Už dlouho nebyla česká společnost tak mohutně ideově rozdělena. Přímá volba prezidenta, jaké to vábivé sousto pro Čecha, který najednou pociťuje slastnou moc něco sám změnit. Počáteční opatrné půtky, postupně přerůstající v nemilosrdné názorové rvačky, gradující až do nechutného zákulisního šmejdění v životě hlavních protagonistů. Jedním slovem představuje už jen odporný plivanec na chodníku, který teď každodenně obloukem obcházíme, abychom pár metrů od něj přidali svou jedovou slinu.

A už kultivovaně o dvou kandidátech nediskutujeme a nepoužíváme ani tak argumenty jako náhodně pohozený klacek, který se stejnou vervou použili jiní. Volby změnily se na jeden veřejný pranýř. Mlátit hlava nehlava Zemana či Schwarzenberga povoleno. Srozumitelné argumenty tak z názorových potyček takřka vymizely. Tím víc, když nadcházející víkend jednomu z protagonistů přetaví snahu v umíráček. Zazvoní zvonec a nadějím i vyhozeným milionům bude konec.

Vsadím se, že hned tak neskončí štěkot v české kotlině. Ten bude z města kněžny Libuše dozajista znít až za šumavské lesy a Bavorové zpozorní. Hele je, husity! Jsou naštvaní, že nedostali, co chtěli. Přitom už mají, co chtěli. A to svobodné rozhodování a jistě si ho za pět let zopakují.  A možná zase budou řvát na lesy…

Uvidíme, zda nám současná hospodská kultura zůstane a zda se do nových prezidentských voleb tisíce znepřátelených lidí udobří. Psí smečce k obrovskému povyku ale vždy stačí málo.

Zlolajným Čechům ještě míň.

Petr Štrompf