Svátek má: Romana

Komentáře

Zednářská agitka

Tomu, kdo se zabývá zednářskou tématikou, nemohl uniknout před několika týdny Českou televizí odvysílaný "triptych" režiséra Jiřího Stracha s názvem "Ztracená brána".


Zednáři a zednářskými symboly se to v televizním filmu jen hemžilo. Podívaná to byla místy napínavá, leč ve své podstatě nešlo o nic jiného než o krystalicky čistou ukázku zednářské sebepropagandy ve stylu "jsme správní hoši, pojďte mezi nás". Takže nuda.

Zajímavý byl tento trojdílný seriál jen tím, že téma zednářů takto nezastřeně vůbec na obrazovky přinesl, stejně jako fakt, jak moc bylo takto představené zednářství přiznaně propojeno s židovstvím.

Někdo by sice mohl namítnout, že film těžko může být reklamou na zednáře, když hlavní motiv spočíval v postupném vyvražďování jedné zednářské lóže, kde členové této buňky za podivných až mystických okolností umírali. Policejní zděšení - "někdo nám tu vraždí zednáře"- se prolínalo celým dějem a pokud někdo ještě na počátku mohl mít dojem, že vraždí někdo z nich, brzy byl ubezpečen, že zednáři v tom jsou nevinně. Stávají se pouhou obětí. Kdo by se ale i tak hrnul do spolku, kde nic netušícím lidem hrozí rituálně pojatá smrt?

Avšak motiv smrti tu právě působí o to lákavěji - tohle není jen tak obyčejný pánský klub, jakkoli ho tvoří jen vlivní a movití lidé, tady jde o záležitosti, které přesahují život člověka. Zednáři tu umírají proto, že objevili tajemství, které objeveno být nemělo. Platí za svoji zvědavost? Ne tak docela. Film nám spíše vsugerovává, že zednářská práce je takového druhu, že člověk skutečně může poznat nepoznané. Dostat se do jiné dimenze. Začít rozumět tomu, čemu jiní nerozumí. Jen záleží, jak s tím poznáním naloží. Nečekaný hrdina filmu nám v závěru ukáže, že zednářské tajemství se může přijmout i bez rizika smrti - stačí jen zvědavost ovládnout a člověk je odměněn novou úrovní vědění. Lákavé, není-liž pravda?

V tomto smyslu považuji film za obyčejnou zednářskou agitku - líčí bratrstvo v těch nejlepších barvách, s přídechem tajemna, které je vždy žádané, zvláště v kontrastu s materialismem dnešní doby. Ukazuje zednáře jako ty, kterým se otevírají ztracené brány moudrosti. Pravda - je to trochu nebezpečné, ale o to právě jde. Tady nejsme v "obchoďáku", na "ulici" či v "ordinaci", toto jsou tajemství pro ty vyvolené...

Pokud zednáři po "sametu" lákali do svých řad nové členy skrze inzeráty v tisku, je toto sice méně okázalá reklamní kampaň, ale reklamní kampaň to bezesporu je. Zednáři ze všeho nejraději oslovují své budoucí spolubratry sami, ale pro toho, kdo buší na dveře jejich templu, se vždy porozumění najde. Nedivil bych se, kdyby po tomto filmu pár hledajících do osidel tohoto okultního řádu upadlo. A pak také jde o to jednou za čas trochu povyspravit reputaci spolku, který kvůli tajemnu, jež ho obklopuje, dostává leckdy pro zednáře nepohodlné nálepky. Proto se občas nedá svítit a osvícené bratry je třeba trochu nasvítit z té správné strany (jako například v roce 2006, kdy se téma zednářství zničehonic objevilo široce pojaté ve všech hlavních denících a exministr kultury, starý zednář několikáté generace Štěpánek, se k svému členství v řádu hrdě přihlásil) - prostě proto, aby se veřejnosti dalo na srozuměnou, že tito chlapíci nejenže jsou neškodní, ba laskaví a šlechetní, ale ještě navíc mají něco, čím se od druhých odlišují. A kdo by se dnes - v době vnucované šedivé uniformity - nechtěl odlišovat?

Úsměvné však je, že autoři této "reklamní kampaně" o sobě možná nakonec nechtěně prozradili i trochu více, než možná chtěli. A nebo to byl záměr. Film totiž ukazuje zednáře v zajímavých souvislostech. Dvojice nic netušících policistů, kteří se případy řetězových vražd snaží rozluštit, jsou posléze konfrontováni skutečností, že do děje nečekaně a rázně zasahují tajné služby státu. Členem lóže je supertajný agent zahraniční rozvědky, stejně jako zástupci vlivných židovských rodin.

Judaistickými motivy je film ostatně přeplněn - všude samé Davidovy hvězdy, kabala, záměrně jednoznačně židovská jména, židovská obec, židovský bankéř, židovské město, obřízka, lichvářské půjčky, strach z neonacistů a antisemitů. Film ukazuje i něco z židovské mentality, někdy úsměvnou formou ("Mám to poslat doporučeně?" - "Ne! Copak kradu?" či "Vy jste odkud? Z berňáku?"), jindy trochu vážněji ("My nejvíce neradi platíme finančáku," říká syn z bohaté pražské židovské rodiny Samuel Goldstein poté, co je policistou přistižen, jak po smrti otce přebírá v bance rodinné dědictví ukryté v bezpečnostní schránce, aby ho nemusel danit... Přitom se ještě trochu, jaksi omluvně, zahraje na city - "nesmíte se divit, my, kteří máme pogromy a holokaust v krvi..."). Jindy se zase pořádně mlží: "tóra lichvu přísně zakazuje," říká rezolutně rabín, ale starý Goldstein přitom na lichvě vydělal miliony - jistě, protože tóra zakazuje lichvu mezi Židy, ale vůči Nežidům ji naopak doporučuje.

Řekl bych, že třebaže chtěli autoři diváky navnadit na mnohá zednářská rádobytajemství a některá zde i jakoby odkrývají, nechtěně odhalili i jedno z největších. Totiž právě fakt, jak je zednářství s židovstvím úzce spjato. Z pěti členů této zednářské lóže jsou tři Židé - dva Goldsteinové a rabín a znalec kabaly Taussig, kterého hraje senátor Tomáš Töpfer (je to jen náhoda, nebo je zednářem i v reálném životě?).

I to je příznačné. Že Žid hraje Žida není jistě jen pro větší autenticitu filmového děje, ale je v tom cítit i přebujelé židovské sebevědomí, kdy nás Töpfer v jarmulce (a nezapomínejme, že je významným politikem) poučuje, v čem tkví skutečná tajemství života (samozřejmě v oné kabale) a naprosto otevřeně útočí na křesťanství, když zesměšňuje Krista.

A to mi připadá téměř skandální a nehorázné. Zmíněná situace může sice vypadat jako vtipná průpovídka, která zkrátka byla ve scénáři, ale lze ji číst i jako něco hlubšího. Pokud to bylo ve scénáři jen náhodou, Töpfer to zcela určitě zahrál s chutí. Jenže takové věci se ve scénářích neobjevují náhodou...

Když totiž herec Trojan (představující ve filmu znalce přes mystickou symboliku a tajná společenství, který policistům pomáhá pachatele odhalit) cituje před Töpferem úryvek z křesťanského evangelia, rabín Töpfer se ušklíbne. Předstírá, že neví, o co jde. Pak si přece jen vzpomene - "jo to myslíte toho, jak napsal takový ten --- apendix ke Starému zákonu?" ptá se pohrdlivě. "To je velice zábavné čtení, zvláště o tom židovském atletovi," řekne s posměchem v hlase, roztáhne u toho ruce do tvaru kříže a oči obrátí v sloup. A když vzápětí cituje sám před překvapeným Trojanem z Janova evangelia, dostane se mu vysvětlení, že to se může. "Napsal to přece Žid".

To nejsou neškodné hloupé vtípky. To je útok, propaganda a vzkaz v jednom. Tak jako je vzkaz celý ten film... My máme vliv a moc.

Zmiňovaný Trojan vlastně zednáře celou dobu hájí - a to nejen v naivní scéně sehraného televizního duelu, který si domluvil se známým katolickým duchovním (kde se za zednáře staví přímo okatě, aby upoutal jejich pozornost v naději, že ho osloví a přijmou mezi sebe), ale méně okatě je obhajuje vlastně v celém filmu. Vykládá zednářskou symboliku, zednářské tradice, zednářské zkazky a zvyky. Jakoby nezúčastněně, tedy na první pohled objektivně a nestranně.

A to je problém celého triptichu. O zednářích se dozvíme jen "A". Že pracují v bílých rukavicích, jaké mají v lóžích funkcionáře, kolik jich musí být, aby mohli začít rituálně pracovat, jak to bylo s legendou o Hiramovi, co je to Jákín a Boáz. Ale už se nedozvíme "B". Že ten, kdo je těmito vějičkami do řádu nalákán, brzy zjistí, že se stal jen drobným kolečkem obrovského soukolí mocné mafie, kde "různá mystická tajemství" jsou jen šidítky a kouřovou clonou pravé podstaty tohoto spolku, který tiše a nenápadně pracuje na likvidaci křesťanství a na ustavení světové vlády.

Ve Strachově filmu "někdo vraždí zednáře", i když realita je přesně opačná. Jenže o tom, za jakými spiknutími a revolucemi historicky stáli a stojí zednáři, kolik rituálních vražd (těch, kteří se zpronevěřili, prozradili tajemství nebo odmítli spolupracovat) mají na svědomí a za jaká zvěrstva v dějinách a desítky milionů jejich obětí nesou odpovědnost, o tom už nám Trojan neřekne.   

Jak jsem řekl. Svobodozednářská agitka.

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš