Ve zprávě je úsměvné tvrzení: „Spojené státy v poslední době zvýšily podporu afghánské armády a zesílily letecké útoky proti Tálibánu ve snaze přivést radikály k jednacímu stolu a ukončit válku.“ Jde pouze o směšnou výmluvu. Zintenzivnění amerického vojenského angažmá má přímou souvislost se snahou, aby afghánská armáda nezkolabovala. Nic více v tom není.
Zoufalá vláda
Tzv. prozápadní vláda se snaží o mírové rozhovory již od roku 2015. Ve zprávě (Týden, 19.3.2018) je popisovaná připravovaná kapitulace kábulské vlády: „K mírovému dialogu vyzval povstalce minulý měsíc i afghánský prezident Ašraf Ghaní. Oznámil, že je připraven jednat o příměří, propustit vězně, vymazat jejich jména ze seznamu teroristů a uznat Tálibán za legitimní politické uskupení. Na oplátku očekává, že povstalci uznají afghánskou vládu a budou respektovat stávající zákony. Jde o velký obrat v politice Kábulu, který zatím veškerá jednání odmítal.“
Přeloženo do češtiny – vzdáváme se. Uznat afghánskou vládu znamená nepovraždit vládu. Respektovat stávající zákony znamená bez krveprolití zavést nové talibánské zákony, ale tak, aby mohl Západ s Tálibánem oficiálně obchodovat a nebyl buzerován sluníčkáři z lidoprávních organizací. Ve zprávě je decentně uvedeno: „ Tálibánské hnutí v současnosti kontroluje značnou část afghánského území.“
Výnosy z prodeje drog používá CIA pro svou činnost
Rok 2011
V interní studii „Teroristický útok v Norsku a širší politické a historické souvislosti“ (Ústí nad Labem 2011) jsem uvedl: „…aliance odejde do několika let z Afghánistánu poražena. Do politické aktivní služby se vrátí opět Talibán – byť tentokrát (snad) v umírněnější formě.
Likvidace vládnoucího hnutí Talibán v Afghánistánu byla přes velkou vzdálenost od USA (a atlantských států) vojensky schůdná, protože pozemní operace, tzn. obsazení celého Afghánistánu, mohla zajistit ozbrojená opozice podporovaná moderním letectvem křesťanů.
Akce byla žádoucí i proto, že mohly USA rozšířit afghánskou akcí svůj vojenský vliv ve střední Asii. Zároveň byla pro západní ekonomiku získána rámcová kontrola nad územím, kudy lze vést strategickou dopravu ropy či zemního plynu. Není od věci připomenout, že Gruzie leží na ropné cestě a v rámci afghánského tažení i tam získaly USA významný vliv. Nový uvažovaný plynovod přes Afghánistán a Pákistán až do Indie by zbavil Asii transportní závislosti na Rusku.“
Skutečný rozsah americké války proti teroru je šokující!
2016
V další studii (Katastrofa se blíží aneb poučení z krizového vývoje v Afghánistánu, Ústí nad Labem 2016) jsem napsal v kapitole 4. „Začátek konce“: „…Začátek konce tzv. západního stylu politické správy v Afghánistánu nastal již v roce 2015 v řadě menších oblastí v Afghánistánu. Lze očekávat, že během několika let úplně zmizí. Afghánská státní administrativa již začala dolézat za Talibánem….
První kolo rozhovorů se konalo 7. července 2015 v pákistánské metropoli Islámábádu za přítomnosti amerických a čínských vyjednávačů. Afghánský prezident Ašraf Ghaní stanovil mírový dialog s Talibanem za svou prioritu.
…Druhé kolo jednání mělo začít 31. července, uvedlo v prohlášení pákistánské ministerstvo zahraničí. Odklad rozhovorů nastal den poté, co afghánská vláda oznámila, že do té doby nepolapitelný nejvyšší vůdce Talibanu Muhammad Umar je už více než dva roky po smrti.“
V kapitole „5.3. Nechtějí otevřeně přiznat, co již dnes je zřejmé“ jsem upozornil na zprávu ze 6. října 2015, kdy ČTK uvedla: „Výkon afghánské armády není podle (generála) Campbella stabilní a vyrovnaný a vojsko potřebuje další výcvik… Armáda podle něj občas zakolísá, ale nejeví známky rozpadu… Pokud generál prohlásí o afghánské armádě, že „nejeví známky rozpadu“, znamená to, že je potřeba s rozpadem počítat, ale zatím se ještě drží. Protože, když někdo prohlásí, že se nestalo něco zlého, hovoří o tom, že se očekává, že se tak stane.“
Tehdy jsem předpokládal: „…s tzv. prozápadní administrativou bude konec pravděpodobně nejpozději do roku 2020.“
Z afghánské "jámy" musí USA ven a neohlížet se na to, jak to udělal SSSR!
2017
V knize „Bombardovat nemocnice je normální“ vydaná koncem roku 2017 v kapitole 2.1. „Poučení z krizového vývoje v Afghánistánu“ jsem uvedl před půl rokem o situaci v Afghánistánu: „Oficiálně USA odešly z Afghánistánu v roce 2014, přesto tam ponechaly asi 8 400 amerických vojáků poslední záchrany. Zasahují v okamžicích, kdy situace afghánské armády na bojišti je zoufalá. Udržovat afghánskou armádu a policii při životě pomáhá v rámci výcviku i zhruba 5 000 vojáků zemí NATO, včetně českých. Přesto afghánské vládní síly (a tudíž i jejich spojenci) už ztratily kontrolu nad více než třetinou území státu (podle některých zdrojů již přes 50% území).
Padne kolem roku 2020 prozápadní vláda v Afghánistánu? … Z pohledu roku 2017 nelze vyloučit možnost opět navýšit počet amerických (případně i spojeneckých) vojáků o několik tisíc. Měli by působit jako poradci, ale šlo by o hasiče… na bojišti. Tím lze prodloužit přežívání současné prozápadní afghánské vlády na omezeném prostoru o několik let, než se Čína, USA, Pákistán dohodnou s Tálibánem na formě spolupráce (převzetí moci), která by byla výhodná též pro USA.“
To platí i dnes, a zpráva z 19.3.2018 to potvrzuje.