Dělo se tak aktivně tím, že ženy nemohly veřejné funkce zastávat, nebo vytvářením společenského tlaku na ženu, aby o tyto funkce ani nestála (žena má být doma a starat se o děti), či je pro zaneprázdnění jiným - od ní očekávaným - plněním povinností zastávat nemohla (ochránkyně domácího krbu). I když se podařilo tlakem ženských organizací a osvícených mužů postupně odstranit bariéry prvního typu (zákazy), odstranění zvykových a kulturních bariér a vytvoření rovných podmínek pro vykonávání těchto funkcí bude trvat ještě dlouho. Uvedu několik příkladů, proč i když je ve společnosti deklarováno odstranění diskriminace žen, v praxi to nefunguje. Doloženým předpokladem pro získání vyšších funkcí je i takzvané netování mezi významnými lidmi, nyní tedy zvláště muži., čemuž ženám brání i již výše zmíněné nazírání společnosti na její roli. Večer by měla být doma, nejlépe vařit večeři a ne někde "netovat". Situaci jistým způsobem ztěžuje i to, že řada žen, která zatím neusilovala o takzvaná vyšší místa v politických či veřejných funkcích, si myslí, že žádné bariery či skleněné stropy neexistují.
 
Větší podpoře žen brání i představa řady žen, že vlastně žádná diskriminace neexistuje. Povinnost pracovat v předchozím režimu ženám ve větší míře přinesla ekonomickou nezávislost (nižší platy, ale přece jen vlastní peníze), což v mnohých vyvolalo iluzi rovnosti i ve společnosti. Neuvědomují si, že se však jedná pouze o nezávislost při rozhodování o sobě a v rodině. Pocit rovnosti vyvolává i to, že se potupně podařilo zastoupení žen na nižších politických a veřejných funkcích. Ženy se mylně domnívají, že když se lehce staly vedoucí účtárny (starostkou malé obce), stanou se i ředitelkou banky (ministryní). Dokud samy nezažijí skleněný strop, neuvěří.  Vliv mohou mít i jiné priority žen oproti mužům. Může se zde podílet i to, že řada žen chce dokázat něco konkrétního a  tradiční způsob  veřejného života (dlouhé diskuze na schůzích) je opravdu  znechucují.  Ve Straně zelených je situace lepší, ale ani zde není ideální. Nutno podotknout, že mnohdy tomu brání některé členky z výše uvedených příčin.

Osobně podporuji všechny měkké nástroje, ale jednoznačně i kvóty. Překonání výše uvedených bariér, které poznáte teprve až se budete ucházet o vyšší funkce, bez kvót nelze. Kvóty nutí všechny zúčastněné, aby se snažili najít a přesvědčit ženy, aby se o veřejné funkce ucházely. V politickém životě navíc více než v profesním platí, že o funkce se bezostyšně ucházejí lidé, kteří na to vůbec nemají předpoklady podle zásady drzé čelo lepší než poplužní dvůr. V takovémto prostředí se ženy, po celý život vychovávané a tlačené do submisivních rolí, těžko prosazují. Často jsem se také setkala s tím, že působím příliš  asertivně, což by v případě muže bylo bývalo hodnoceno jako klad, u mě nad tím vznikaly rozpaky. Norsko je příkladem země, která zavedla kvóty i v soukromém sektoru (pro nás téměř neuvěřitelné), což se jí dle provedených analýz osvědčilo.

Důležité také je, aby se ženy  navzájem podporovaly. Osobně se snažím pomoci mladším kolegyním, stejně tak jsem to dělala i ve veřejných funkcích. Například při řízení České inspekce životního prostředí jsem při obsazování vedoucích míst aktivně podporovala ženy, aby se o tato vedoucí místa ucházely. Podporovala jsem je i morálně v tom, že mají právo na to si budovat svoji kariéru, že ji nemohou opustit kvůli tomu, aby byla doma "teplá večeře". Ženy by se měly navzájem stýkat, vyměňovat si zkušenosti, informovat se o příležitostech a podporovat se při jejich získání.. Ženy přinášejí do politiky další rozměr, další pohled. Mají zkušenosti, které muži mít nemohou, jiné priority. Uvedu jeden příklad: kdyby bylo větší zastoupení žen v parlamentu, určitě by myslivecký zákon neprošel v takové podobě, v jaké ho protlačila myslivecká lobby na úkor všech ostatních.

Mně osobně politika přináší možnost ovlivňovat věci veřejné. Prosazovat ve společnosti dobré věci. Dám jeden příklad: když SZ byla ve vládě a Martin Bursík byl ministrem životního prostředí, byla jsem ředitelkou České inspekce životního prostředí. Ministerstvo financí prosazovalo takzvaný ekotender na odstranění starých ekologických zátěží. Určitou administrativní kličkou ho ohodnotilo 114 mld. Kč. Této problematice jsem se léta věnovala a věděla jsem, že tato částka je nesmyslná. Ministerstvo ve spolupráci s inspekcí udělalo  alternativní odhad na částku cca 30 mld. Kč. Právě srovnání této částky s částkami o 30 mld. vyššími nabízenými firmami v tendru vedlo pod tlakem veřejnosti a médií k tomu, že vloni vláda ekotendr zrušila. Jakoli může někdo vnímat naši účast ve vládě kontraverzně (což se ve vládě stane každé starně), mám dobrý pocit, že jsme daňovým poplatníkům ušetřili 30 mld. Kč.

Eva Tylová