Svátek má: Romana

Komentáře

Svobodný zednář T. G. Masaryk

Zítřejší svátek vzniku Československé republiky je neodmyslitelně spjat s postavou prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka, jakkoli on sám chtěl výročí vzniku republiky spojit spíše s jiným datem, které odkazovalo více na jeho exilovou činnost. Datum 28. října bylo připomínkou o...


Leč dnes už takové detaily nevnímáme. Proto si myslím, že se hodí, když i v předvečer tohoto dne připomenu Masarykovu osobnost z trochu jiného úhlu pohledu, než je běžně obvyklé. Podívejme se na Masarykovo zednářství. Ostatně, přesně o rok později, 28. října 1919 se českoslovenští zednáři oficiálně představili světu.

Následující řádky jsou ukázkou z mého připravovaného delšího textu o T. G. Masarykovi a jeho vztahu k židovskému etniku a podílu tohoto etnika na moderních československých dějinách.

***  

Otázka, zda Masaryk byl či nebyl svobodný zednář, vzrušuje mysl už od jeho dob a jsou na ni různé názory. Řada zednářských autorů (Lennhoff, V. M. Havel, Sýs) popírá, že by TGM byl členem zednářského řádu, najdeme ale přesvědčivé indicie připouštějící opak. A Masarykovo zednářství se zdá potvrzovat i historik Antonín Klimek.
    
Masaryk sám odmítal opodstatněnost další existence zednářství v moderní době. Napsal například, že „nemáť smyslu organisovat se pro cíle kulturní v tajných a obřadnických spolčeních, chceme dnes ve všem světla veřejnosti; také politicky minula doba tajných spolků, demokratism je také veřejný a vystupuje již pod veřejnou kontrolou. V každém ohledu je zednářství dnes zastaralým; vykonalo mnoho dobrého, ale dnes již nemá značného významu ... jen katolická církev šíří o něm svou pověrečnou a slabošskou pověst.“
   
To je ale v přímém rozporu s tím, že vesměs všichni jeho kolegové z „Maffie“ nejenže chtěli vstoupit do zednářské lóže, aby za války pod její rouškou kryli své odbojové aktivity, ale dokonce do ní skutečně vstoupili a to paradoxně až ve chvíli, kdy už toho nebylo třeba – kdy už bylo vše vybojováno a svobodný československý stát existoval. Tedy ve chvíli, kdy už pro scházení se v tajných spolcích neměli skutečně žádný pádný důvod, přesto tak činili.
   
A opět v rozporu s tím, co sám říkal, byl členem svobodných zednářů Masarykův syn Jan – a to od samotného vzniku československého zednářství (přičemž je obvyklé, že se zednářství dědí z otce na syna), zednářem byl Masarykův nejbližší přítel Edvard Beneš, v roce 1930 dopomohl sám Masaryk ke vstupu do lóže svému osobnímu fotografovi Jano Šrámkovi a jak jsme si ukázali už výše – „horlivým“ svobodným zednářem byl i Masarykův tchán Rudolph Garrigue.
   
Zajímavé je i to, že Masaryk ve výše zmíněném citátu zednářství hájí jako hnutí, které přineslo mnoho dobrého a staví se proti kritice, které se zednářům dostávalo především od římsko–katolické církve, kterou Masaryk neměl rád.
   
„Zednářství je vlastně osvícenství 18. století, jak mu rozuměli angličtí protestantští ateisté a moralisti. Při přechodu do katolických zemí, zvláště do zemí románských, přijali zednáři vlivem aristokratů ke svému protestantskému jádru i katolické řády, takže se stali proticírkví a protivěrou, řídíce se namnoze taktikou svého katolického odpůrce, zejména jezuitů,“ napsal také Masaryk v Naší Době (ročník XIII.).
   
Ve spise „K ruské filosofii dějin a náboženství“ pak zednáře chválí těmito slovy: „Obzvláště důležitý byl zednářský řád jako organizátor evropského vzdělání, jako horlivý propagátor humanitních ideálů.“
   
A když u příležitosti svých 80. narozenin Masaryk přijímal při audienci zednáře na Hradě, nechal se slyšet: „V dřívějších letech jsem byl několikrát vyzván, abych vstoupil do zednářského svazu. Neudělal jsem to proto, protože jsem vše, co po svých členech zednářství žádá, považoval za samozřejmou povinnost... Otázky humanity a etiky řeší se nejlépe individuálně.“
   
Zednářský historik Karel Sýs se domnívá, že pravda je nejspíše trochu jinde a že zednářství člověka, který se uchází o vedení národa, by zřejmě vzbudilo nežádoucí ohlasy a proto se mu Masaryk vyhýbal.
   
Masarykovi kritici, rekrutující se převážně z katolických pozic, v tom ale měli jasno. Podle nich byl Masaryk svobodným zednářem zcela jednoznačně. Například prvorepublikový list „Čech“, jehož redakce měla blízko k pražskému arcibiskupství, často psával, že Masaryk k zednářům příslušel.
    
„O profesoru Masarykovi se nedávno mluvilo, že prý byl kdesi v Německu přijat do lóže zednářské,“ napsal například Čech v lednu 1906.
   
A v časopise Vlasť z roku 1904–05 se dočteme, že „mezi těmi, kdo zajišťovali spojení českých a moravských zednářů se zahraničními lóžemi, vynikl zejména TGM. K jeho odpadu od katolické Církve a vyhranění proticírkevního postoje došlo zejména pod vlivem manželky hugenotského původu. Již v roce 1904 je doloženo jeho členství v řádu říšsko–německých Guttemplářů.“
   
Až s překvapivou samozřejmostí pak Masarykovo členství mezi zednáři potvrzuje historik Antonín Klimek. „Masaryk sice, podle zmínek v zápisu čs. Velelóže, zednářem byl, ale dle hlášení rakouského vyslance F. Marka z roku 1926 měl prý náležet k jejich skotské větvi, která byla ve sporech s francouzským Velkým Orientem, jenž toto hnutí u nás po světové válce ovládl.“
   
V mnoha zednářských publikacích byl navíc Masaryk jako zednář zmiňován. Také kancelář Československé národní rady v době 1. sv. války sídlila v Paříži v budově „Grand Orient de France“. Po Masarykově smrti některé francouzské lóže uspořádaly smuteční slavnosti, ve kterých Masaryka nazývaly zednářem.
   
Hledání důkazu, zda byl Masaryk zednářem či nikoli, vždy bude pouze hledáním indicií, náznaků, skutečný důkaz se zřejmě nikdy najít nepodaří. I takové náznaky jako symbolistická architektura Plečnikových úprav na Pražském hradě (nejen pyramida/jehlan, obelisk, ale i úprava dlažby u Matyášova altánu, vzdáleně připomínajícího svou symbolikou zednářský templ) či gesta na fotografiích Masarykových přátel ze studií však leccos naznačí. Nebyl-li Masaryk sám zednářem, pak měl bezesporu k zednářům blízko a zednáři ho respektovali jako autoritu.
   
Zajímavé také je, že slavnostní zahájení některých lóží se konávalo v den Masarykových narozenin, Masaryk přijímal zednáře při audiencích na Hradě, jeho životní jubilea se stávala příležitostí k pořádání velkých zednářských shromáždění. Část zednářů kolem diplomata Jiřího Sedmíka (který do lóže „Jan Amos Komenský“ přivedl i Edvarda Beneše) chtěla dokonce po Masarykovi pojmenovat nově chystanou lóži (lóže Tomáš Garrigue Masaryk). Masaryk původně souhlasil, ale poté souhlas odvolal (alespoň tak to interpretoval Sedmík, který tvrdil, že Beneš se na Masarykův souhlas výslovně zeptal a dostal ho, načež ho radostně sděloval telefonicky Sedmíkovi).
   
Zednáři si Masaryka přivlastňovali i proto, že o nich psal před válkou pozitivně (například v jeho „Naší Době“). To podle Čechurové nelze považovat za projev jeho náklonnosti či sympatií k zednářům (opravdu?), nicméně to tak v té době bylo interpretováno a nikdo se této interpretaci nevzpíral. Masaryk byl běžně nazýván „zednářem bez zástěry“, jak se v zednářské hantýrce nazývá ten, kdo jedná a smýšlí zednářsky, v zednářském duchu, ač není přímo organizován  v některé z lóží.
   
Podle Čechurové prý existovaly pokusy Masaryka k členství přimět, ale ten údajně „odolal“. „Masaryka však můžeme,“ píše Čechurová, „zařadit na čelné mésto v plejádě – poněkud cynicky řečeno – zednářských světců.“
   
Zajímavá je i vzpomínka hradního fotografa Jano Šrámka (Masaryk mu prý pomohl se vstupem do lóže), který popsal, kterak Masaryk u příležitosti svých osmdesátin přijímal na Hradě gratulanty – jedna taková (tajná) delegace dorazila v počtu dvou mužů – Alfonse Muchy a Ladislava Syllaby, zástupců zednářského řádu. Šrámek návštěvu fotografoval a po jejich odchodu byl Masarykem tázán, zda tyto pány zná. Šrámek poznal jen Muchu. „To byli zednáři, ti mi hodně pomáhali v mé práci za války,“ řekl prý Masaryk. Pak se prý ptal Šrámka, zda u nich je a zda by k nim chtěl, s čímž Šrámek ochotně souhlasil.
   
Dá-li se Šrámkovým slovům důvěřovat, měli bychom svědectví o tom, že se zednáři podíleli na vzniku Československa. Takovému tvrzení ale můžeme bezpečně důvěřovat i bez tohoto svědectví, protože fakta mluví za vše. Řada státníků té doby, kteří rozhodovali o poválečném uspořádání světa, byla zednáři (například americký prezident Wilson apod.). Zednáři byli Masarykovi nejbližší spolupracovníci, členové triumvirátu Edvard Beneš i M. R. Štefánik (Beneš se sice stal zednářem až v roce 1927, ale ve svých pamětech z války vzpomíná, jak udržoval už tehdy se zednáři čilé styky a jak mu zednáři pomáhali). Na druhé straně Atlantiku o samostatné Československo usilovali krajané, kteří byli často organizováni v amerických lóžích, připomíná Čechurová – známá je podle ní například Husova zednářská lóže v USA, která byla za první světové války značně aktivní a snažila se oslovovat ruské politiky ve prospěch českých záležitostí. Bez zajímavosti není ani kongres zednářů Čtyřdohody, konaný roku 1917 v Paříži, který se vyslovil pro samostatnost království českého. Poměrem zednářů k české otázce se zabýval i článek petrohradského Čechoslováka z podzimu 1917. Tyto a další dokumenty a texty k tématu podílu zednářů na vzniku Československa vyšly například v časopise Svobodný zednář v roce 1935.
   
Bylo by naivní si myslet, že v době, která zednářům přála, stál ten, který jinak o zednářích smýšlel pozitivně (a konal v souladu s jejich idejemi) mimo toto hnutí. Nebyla to ostatně právě pověstná „zástěra“, která mu naopak otevírala dveře do vysokého světa politiky při jeho odbojové misi v zahraničí? Spíše se zdá pravděpodobnější, že Masaryk zednářem byl, ale zřejmě po získání funkce prezidenta z řádu odešel, aby nebyl případným provalením svého členství nijak kompromitován.
   
Čechurová také přiznává, že řadu zednářských materiálů, včetně „pozoruhodných archiválií“, lze najít v archivu Ústavu T. G. Masaryka při Akademii věd ČR nejen v pozůstalostech Edvarda Beneše a Jana Masaryka, ale i v „přebohatém materiálu, který zůstal zachován po prezidentu Masarykovi“.

(ukázka z autorova textu "Masaryk a Židé", který vychází na jeho blogu 29. října)

 Adam B.Bartoš