Svátek má: Radana|Radan

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Vyvolený národ

V probíhajících komunálních volbách vystupuje spousta kandidátů, stran a hnutí, které si uvědomují potřeby větší resilience, lepšího využití místních zdrojů (přinejmenším v oblasti potravin, energetiky nebo bydlení)...

... a větší participace občanů. Pokud vyhrají, rychle narazí a zjistí, že nic nejde. Doufejme, že z toho vyplyne větší tlak na přiblížení českých podmínek evropskému standardu.

V posledních dnech trávím hodně času přípravami na mezinárodní konferenci o vizi ekonomické lokalizace, kterou připravila Alternativa Zdola. Dostal jsem za úkol přednést něco inspirujícího, ale čím dál víc si připadám jako švec v nejoblíbenější české filmové pohádce Pyšná princezna. Stačilo mu udělat pár kroků za hranice, a hned si povyskočil, jak tam byl život veselejší a radostnější. Pak se vrátil, svěsil koutky a pokračoval s živořením v zemi, kde je pořádek, nesmí se tam nic.

Ani teď to není jiné. Až se v úterý 9. října dopoledne v pražském Braunově domě zaposlouchám do výkladu rakouských nebo německých družstevníků, kteří žijí v dojezdu jízdního kola svěží důchodkyně od našich hranic, s překvapením zjistím, že tam slunce víc svítí a vítr víc fouká, takže vyrobí víc elektřiny i do vlastního družstevního energetického podniku, jaké u nás vznikaly naposledy za první republiky. Také potraviny z místní zemědělské výroby jsou tam žádanější a družstevní půda lépe ošetřená, zatímco my dáváme přednost řepce, dováženým sajrajtům, a taky větším lánům, větší erozi a pochopitelně i suchu, které se pak hojí státními dotacemi.

Proč je naše příroda tak nevlídná k tomu, co v našem sousedství vyhlížejí jako strategickou výzvu? Proč víme všechno lépe, a pak dopadneme nejhůř ze všech? Proč jsme ti, koho se daří nejsnáze odrbat? Zdá se, že jsme jakýsi vyvolený národ. Že kdesi v nebesích, vysoko nad námi, pozorují naše osudy a nevěřícně kroutí hlavou: Vy volové, vy jste tomu dali!

Zmíněná konference je na téma Lokální a družstevní způsoby hospodaření jako progresívní vize. Progresívní znamená směřující k lepšímu. Vize znamená, že si ujasňujeme, co chceme, ale k realizaci bude dlouhá cesta. Mezinárodní je to hlavně proto, že sami se nehýbeme z místa. Proto si vyslechneme se zájmem také zprávu Evropského parlamentu o sociálním podnikání nebo výklad reprezentanta evropské sítě asociací solidární ekonomiky RIPESS. Kde všude už na to přišli! Výrazy sociální nebo solidární přitom vnímejme jako přepínače, které nás vyvádějí ze závodů ke dnu, jejichž hlavním smyslem je co nejvyšší cizí zisk.


Onen přepínač nás vede k něčemu, co trochu stydlavě zavedl i český občanský zákoník jako obecnou prospěšnost. Zatím však nevytvořil potřebné podmínky pro všechny formy podnikání, ve kterých si může vedení firmy dovolit něco jiného než maximalizací zisku, a nikdo ze společníků je kvůli tomu nebude honit po soudech. Ony jiné cíle mohou přestavovat nejen vyrovnávání sociálních rozdílů (to se u nás ve zvláštních případech toleruje), ale také třeba resilience, čili rozvoj obce či regionu takovým směrem, aby čelil klimatickým změnám, odolával predátorské globalizaci a upřednostňoval plné využití toho, co je na dosah ruky.

Například, že jablka do školní kuchyně mají být dodávána z místních zahrad, i když nezralá a kdovíčím vším pokropená jihoamerická by byla levnější. V soutěži o nejnižší cenu by proto zvítězila ta dovezená, kde cenu tvoří ukradená půda, žebrácká mzda a mastná dotace. Jenže to by byla soutěž o cenu jablka, ale nikoliv o náklady konkrétní obce, která provozuje školu. Když obec kupuje z daleka, její peníze také odplynou do dáli. Když však kupuje z blízka, místní výdaj je zároveň místním příjmem, takže i děti sadaře si mohou školní obědy dovolit. A až se čeští zákonodárci probudí a upraví zákon o rozpočtovém určení daní tak, aby menším obcím nabídl větší podíl z výnosu místního podnikání, bude výhoda lokálního řešení ještě zřejmější.

U nás to však začíná tím, že už samotný výraz „sociální“ je podezřelý, protože i pomoc sociálně potřebným může vyzní tak, že nastoupí velké prachy, které stát i ty potřebné řádně oškubají. Těžko hájit demokracii, když se neopírá také o demokratizaci ekonomiky. Nejběžnějšími formami ekonomické demokracie či participace jsou zaměstnanecké spoluvlastnictví (třeba formou zaměstnaneckých akcií), komunitní projekty, koncipované s vysokou mírou přímé demokracie, a družstva na principu jeden člen, jeden hlas, takže velké prachy je nemohou přehlasovat. Výhody těchto řešení se však v českých podmínkách čtou jako důvody, proč to nejde.

V probíhajících komunálních volbách vystupuje spousta kandidátů, stran a hnutí, které si potřeby větší resilience, lepšího využití místních zdrojů (přinejmenším v oblasti potravin, energetiky nebo bydlení) a větší participace občanů uvědomují. Až budou zvoleni, narazí, a doufejme, že z toho vyplyne větší tlak na přiblížení českých podmínek evropskému standardu. Proti koncentrovaným velkým prachům musí nastoupit síť místních spolupracujících malých financí, i kdyby to měl být jen crowd-funding. Malé prachy, družstva, lepší příjmové možnosti pro obce, přímá demokracie, odborná pomoc místních univerzit a odborných pracovišť projektům lokalizace, vstřícný přístup státu, to všechno jsou složky něčeho, co bych nazval platformou lokalizace.

Dříve se o tom jen nadšeně snilo v aktivistických brožurkách, ale dnes to usnadňuje plejáda nových technologií. Stačí je převzít. Tu klíčovou však musíme vyvinout a prosadit sami. Je jí poznání reality, že bez toho to opravdu nejde. Že vzdálený cizí zisk opravdu není to hlavní. Pokud nechceme přežívat jako hodně vyvolený národ..

Zbyněk Fiala