Svátek má: Otmar

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Spolky, pobočné spolky, svazy – pojmy pro mnohé ještě dnes neznámé

Současný občanský zákoník je účinný již čtyři a půl roku, přesto některé pojmy a zejména jejich význam nejsou ještě správně vnímány.

Ukázalo se to například v minulém roce při vypisování dotačních programů u Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy pro oblast sportu a pokračuje to v podstatě do současnosti. Významný vliv na to má i nepřehlednost a velká různorodost organizačních struktur jednotlivých spolků, svazů a střešních organizací (svazem svazů) ve sportovním prostředí. Řada spolků, které ve svém názvu mají hrdě slovo svaz, jsou jen spolky s pobočnými spolky a dokonce i někteří, kteří o sobě prohlašují, že jsou střešními organizacemi, čili svazem svazů, jsou také jen spolky s pobočnými spolky.

Podle občanského zákoníku alespoň tři osoby vedené společným zájmem mohou založit k jeho naplňování spolek jako samosprávný a dobrovolný svazek členů a spolčovat se v něm. Vytvoří-li spolky k uplatňování společného zájmu nový spolek jako svůj svaz, vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou povahu. Stanovy spolku mohou založit pobočný spolek jako organizační jednotku spolku nebo určit, jakým způsobem se pobočný spolek zakládá a který orgán rozhoduje o založení, zrušení nebo přeměně pobočného spolku.

Největší problém je podle mého mínění ve vnímání pobočných spolků. Z hlediska právního režimu pobočných spolků je v první řadě třeba uvést, že pobočné spolky jsou takové právnické osoby, jež jsou současně organizačními jednotkami jiných právnických osob, konkrétně jiných spolků, takže jejich právní osobnost (tj. způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti, srov. § 15 odst. 1 obč. zák.) je odvozena od právní osobnosti spolku hlavního a je na ni též existenčně vázána. To plyne mimo jiné i z toho, že zrušením hlavního spolku se zrušuje i spolek pobočný (srov. § 230 odst. 1 obč. zák.), takže existence pobočného spolku je časově omezena dobou trvání spolku hlavního.

I když však je pobočný spolek organizační jednotkou spolku hlavního, může v rozsahu určeném stanovami hlavního spolku nabývat svůj vlastní majetek a jeho zrušení s sebou proto nese nutnost majetkového vypořádání, tj. likvidace (jak ostatně rozhodl Nejvyšší soud již pod sp. zn. 22 Cdo 985/2001). Odvozenost pobočného spolku od spolku hlavního i závislost jeho existence na něm se na druhé straně projevuje i v oblasti rejstříkové: návrh na zápis pobočného spolku totiž podává hlavní spolek, místně příslušným k zápisu pobočného spolku je rejstříkový soud místně příslušný pro hlavní spolek, u hlavního spolku se zapisují všechny jeho pobočné spolky

Pobočný spolek tedy může mít práva a povinnosti a také může práva vlastním právním jednáním nabývat a zavazovat se k povinnostem, avšak vždycky jen v rozsahu určeném stanovami (ovšem stanovami hlavního spolku) a navíc ještě zapsaném do spolkového rejstříku. Stanovy, míněny pochopitelně právě jen stanovy hlavního spolku, totiž mohou založit pobočný spolek jako organizační jednotku spolku (opět hlavního), případně mohou určit, který orgán spolku je oprávněn rozhodnout o založení, zrušení nebo přeměně pobočného spolku a jakým způsobem se pobočný spolek zakládá, přitom také určí rozsah jeho právní osobnosti.

Předně tedy i pobočné spolky jsou spolky. Mají svou vlastní, zvláštní úpravu, která se podle principu lex specialis derogat generali, tj. přednosti zvláštního zákona, použije přednostně. Tato úprava je však relativně stručná, vlastně jde o pouhých pět paragrafů (§ 219, § 228 až 230 a § 234 obč. zák.), pomineme-li přechodná ustanovení (§ 3045 odst. 2 téhož) a dosud nefunkční § 231 o statusu veřejné prospěšnosti. Pobočné spolky jsou však také spolky, takže se pro ně použijí ustanovení o spolcích všude tam, kde zvláštní úprava pobočných spolků nestanoví jinak.


Bez toho, aby stanovy hlavního spolku určily rozsah práv a povinností spolku pobočného, není tedy vůbec vznik pobočného spolku možný, protože pobočný spolek může mít a nabývat práva a povinnosti jen v rozsahu zapsaném do spolkového rejstříku, a do toho je možné je zapsat jen na základě stanov hlavního spolku. Není ovšem vůbec vyloučeno, že stanovy hlavního spolku prostě jen určí, že pobočný spolek může svým vlastním jménem nabývat pro sebe práva a zavazovat se k povinnostem, takže jeho rozsah jeho práv a povinností nebude vlastně nijak omezen. Není proto vyloučeno třeba ani to, aby stanovy obsahovaly jmenný seznam organizačních jednotek, které mají právní osobnost, případně jmenný seznam organizačních jednotek, které jsou právnickými osobami, protože i v takovém případě lze dovodit (a do spolkového rejstříku tudíž zapsat), že rozsah jejich práv a povinností není nijak omezen a že mají práva a povinnosti ve stejném rozsahu, jako jakákoli jiná právnická osoba. V takovém případě se pobočný spolek vlastně odlišuje od jiných spolků jenom svým názvem: název pobočného spolku totiž musí (podle ustanovení § 228 odst. 2 obč. zák.) jednak obsahovat příznačný prvek názvu hlavního spolku, ale musí rovněž vyjádřit jeho vlastnost pobočného spolku (srov. i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2219/2015), a také tím, že nemá vlastní stanovy. Ze zákona totiž plyne, že pobočný spolek své vlastní stanovy mít nemusí a podle převažujících názorů odborné literatury dokonce ani nemůže.

Je třeba si uvědomit, že pobočný spolek je organizační jednotkou spolku, avšak není (a nemůže být) tím pádem jeho členem, takže ani nemůže vykonávat členská práva. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 197/2005 proto například žalobu na vyslovení neplatnosti orgánu spolku "není oprávněna podat organizační jednotka" (tj. dnes pobočný spolek), a to ani taková, která má právní osobnost. Organizační jednotka totiž je v postavení určité součásti (útvaru, sekce atd.) hlavního spolku, avšak "nešlo o právnickou osobu jako člena" spolku a pochopitelně o ni nejde ani podle současné právní úpravy.

Jestliže například Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 90/2006 konstatoval právo člena spolku (sdružení) na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu právnické osoby, které je v rozporu se zákonem, stanovami, ale případně i jiným vnitřním předpisem, jímž se stanovy konkretizují nebo provádějí, pak pobočné spolky takové oprávnění nemají.

I když tedy je pobočný spolek právnickou osobou, není členem hlavního spolku. Právo vystoupit ze spolku je přitom negativní stránkou sdružovací svobody (jak konstatoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/2002, případně Nejvyšší soud v rozhodnutí zveřejněném pod č.91/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek atd.). Jestliže každý může ze spolku svobodně vystoupit, což se musí vztahovat i na právnickou osobu (srov. také usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 180/2011), pak tím ovšem můžeme rozumět opravdu jen každého člena spolku. Kdo není členem, nemá totiž odkud vystupovat.

Na druhé straně je ale třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3716/2009, podle něhož vedlejší spolek je právnickou osobou zcela plnoprávnou, tedy, jak praví citované rozhodnutí "právnickou osobou se vším všudy." V podobné souvislosti užívá pojmu vedlejší spolek i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3894/2009 (opět jde o vystoupení ze svazu, i když dovolací soud řešil primárně jinou problematiku) a sp. zn. 28 Cdo 5099/2007 (i když jinak jde opět o řešení jiné situace, konkrétně problematiku odborových organizací). Za dluhy pobočného spolku přitom hlavní spolek ručí jen tehdy, pokud se k tomu sám rozhodne a jen v takovém rozsahu, pro který se sám rozhodne, což zákon vyjadřuje tak, že za po zápisu pobočného spolku do spolkového rejstříku ručí hlavní spolek za jeho dluhy jen v rozsahu stanoveném stanovami (pochopitelně stanovami hlavního spolku). Mlčení stanov o této otázce proto znamená, že hlavní spolek za dluhy pobočného spolku neručí vůbec.

Svoboda volby názvu ve spojení s tradicí přitom může být značně matoucí, protože název základní nebo místní organizace často nese jak členská organizace určitého svazu, tedy člen spolku spolků, tak i pobočný spolek některého hlavního spolku, který však naopak členem hlavního spolku není.

Je proto třeba si vždy a stále uvědomovat základní rozdíl mezi spolkem s pobočnými spolky, jež jsou právnickými osobami stejně jako spolek hlavní, a spolky spolků, totiž svazy. Rozhodující je, že spolky, jež založily spolek spolků (jako svůj svaz) nebo do takového spolku spolků vstoupily, jsou logicky jeho členy, ať už se přitom jmenují základní organizace, místní organizace nebo jakkoli jinak. Naproti tomu pobočné spolky, které založil hlavní spolek ve svých stanovách, případně ve stanovách určil, kdo a jak je má založit, jsou organizačními jednotkami hlavního spolku, jsou sice jeho součástmi, ale nejsou jeho členy, ať už se přitom jmenují základní organizace, místní organizace nebo jakkoli jinak.

Podle ustanovení § 214 odst. 2 obč. zák. Totiž mohou spolky k uplatňování společného zájmu vytvořit nový spolek jako svůj svaz (a v takovém případě vyjádří v názvu nového spolku jeho svazovou povahu). Z toho plyne, že existují spolky (srov. např. již rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2865/2006), pro něž je příznačné především členství právnických osob (třeba pokud jde právě o sportovní svazy) a fyzické osoby se jejich členy (tj. členy takových svazů) dokonce ani stát nemohou.

Postavení jednotlivých spolků a pobočných spolků s ohledem na ručení za jejich závazky při poskytování veřejné podpory k rozvoji sportovních aktivit je rovnocenné. Samostatný, hlavní spolek si ručí za své závazky sám. Za závazky pobočného spolku hlavní spolek odpovídá, jen když se k tomu sám rozhodne, takže neodpovídá a pobočný spolek odpovídá sám. Při zániku spolků i pobočných spolků, jež mají svůj vlastní majetek, musí předcházet v obou případech majetkové vypořádání neboli likvidace. V případě, že je veřejná podpora poskytována spolkům prostřednictvím svazů, u kterých jsou sdruženi, nebo je poskytována pobočným spolkům prostřednictvím hlavního spolku, je toto řešení rovnocenné. Svaz vůči svým sdruženým spolkům si může zabezpečit jejich závazky ve vztahu k poskytnuté dotaci například ručitelským prohlášením a stejným způsobem může postupovat hlavní spolek vůči svým pobočným spolkům. Ve vztahu k poskytovateli dotace ručí za dotaci příjemce dotace a to i v tom případě, kdy mu poskytovatel dotace v podmínkách poskytnutí dotace povolí následné použití dotace spočívající ve financování jiné osoby.

Zdeněk Ertl