Životní minimum by tak mělo od ledna vzrůst o 180 korun, existenční pak o 120 korun. Kdyby nám bylo tak sedm osm let, měl by člověk velmi dobrý pocit rozmařilého bohatství. I když i ten zákusek v cukrárně dnes stojí 25 korun. V pubertě by se mohl zmužilý chlapec odvážit pozvat děvče do Stromovky a zaplatit nejen limonádu. Ovšem na dva lístky do bijáku by si už musel doplatit. Pivní skaut by si spočítal, že mu to zaplatí (těch 180 korun, ne 120) jedno příjemné posezení v hospodě a kuřák by jistě ocenil, že si může koupit dvě krabičky cigaret. Automobilista by uviděl svoji téměř plnou rezervu benzinu v nádrži. Hospodyňka by nakoupila do mrazáku tři kuřata a masox.  

Ale lidé postižení chudobou by mohli z této částky žít klidně tři další dny. Což ostatně dokládala paní, starající se o malé dítě a jak řekla České televizi, po všech platbách ji zbudou dva tisíce na živobytí měsíčně.

"My to nepodpoříme, protože to bude další zátěž pro státní rozpočet, zejména co se týče mandatorních výdajů," nepřekvapivě reagoval na vládní úvahu občanský demokrat Jan Skopeček. Mínil tím především jednu miliardu navíc, kterou je třeba při zvýšení obou položek a na ně navázaných dávkách vynaložit.

Tento studený kalkul, v němž se vytrácí část spoluobčanů, znamená, že státní rozpočet je zde jen pro někoho.  A ve zjednodušení jen pro ty, co na peníze používají vidle. Jestli tuto variantu  spotřeby státního rozpočtu připustíme, zapomeňme na kecy o evropských hodnotách a demokracii. A naopak by si tuto skutečnost měli lidé jasně uvědomit u každých voleb.

0bě navrhované částky minim jsou bezesporu minimální a velký vliv mít nemohou. Má to tedy cenu? Ale samozřejmě, ať už symbolickou (míra solidarity s potřebnými), tak i faktickou (uklidnění ve společnosti). Pokud ale kabinet nastoupil novou cestu zvyšování příjmů obyvatel, měl by uvedené částky rozhodně zvýšit a nadále v tom pokračovat pravidelně.

Nejsme přece malé děti.

Jiří Kouda