Svátek má: Emílie

Komentáře

František Roček

novinář a spisovatel

Severokorejská komedie je symptomem doby

Jsme svědky úžasné jaderné politické hysterie. Šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Jukija Amano koncem září zaplakal nad posledními jadernými zkouškami Severní Koreje (KLDR). Řekl, že jde o „novou a globální hrozbu.“

Nepochopil jsem co je na jaderných zkouškách Severokorejců novou hrozbu, když proběhly od roku 1945 desítky podobných zkoušek v řadě zemí zeměkoule. Nepochopil jsem ani co je na tom globálního resp. rizikového pro celý svět, když jde o jaderné zkoušky jednoho malého chudého asijského státu.

Jde jenom o humbuk, který bude za 50 let v dějinám světových ptákovin vnímán jako špatný vtip. Neboť se z bezpečnostního hlediska o nic nejedná. Jde jenom o to, že část klubu majitelů jaderných zbraní nechce, aby stejné hračky měly ještě další státy - jako žebrácká Korejská lidově demokratická republika (KLDR).

Přitom KLDR pro lidskou zeměkouli nepředstavuje ohrožení. Vysílá signály: Nechte nás, ať můžeme v klidu i nadále ovládat svých 25 milionů občanů - otroků, kteří naší komunistickou sektu v naší KLDR obsluhují.

Z toho hlediska jde o nekonfliktní stát. Chce jenom ovládat své vlastní lidi. Komentátoři se shodují, že KLDR nemá zájem na někoho útočit. Rakety s jadernými hlavicemi chce hýčkat k obraně svého místně omezeného komunistického klanu. KLDR již ukázala svůj jaderný potenciál a zařadila se do jaderného klubu. Americká protijaderná hysterie je jenom  mediální pózou.

Politologové se shodují: Pokud někdo v této válce nervů zaútočí, budou to USA ne KLDR. Pro militantně orientované americké duše je velikým lákadlem, že ve vojenské konfrontaci nemůže KLDR zvítězit.

„Američané mohou sázet na to, že Kim jadernou zbraň s velkou pravděpodobností nepoužije. S dobrou zpravodajskou službou by dokázali preventivním útokem zničit jaderný arzenál KLDR, podobně jako Izraelci zlikvidovali jaderný program Iráku v Osiraku,“ říká Jan Ludvík ze Střediska bezpečnostní politiky Univerzity Karlovy. (David Jareš, Válku začne spíše Trump než Kim, Týden 2.10.2017). Ludvíkovo přirovnání v jednom pokulhává: v Osiraku izraelské stíhací bombardéry útočily na jediný cíl. Ale  v principu má pravdu: Výše zmíněná kalkulace má až nebezpečně magické kouzlo…

Pokud bude ještě zítra platit, že by mohl Trump v listopadu letět na kus řeči do Číny, tak ještě dva měsíce KLDR nenapadne. Mezitím na čínské návštěvě mohou Trumpovi poradci dohodnou trik jak vycouvat z militantního vyhrožovacího kurzu proti Severní Koreji a zůstat politickým alfa samcem.

1. Kde je zakopaný politický pes?
Malý stát s jadernými zbraněmi omezuje manévrovací možnosti velmocí. Nelze ho okupovat silou, nanejvýš kombinací dlouhodobé trpělivé politické korupce a ovládnutím hospodářské sféry.

Snahu nerozšiřovat klub jaderný států lze vysvětlit jako snahu ukázat, že současní političtí hráči ještě mají sílu udržet rozložení politických sil ve světě, k němuž došlo v letech 1990 – 1992. Tehdy po rozpadu východního bloku nastalo přerozdělení politického řádu z roku 1945. Další revize reálpolitiky probíhá. Co platilo v roce 1993 již v roce 2018 platit nebude. Současné mocenské posuny ještě více deklasují vliv západních vítězných mocností z roku 1945.

Proto se nelze divit, že hlavním křiklounem proti jadernému zbrojení v severní Koreji (KLDR) je Donald Trump prezident severoamerické unie (USA) a státy NATO mu přizvukují. Další exploze Trumpovy touhy nedovolit konkurenci získat jaderné zbraně je pomlouvání Íránu, že neplní „ducha“ uzavřené jaderné dohody. Naopak státy, které chtějí s Íránem obchodovat, trvají na tom, že dohodu Írán dodržuje. Pro země eurozóny jsou důležité obchodní vztahy s Íránem, pro USA především zachování moci, což je základní předpoklad pro další obchodní vztahy výhodné pro USA. Trump chce tvrdě udržet upadající pozici USA.

V souvislosti s íránskou dohodou jsem zahlédl titulek článku „Evropa se může spojit s Ruskem proti Spojeným státům!“ Vzpomněl jsem si, že stejně se vyjádřil George Friedma, zakladatel konzultační zpravodajské agentury Stratfor: „…prvotním zájmem USA, pro který jsme vedli války, prvou, druhou i studenou, je vztah mezi Německem a Ruskem. Protože jejich jednota je pro nás jedinou hrozbou. Proto se musíme ujistit, že k takovému spojení nedojde.“ Uvedl to v rámci přednášky v Chicagu 5. února 2015.

Pokud jde o obavu, že Trump zaviní kolosální průser, hysterické komentáře jsou stejně pitomé jako Trumpova prohlášení. O nic se nejedná. Koncem září 2017 se objevila zpráva, že jenom 39 procent Američanů schvaluje Trumpův postoj vůči KLDR. Naopak 53 procent Američanů se obává, že Trump vyvolá zbytečnou válku. Čili Američané nechtějí válčit s Korejci.

Odpor Američanů proti nebezpečnému vyhrožování Severokorejcům kvůli obavám z války ale není principiálně  protitrumpovskou pózou. Jde o základní lidskou obavu z kolektivního násilí a ze zbytečných válečných nákladů. Také občané Ruské federace by z 49 % chtějí, aby jejich vojáci ukončili své angažmá v Sýrii a jenom 30 % občanů si přeje dál pokračovat v syrském tažení.

2. Klub žárlivců
O jakou komediální záležitost v případě Severní Koreje jde ukazuje historir nabývání jaderných zbraní. S koncem druhé světové války jaderné zbraně měly v roce 1945 USA, od roku 1949 také Sověti. V americkém zájmovém klubu NATO atomové zbraně zavedla Velká Británie (1952) a Francie (1960).  

Nikdo nemohl zabránit rozlehlé Číně, aby se též stala jadernou mocností (1964). Po Číně považovala za nutné si jaderné klacky opatřit také Indie (1974), neboť největším nepřítelem Indie je Čína a Pákistán. Indie je také příliš velká, než aby považovala za nutné všímat si amerických protestů proti tomu, že chce patřit do jaderného klubu.

Pokud má jaderný klacek Indie, musí si ho také opatřit její rival Pákistán, a to se stalo v roce 1998. Protesty proti tomu? Kdo by si jich všímal? Pesimisté v tom vidí začátek islámského množení jaderných států. Kromě toho je  Pákistán považován za velmi nestabilního vlastníka jaderných zbraní. Vždyť od podzimu roku 2016 je pozorován přesun značných sil bojovníků Islámského státu ze Sýrie a Iráku na území Vazíristánu v Pákistán. Tam dochází k jejich dalšímu přerozdělení varovala na podzim 2017 ruská rozvědka.
 
Západnímu klubu jaderných žárlivců vadí, že kromě Pákistánu chtějí mít jaderné zbraně také Íránci. V Íránu  vládne islamistická šíitská sekta. V Saudské Arábii také vládne šílená sekta – sunitská a Západníci jsou s těmito šílenci kamarádí. Saudská Arábie, aniž to oficiálně přiznává, chce také získat jaderné hračky. 

Součástí rusko – saudskoarabské dohody (2017) je také jaderná energetika. Což je základ pro osahání si jaderné technologie v praxi na cestě k jaderným zbraním.

Také Írán chce rozvíjet civilní jaderné projekty, aby ještě zvýšil jadernou připravenost vědců a techniků. V okamžiku, kdy to bude pro Írán výhodné, bez ohledu na nějaké dohody, v rychlosti opět obnoví práce na jaderných zbraních.

Írán se proto chce v nejbližších letech stát členem klubu států vlastnících válečné lodě na jaderný pohon. Jak uvedl Tehrantimes (Iran studying on nuclear-powered vessels: Navy chief, 27.9.2017) chtějí mít Íránci některá velká válečná plavidla na jaderný pohon, aby nemusela doplňovat během bojového nasazení pohonné hmoty.
V prosinci 2016 prezident Hassan Rouhani Íránské organizaci pro atomovou energii (AEOI) nařídil zabývat se rozvojem systémů jaderného pohonu námořních plavidel. Rouhani nařízení vydal dopisem pro Aliho Akbara Salehiho, šéfa AEOI.

Izrael má prý asi 80 – 100 nebo snad i 200 jaderných náloží. Izraelci to nepotvrzují ani nevyvracejí. Svět o tom ví a nic se neděje.

3. Budoucnost pokvete jadernými zbraněmi
Problémem je, že během dalších dvou desetiletí se počet států vlastnících jaderné zbraně zvýší zhruba o 20. Zcela určitě se rozroste islámský jaderný klub o šíitské i sunitské majitele jaderných zbraní. Samozřejmě budou mezi ně patřit fašistické (islamistické) režimy Turecka, Saudské Arábie a Íránu.

Dalšími státy v rámci tzv. západního pohledu na svět zaměřeného proti Číně a Rusku (a později proti islamistickým státům) budou nejméně státy jako Jižní Korea, Japonsko, Austrálie. Přidá se také Jihoafrická republika? Nedivil bych se, kdyby kvůli čínskému sousedovi si pořídili jaderné zbraně také Vietnamci (s tichým americkým protičínsky motivovaným souhlasem). Majitelé jaderných zbraní se objeví i v Latinské Americe – nejznámějším kandidátem je Brazílie. Potenciální jadernou Severní Koreou střední a východní Evropy je Polsko, které zbrojí a bude zbrojit až do zblbnutí – jde o silný až agresivní stát a fatálně zatížený protiruskou hysterií.

Hlubší prognóza není možná, protože bude záležet na stále bláznivějším (krutějším) politickém vývoji, a do jaké míry dojde k dalšímu technologickému zjednodušení procesu získávání jaderného materiálu a konstrukce jaderných zbraní.

Také postupuje komercializace jaderné výzbroje. Dnešní neevropské jaderné státy získaly jaderné zbraně s tichou podporou sponzorů a našeptávačů. Plus s pomocí vědecké a technické špionáže. To se týká i Severní Koreje: Od poloviny 50. let severokorejští technici studovali v zemích východního bloku, pomáhala Čína, a především Sovětský svaz. Po rozpadu komunistického bloku osamocená KLDR navázala spolupráci s Pákistánem, Íránem a Sýrií. V devadesátých letech získala schopnost produkovat vysoce obohacený uran. V Jižní Koreji zase brali gáži za své rozumy ruští jaderní vědci.

Autor předpokládá, že jaderná spolupráce bude stále intenzivnější v rámci vytváření nových mocenských bloků. Zvláště lze počítat se získáváním jaderných lego-hraček v zemích islámského světa. Jaderné zbraně (technologie) se budou prodávat (či předávat) jako lego – po kouskách. Nenápadný prodej částí technologií, součástek a šikovných znalostí za přiměřený peníz si asi obstará v dalších desetiletích stále více států. Vítejte v branách atomového legolandu.

3.1. Trochu konspirace nezaškodí
Jak může izolovaná a vyhladovělá země dosáhnout toho, co daleko bohatší a větší Írán dosud nebyl schopen uskutečnit?

Možné vysvětlení najdeme v knize kanadské novinářky Naomi Kleinové, Šoková doktrína (2010), jak upozornil Mojmír Grygar (Jak Severní Korea k atomu přišla, Parlamentní listy 20. 9. 2017): „V kapitole věnované podrobnému líčení podnikatelské a politické kariéry Donalda Rumsfelda, ministra obrany ve vládě prezidenta Forda a G. Bushe, jednoho z nejcyničtějších zastánců tvrdé linie, se dočteme podivnou zprávu. Rumsfeld byl v roce 2000 jako jediný Američan členem rady nadnárodního švédsko–švýcarského strojírenského gigantu Asca Brown Boveri; téhož roku společnost prodala jadernou technologii – Severní Koreji… Zatím se nabízí dvojí zjištění. První je banální – Severokorejci museli zaplatit pořádnou sumu, jinak by jim ABB tak drahé zboží neprodala. Druhý závěr svědčí o neuvěřitelné proradnosti… Podle jestřábů Spojené státy potřebují protivníka na úrovni – jinak by nebyli američtí poplatníci ochotni dávat velké peníze na vyživování Pentagonu a bezedného vojenského průmyslu. Občan se musí bát – protivník bez A–bomby nestojí za řeč… Nebezpečí hrozící ze Severní Koreje zdůvodňuje stálou přítomnost americké armády na Dálném východě a zesiluje vojenskou i politickou závislost Jižní Koreje a Japonska na USA…“

Ke Grygarovu textu dodává M. Radušević: „Je zde další zajímavé svědectví-výpověď bývalého amerického velvyslance James R. Lilley v Pekingu …  v Číně sloužil v době protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 a předtím byl velvyslancem v Jižní Koreji… jednou prohlásil na sklonku devadesátých let: …Na konci studené války byla taková situace, kdyby Severní Korea neexistovala, tak jsme si ji museli sami vytvořit, jako výmluvu na přítomnost sedmé flotily v regionu.“

Na okraj konspirace patří také žertík prezidenta Vladimira Putina o tom, co mu sdělil vůdce Severní Koreje Kim Čong-il: „Myslím, že již v roce 2001 na cestě do Japonska, jsem byl v Severní Koreji a tam se setkal s otcem současného vůdce. Ten mi řekl, že mají atomovou bombu. A uvedl, že pomocí poměrně jednoduchých dělostřeleckých systémů se dostanou daleko,“ oznámil Putin na plenárním zasedání Ruského energetického týdne.

Že by starý pán Kim řekl Putinovi v roce 2001, že má jadernou bombu? Teoreticky to je možné, pokud v roce 2000 skutečně strojírenský gigant ABB předal KLDR podklady k výrobě jaderného strašáka. Ale vystřelovat jaderný náboj pomocí dělostřeleckých systémů? Tedy pomocí kanónu (houfnice) velké ráže nebo malé taktické rakety, což je také dělostřelecký systém? Není snad miniaturizace jaderných náloží až signálem úspěšného zvládnutí technologie výroby na konci procesu?

Proto též mít raketu dlouhého doletu ještě neznamená mít i jadernou hlavici, která by odolala přetížení a teplotám, které musí zvládnout při letu atmosférou. Že by zkazku o roce 2001 Putin vypustil jako dezinformaci, aby potrápil americké geniální analytiky?

3.2. Vzkaz od Arona a Kahna
Již v druhé polovině 20. století francouzský filozof a historik Raymond Aron varoval: „…čím více bude států vlastnících jaderné zbraně, tím více se s matematickou neúprosností snižuje nepravděpodobnost nesmyslných rozhodnutí a tím více se vzdaluje perspektiva nějaké mezinárodní dohody… Nejpozději za 20 nebo 25 let se rozšíří i klub vlastníků termonukleárních zbraní a do klubu „malých atomových mocností“ budou patřit i neevropské státy… Jedno považuji za téměř jisté: až bude mít jaderné zbraně většina zemí, bude se jim stýskat po dobách bipolárního světa…“ (Raymond Aron, Historie XX. století, s. 320, Paříž 1996, česky Academia 1999)

Na snaze komunistického vedení KLDR získat jaderné zbraně není nic ďábelského. Reagují jenom na fakt, o kterém psal Raymond Aron před více než 50 lety v úvodu ke knize Hermana Kahna Přemýšlení o nemyslitelném (Naše vojsko 1966): „Dnes už není nutné odebrat nepříteli všechny jeho zbraně. Stačí odejmout mu všechny jeho odvetné prostředky, aby nám byl vydán na milost a nemilost … politika je nadřazena strategii v oblasti, kde jediná termonukleární puma má větší ničivou sílu než všechny výbušniny svržené na Německo za čtyři roky.“ (str.15)

Kniha „Přemýšlení o nemyslitelném“ Hermana Kahna je studií fyzika, matematika, muže spojeného s americkým ministerstvem obrany, různými agenturami a Komisí pro atomovou energii. Kniha je o souvislostech strategického uvažování o rizicích jaderné války.

V samotné knize Hermana Kahna Přemýšlení o nemyslitelném (Naše vojsko 1966) je uvedeno proroctví (str.201): „… Protože pokračující technický pokrok sníží cenu jaderných zbraní i jejich dopravních systémů a učiní je rozpočtově dostupnými, bude v roce 2000 asi 50 „malých“ národů schopno získat hrozivé množství komplexů jaderných zbraní.“

Kahn dodává: „… kromě toho 10 – 20 států bude schopno vybudovat si  z nich celé velké systémy.“ (s.203)

4. Osamocená zlobivá Severní Korea
První jaderný test v KLDR proběhl 9. října 2006. Ale dodnes nikdo nemá jistotu jak rozsáhlý je severokorejský jaderný arzenál. V moři tzv. zaručených zpráv je také jedna o tom, že prý má KLDR již 10 nebo i 60 jaderných hlavic.

Jiní počítají s něřím mezi tím, jako např. ve studii: Michael J. Zagurek Jr., A Hypothetical Nuclear Attack on Seoul and Tokyo: The Human Cost of War on the Korean Peninsula, October 4, 2017, 38 North is a project of The US-Korea Institute at Johns Hopkins School of Advanced International Studies - SAIS). Autor jaderný arzenál odhaduje na 20-25 hlavic s účinností v rozmezí 15 - 25 kilotun. Po zářijové  jaderné zkoušce věští, že má KLDR 3 termonukleární zbraně s účinností mezi 108 a 250 kilotunami.

Snaha získat jaderný potenciál je reakcí na to, že komunistický režim KLDR zůstal osamocený. Nestačí jenom a mít velkou armádu, protože její výzbroj nutně zastarává. Severokorejci nemají dostatečné zdroje k rozsáhlé průběžné modernizaci výzbroje.

K tomu je třeba dodat, že hospodářská blokáda KLDR může mít dopady jenom stejného typu jako vůči Iráku – doplatí na ni civilní obyvatelstvo.

Signálem tohoto trendu je, názor že není dobré poskytovat humanitární pomoc severokorejským dětem:
 „Jižní Korea na základě plánu poskytne 4,5 milionu dolarů na výživový program organizovaný Světovým programem pro výživu (WFP). Dalších 3,5 milionu dolarů půjde na dodávky výživy a vakcín, které budou uskutečněny prostřednictvím Dětského fondu OSN (UNICEF)… Podle některých analytiků by tento krok mohl být vnímán jako snaha zmařit mezinárodní úsilí o hospodářskou izolaci KLDR, která je reakcí na její pokračující raketové a jaderné testy, uvedla rozhlasová stanice Hlas Ameriky.

Jižní Korea pozastavila humanitární pomoc po čtvrtém jaderném testu KLDR, který režim v Pchjongjangu provedl v lednu 2016. Nový jihokorejský prezident Mun Če-in, který se ujal funkce v květnu letošního roku, ale zastává názor, že poskytování humanitární pomoci musí být řešeno nezávisle na politickém vývoji.“ (Zdravotnické noviny, 2.10.2017)

Není od věcí připomenout, že „po osvobození Kuvajtu zásadní chybou USA bylo embargo vůči Iráku. Embargo způsobilo rozložení elektrické, vodárenské a zdravotní infrastruktury v Iráku. Celkově způsobilo upadání obyvatelstva do bídy. Podle údajů Organizace spojených národů zemřelo v době embarga přes 700 000 dětí. Saddám Husajn přitom zůstal u moci. Embargo potrestalo nevinné.“  (František Roček, Bombardovat nemocnice je normální, kapitola 2.7. AOS Publishing 2017)

5. Klíčová otázka
V severokorejské jaderné hysterii hraje klíčovou roli otázka: Mají Severokorejci již miniaturizované jaderné raketové hlavice a mají pro ně dost funkčních raket? To je ústřední otázka pro výzvědné služby. Na odpovědi velice záleží.

Hrozí riziko, že Trumpovy USA se pokusí vynutit si násilím odstoupení KLDR od jaderného programu? Mohou to vědět s jistotou? Je v tom velké pokušení.

To ale není jediný problém. Riziko náhodného konfliktu též není zanedbatelné. „Severokorejci mají za to, že jejich hrozby stačí, aby udrželi na uzdě vojenskou akci USA. Ale Washington si může myslet totéž. V takové situaci bere provokaci jedné strany ta druhá jako skutečný krok k válce,“ upozornil Rodger Baker z analytické agentury Stratfor (Jiří Roškot: Duel Trump – Kim hrozí náhodnou válkou, Právo 30.9.2017). Zjednodušeně řečeno analytik Baker upozornil, že Severní Korea a USA neumějí číst způsob jednání druhé strany.

Ale to jsou jenom módní pochyby, aby řeč nestála. V podstatě není problém číst druhou stranu, protože krajní hranice jsou jasné. Na jedné straně je kategorické tvrzení: KLDR je již státem s jadernou výzbrojí, patří do jaderného klubu. USA naopak tvrdí: KLDR by neměla mít jaderné hlavice schopné vojenského využití.

KLDR neustoupí. Na jaderný zbrojní program je orientovaná celá země, jak popisuje reportér CNN Will Ripley v rozhovoru o cestách do KLDR (Literární noviny, 29.9.2017): „Mnoho lidí nemá trvalý přístup k elektřině, výživné stravě nebo pitné vodě. Vláda jim říká, že musí investovat do zbraní hromadného ničení, protože Spojené státy chtějí jejich zemi napadnout atomovými pumami a obsadit ji. Severokorejci mají z Američanů opravdu strach a myslí si, že jsou to nepřátelé a tyrani. Režimu se dlouhá léta podařilo držet stabilitu a sjednocovat občany právě díky tomuto výkladu.“

I když se nevedou jednání, vždy se vedou jednání, ale lid obecný o tom neví. Proto Trump zásadně odmítal jednání s KLDR, aby stejně zásadně prohlásil skrze svého ministra: „… Trump pověřil ministra zahraničí Rexe Tillersona, aby pokračoval v úsilí o diplomatické řešení krize kolem severokorejského jaderného a raketového programu. Ministr to řekl v rozhovoru v televizi CNN. Dodal, že diplomatické úsilí bude pokračovat až do dopadu první bomby.“ (securitymagazin.cz, ČTK, 15.10.2017)

Není důležité co se říká a píše, ale kdo nakonec (za 2 nebo 4 nebo 8 měsíců) z čeho a jak ustoupí.

5.1. Osudové startovací okno 
Dnes mají USA poslední startovací okno pro vojenské napadení (nevyhlášenou válku) vůči KLDR. Korejský sever bude stále posilovat arzenál jaderných zbraní a raket. Pokud americká zlatíčka z rozvědky dojdou k přesvědčení, že mohu během několika hodin jaderný arzenál KLDR ochromit, dojde k útoku. Pravděpodobnost? Podle autora je sice nepravděpodobná, ale paradoxně bohužel i značně vysoká. Jak? Snad v poměru 1:3. Snad jde jenom o autorovu noční můru.

5.2. Faktor zkurvysyna
Vztah mezi KLDR na jedné a Čínou a Ruskem na druhé straně je vztahem chápavé a přitom rozmrzelé lhostejnosti.

Vedení Číny a Ruska sice považuje severokorejskou vládnoucí sektu za hejno debilů, ale ve stylu prohlášení  prezidenta USA Franklina D. Roosevelta. Ten v roce 1939 prohlásil na účet nikaragujského tyrana Somozy základní větu velmocenské strategie: „Je to zkurvysyn, ale náš zkurvysyn.“ Kdyby byl Roosevelt Ukrajinec, řekl by čubčí syn.

KLDR z tohoto pohledu řídí zkurvysynové, ale naši zkurvysynové, míní mlčky Číňané a Rusové. Vždyť z opatrných prohlášení čínské strany lze vyčíst: Jestli Severní Korea zaútočí na USA, Čína zůstane neutrální. Jestli USA zaútočí na Severní Koreu, Čína vstoupí do konfliktu jako severokorejský protektor. 

5.2. Syndrom toaletního papíru a věštírny
Mediální zprávy ze zdrojů tajných služeb mají hodnotu toaletního papíru. Např. deník The Washington Post přišel s tvrzením, že KLDR už vyrobila miniaturizovanou jadernou hlavici pro balistické rakety. Jedná se prý o odhad americké vojenské rozvědky DIA, a totéž tvrdí i japonské ministerstvo obrany. Můžeme tomu věřit i nemusíme. Neboť v roce 2003 tajné služby USA tvrdily, že Saddám Husajn ukrývá v Iráku zbraně hromadného ničení a byl to podvod na občanech, aby považovali útok na Irák za legitimní a nutný i bez souhlasu OSN. Proč po této zkušenosti věřit i dnes vyjádřením rozvědek?

Ze stejného důvodu není důvod věřit ani politikům, protože to jsou jenom „mluvící hlavy“. Dostávají peníze za to, že lidé byli tak hloupí, že je zvolili. Proto mohou prosazovat zájmy „jejich“ mocenské skupiny pomocí účelových informačních zdrojů.

Např. co řekne francouzská ministryně obrany Florence Parlyová má cenu sotva toaletního papíru. Parlyová před zástupci francouzské armády uvedla, že „možnost vyhrocení situace vedoucí k rozsáhlému konfliktu nelze vyloučit“. Její výroky zazněly na konferenci, jíž se kromě vojáků účastní stovky domácích a zahraničních politiků a zástupci průmyslu…“ Také několik dnů předtím „…ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian varoval: „Ano. Situace je nesmírně vážná,“ odpověděl Le Drian na otázku, zda by se lidé měli hrozby vycházející z KLDR bát…“  (Kim může už brzy zasáhnout také Evropu, Mladá fronta DNES, 6.9.2017)

Jejich slova byla směšná. Zasáhnout Evropu znamená vzlétnou z KLDR a překonat více než 8 000 km. Otázkou je kolik takových raket může mít KLDR v budoucnosti k dispozici, a proč by velmi drahé a složité rakety posílali Severokorejci někam do Evropy? Severokorejským problémem jsou USA, ne pro ně bezvýznamná EU.

Většina raket v arzenálu KLDR bude s poměrně krátkým doletem nanejvýš do Japonska. Raket s doletem více než 8 000 km schopných ohrozit medvědy na americké Aljašce a v Kanadě bude mít KLDR velmi omezeně. Ale bez ohledu na dolet raket bude platit: Kdyby z KLDR odstartovaly k úderu rakety, snad 80 % z nich bude sestřeleno protivzdušnou obranou.

Je s podivem, že bez ohledu na vyspělou techniku a rozsáhlé znalosti, dnešní politici jsou na úrovni starověkých vládců. Tajné služby a vrcholoví politici dnes nahrazují věštírny. Pokud ve starověku byli věštci údajně ve spojení s bohy, politici jsou dnes ve spojení s neviditelnými bohy informací – tajnými službami a jejich utajenými, a tudíž i neexistujícími informačními zdroji. Toho samozvaní věštci jako Jean-Yves Le Drian a Florence Parlyová zneužívají. Chovají se podobně jako satrapové ve starověku. Snaží se vládnout nad lidmi s pomocí iluzí. Jsou na stejné lodi jako Kim III. a jeho kamarád Trump.
 
František Roček