Kde jsou najednou všichni ti lidsko-právní aktivisté a aktivistky? Když jde o homosexuály, nepřizpůsobivé občany, nebo i o ženy, hlasitě řvou nad každým ústrkem. U mužů jim taková diskriminace nevadí? Pro zajímavost: § 402 trestního zákoníku „oceňuje“ segregaci skupiny lidí trestem odnětí svobody na pět až dvanáct let.

České dráhy prý chtějí nalákat ženy na železnici. Podle jejich mluvčího „některým ženám není příjemné sedět v uzavřeném prostoru s muži“. V Jihoafrické republice jistě měli také různé „důvody“, proč nemohli černí sedět ve vlaku s bílými. Možná že ani bílým nebylo příjemné sedět v uzavřeném prostoru s černými. Možná někdy i oprávněně. Dnes se tomu ale říká zločin proti lidskosti. Kdy se tak začne mluvit i o zločinech feminismu?

Ony by totiž nějaké vagony pro ženy mohly být jen úsměvnou perličkou, kdyby... Kdyby šlo opravdu jenom o výstřelek. Kdyby se něco podobného nedělo mnohem častěji a v mnohem horší podobě. A společnost k tomu mlčí. Jak žába ponořená v hrnci ani pořádně nevnímá, že feministky přikládají pod kotel čím dál víc.

Od feminismu k feminacismu

Ženské aktivistky zneužívají mužskou šlechetnost a historicky danou potřebu ochraňovat „slabší pohlaví“. Soustavným fňukáním nám vsugerovaly představu, že ženy jsou stále nerovnoprávné, utlačované, a proto je neustále třeba je zvýhodňovat. A to i tehdy, když už rovnoprávné dávno jsou.

Nejde tu zdaleka jen o kvóty, mající zaručit ženám zaměstnání bez ohledu na jejich (ne)schopnost. Samozřejmě jen u těch lukrativních pozic – kvóty na místa popelářů nikdo nepožaduje.

Ženy v posledním století především pevně ovládly výchovu budoucích generací. Přiznejme si, že i díky pasivitě mužů v této oblasti. Dříve byla pozice vychovatele vážená a ceněná. Šlechtici si najímali moudré a vzdělané muže, aby své zkušenosti předali jejich potomkům. Vychovatelem Alexandra Velikého nebyl nikdo menší než filosof Aristotelés. Vychovatelem Karla IV. byl pozdější papež Klement VI.

Dnes jsou děti ve školkách a školách vychovávány prakticky jen ženami. Pokud se jejich rodiče rozejdou, jsou svěřeny téměř automaticky do péče matky. I tehdy, když se otec může a chce o ně postarat. Více než polovina rodin se přitom rozpadá a feminismus tomu pod heslem „osvobození žen“ napomáhá. Návrh na rozvod dávají dvakrát častěji ženy než muži.

Kdyby ženy chtěly skutečnou rovnoprávnost, budou po rozvodu prosazovat střídavou péči obou rodičů. Ta jim umožní i více se zapojit do práce, mít více času pro sebe... Feministky jsou však nejhlasitějšími odpůrkyněmi střídavé péče. Výlučná moc nad dětmi a peníze od otce jsou zřejmě silnější motivací.

Bič na muže

Feministickým organizacím zároveň plyne řada nejrůznějších dotací. Některé z nich se aspoň snaží tvářit genderově neutrálně. Jiné, jako například proFem nebo Rosa, se ani netají tím, že pomáhají výhradně ženám. V čem?

Překroutily pojem „násilí“ a vydávají za něj téměř cokoliv, co ženám nevyhovuje. Třeba i „omezování přístupu k penězům“ či nečekanou kontrolní návštěvu nebo telefonát. S takto spleteným bičem „domácího násilí“ je pak snadné vyrazit proti mužům...

Muž obviněný z domácího násilí může být vykázán z bytu, přeruší se jeho kontakt s dětmi, je společensky znemožněn. Co na tom, že řada obvinění se nakonec ukáže jako lichá? Cíle bylo dosaženo - děti byly předběžným opatřením svěřeny do péče matky, otec získal cejch násilníka a povinnost platit matce výživné.

Aby nás to nehodné mužské plémě neobtěžovalo, jsou tedy vyháněni z vagonů, od svých dětí a někdy i ze svých domovů. Tady už přestává legrace. Jak dlouho si to ještě muži nechají líbit?

Pro Prvnizpravy.cz
Aleš Hodina