Ještě ale existuje velká skupina nerozhodnutých, o kterou zápolí kandidující subjekty nyní především. Předvolební rétorika všech je tak směrována silně “do leva” a není se čemu divit, neboť levicový potenciál společnosti dosahuje hranice šedesáti procent. To si nyní uvědomují dokonce i pravicové, jinak v průběhu předcházejícího volebního období silně asociální, strany. Koho tedy nevolit?!

Nerad bych se rozepisoval o ODS, TOP 09 a lidovcích, jejichž zástupci v poslanecké sněmovně kontinuálně obhajovali zájmy elit, sudetoněmeckého Landsmannschaftu, neobjektivně stranili zaměstnavatelům proti statisícům zaměstnanců, přihrávali nepřiměřené výhody bohatým z kapes všech, přičemž osob v příjmové chudobě je zde plných deset procent, ale také v nespravedlivých restitucích podporovali církev proti občanům vlastního státu. V nesposlední řadě také stále více komponovali ČR do útočného paktu NATO, jenž je zřejmým realizátorem politických a ekonomických cílů USA na planetě. ČR “tato dobrodružství” stojí nejen mnoho, jinde potřebných, miliard, ale i zvýšení rizika terorismu na vlastním území.

Nejsilnější stranou v dolní komoře je ale “vládní” ČSSD. Ta se díky svému oportunismu, zjednodušeně řečeno talentu k využívání příležitostí ve svůj prospěch, ale také díky mnoha koaličním kompromisům, natolik vzdálila deklarovaným cílům a svému programu “pro lidi”, že se “levicovou stranou” může nazývat pouze v přeneseném smyslu. Vrcholem zmaru jsou tak oranžové billboardy s hesly typu: “Vyhlašujeme válku levné práci”. To si “přátelé” vzpomněli skutečně brzy, měsíc před volbami! Jsem zvědavý, jak toto budou špičky ČSSD vysvětlovat svým kamarádům z řad českého a mezinárodního velkokapitálu. Je dobře známo, že s těmito ideovými propletenci má sociální demokracie zásadní problém po celou dobu své historie, tedy ještě i v době, kdy se levné práci říkalo přesněji: “vykořisťování”. A nelze také nepřipomenout, že obranou reakcí na nezdravé propojování socialismu a individualistických zájmů byznysu bylo i odštěpení KSČ od sociální demokracie ve dvacátých letech minulého století.

Volič by měl ale pozvednout obočí i nad privátním hnutím ANO 2011. Nikdy jsem nezaznamenal tak gigantický střet zájmů jakým disponoval jeho majitel, ministr financí, vlastník významných médií a velkopodnikatel v jedné osobě Andrej Babiš. Takovýmto směrem nelze jít v demokratickém systému dále. Jestliže oligarcha straší veřejnost jakousi socialistickou “totalitou”, tak on se sám zřetelně ubírá k absolutismu, v jehož čele by stál přirozeně sám, eventuálné se správní radou Agrofertu jako vládou. Je skutečností, že jeho hnutí má nyní u veřejnosti jistou podporu.

Nedivím se, po dvaceti sedmi letech pravicových, pravolevých vlád, či hybridu opoziční smlouvy, přejímalo exekutivní spoluzodpovědnost za společnost nalézající se v úpadkovém stavu ekonomiky, zničeném sociálním státu bez solidarity, mající podlomenou morálku a trpící ztrátou vlastenectví. Asi proto si mnozí říkají, že: “Lepší Babišova kobliha v hrsti, než Kalouskovy padáky na střeše”. Ovšem nezapomínejme, že miliardářovy vize lze realizovat pouze částečně a vždy jen na vrcholu ekonomických cyklů, které v kapitalismu trvají krátce. Potom vždy nastupuje tvrdá sociální krize se všemi svými nechtěnými dopady a s těmi se Babišův model vládnutí vyrovnat neumí!