecně sociální, které ovlivňují  schopnost takových lidí koordinovat týmy, vést je a umět spolupracovat napříč všemu. A hlavně respekt k dalšímu vzdělávání se. To vše byste mezi českými politiky nenašli.

Kdo může za  stav české společnosti v této klíčové struktuře jako je vysoké školství či vrcholový management? Bylo by to snadné hodit to na dlouholetou šéfku Akreditační komise  Dvořákovou, která samozřejmě za to  nese významný díl odpovědnosti. Stala sez ní úspěšná zametačka skandálů z této oblasti pod imaginární koberec. Nemá to smysl házet ani  na všechny ty  dřívější  náměstky  pro  vysoké školy na MŠMT, od Pátého, přes Roskovce  a mnoho dalších, kteří  se na tomto postu, a také na postu  ředitele odboru vysokých škol od Listopadu  vystřídali, nemluvě o jejich ministrech. To vše byli svým způsobem jen čičmundové, kteří se  nějakým podivným způsobem na chvíli či na celé pětiletky  dostali na  místa, na které neměli. Ani schopnosti, ani koncepce.  Právě proto však lidé jako Ševčík  a mnoho dalších děkanů a rektorů, kteří už dnes jsou fakticky zapomenuti,  zaujali pozice silně přesahující jejich  kvality.  Samozřejmě se ti všichni dnes považují za  následníky velkého Amose. Jsou to ale jen – jak to hezky říkají Slováci —nikdoši.

Vladimír Čermák