Svátek má: Sabina

Politika

Velikost textu:

Čermák: Kde udělali soudruzi kádrováci chybu?

Čermák: Kde udělali soudruzi kádrováci chybu?

Médii proběhla zpráva o jedné ikoně z období normalizace. O Vasilu Mohoritovi (nar. 1952) a o tom, jak objevil ve Svaté zemi své předky. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Vladimír Čermák
2.duben 2017 - 20:14

Snad tam dokonce používá - prý původní - jméno Ben Vasco Meier. Učí se v nějakém kibucu hebrejsky a každý rok - minimálně posledních osm let – je činný minimálně tři týdny jako dobrovolník v řadách izraelské armády (v civilním programu Sar-El). Možná tomu všemu ale něco předcházelo, o čem netušíme ani my obyčejní lidé, ani ti, kteří v době normalizace řídili oblast kádrové a personální a práce v duchu starého stalinského hesla „kádry rozhodují vše“ . Výše zmíněné informace mohou překvapit všechny, kteří ho znali jako předsedu českého normalizačního SSM či dokonce jako prvního tajemníka ÚV KSČ z konce 80. Let. Kdo se zabývá trochu seriózněji politickým vývojem poválečné české společnosti, včetně pozdního období normalizace, ten tím ale zase tak zaskočen nebude.

Čermák: Lidé ze zákulisí Listopadu 1989 stále mlčí!


Mohorita byl především; kádr tzv. jako bejk. Prošel i výběrem nejen u zdejších kádrováků, ale i u jejich kolegů z Moskvy. Je to jasné už z toho, že se mohl zúčastnit výcviku v ročním kursu Vysoké školy komsomolské hned na počátku normalizace (1971-2). Předtím i potom musel být tedy předmětem tzv. hloubkového kádrování. Představa, že by ale tito “soudruzi“ nedokázali identifikovat podle jen jim dostupných dat budoucího zaníceného sionistu, se zdá neuvěřitelná. Něco takového by bylo možné snad jen v případě, že by sionisté kontrolovali kádrovací postupy jak zdejších normalizátorů, tak i těch sovětských.

Připomeňme si, že na prověřování a jiné kádrování v tomto směru (tedy na zjištěn etnického původu toho kterého objektu) byla po roce 1951, tedy po zatčení R. Slánského). V. Černý tehdejšího šéfa stranického sekretariátu označil ve svých pamětech za předního stalinského sionistu, což byl pojem označující zvláštní hybridní strukturu vzniklou v průběhu vzniku a vývoje SSSR v tehdejším komunistickém hnutí. Na příkaz Gottwalda byla zaměřena nejvyšší pozornost represivních orgánů tehdejšího státu právě na ni. Zdá se neuvěřitelné, že by; lidé jako Mohorita a jeho rodiče unikli jejich pozornosti. Samozřejmě to mohlo být podobné jako v nacistickém Německu, kde existovali tzv. Čestní árijci (jako byl např. letecký maršál Milch).

Vždyť i v posrpnovém Československu působili na odpovědných funkcích a pozicích lidé, kteří byli jejich analogií v normalizačním režimu. Třeba F. J. Kollár a desítky jiných, včetně řady představitelů tehdejšího vedení Židovské obce. Režim si už totiž nemohl dovolit nálepku antisemitského zřízení. Není však pochyb, že si tyto soudruhy pečlivě hlídal. Představa, že by se někdo z nich mohl později stát prvním tajemníkem ÚV KSČ – se proto zdá absurdní. S takovou pozicí byla spojena příliš velká moc a následně i riziko ohrožení celého establishmentu. A to dokonce i po Listopadu, když ani vysoký funkcionář jako Mohorita už neměl pod palcem StB či Lidové milice.

Posledním komunistickým funkcionářem po Slánském s úzkými osobními vazbami na židovské etnikum, vybaveným takovými kompetencemi (řízení represivních orgánů) byl Zdeněk Mlynář pověřený Dubčekem jejich řízením v období od počátku července 1968 až do chvíle, kdy už jako člen polibyra byl odejit z vedení a později i z řad  KSČ, tedy na začátku listopadu 1968. Druhou Mlynářovou ženou byla totiž Rita, později provdaná Klímová. Byla dcerou S. Budína, Mlynářova gurú (původním jménem Bension Bať). Mlynář se s ní sice ještě  před zahájením své kariéry tajemníka ÚV KSČ sice rozvedl, ale nikdy „nerozešel“.

To, že by Mohorita unikl - vzhledem ke svému původu - kádrovému drobnohledu normalizačních soudruhů, se jednoduše zdá neuvěřitelné. Jak se to mohlo stát a proč, i to jaké to mohlo mít – a mělo- důsledky, to ví nejlépe on sám. Třeba se nám s tím někdy v nějakém novém rozhovoru  pro bulvár svěří.  Může to pak mít zajímavé dopady. Třeba na porozumění souvislostem  kolem toho, jaké reálné mocenské síly stály v Listopadu 1989 za tehdejšími změnami. Ve své knize Operace Listopad 1989 (Naše vojsko 2012) se o některých těchto možnostech zmiňuji. Včetně  toho, že v té době navštívil  Prahu např.  Robert Hoch známý  z událostí kolem dodávek čsl. zbraní na území dnešního Izraele v roce 1948 (později proslul jako  významný světový mediální magnát R. Maxwell) a se svými silnými vazbami na Izrael. Jednal s tehdejšími čelnými představiteli VládoStrany, ale nevíme o čem (M.Jakeš umístil fotku z jejich setkání i do svých pamětí Dva roky generálním tajemníkem z r. 1996).


Nebo jde o návštěvy řady významných představitelů Izraele ještě před obnovením  diplomatických vztahů. Je zřejmé, že tak dlouho utajovaná skutečná identita V. Mohority by mohla a měla mít vliv i na novou interpretaci dění po 17. Listopadu 1989. Viz též jeho tehdejší rozhovory s představiteli disentu.  Těžko se ovšem takového nového výkladu dočkáme od „odborníků“ z ÚSTR ČR či z ÚSD AV ČR, kde se něčím tak pro nezajímavým a nepotřebným děním  jako je třeba Listopad 1989 pořádně nezabývají a za současného vedení těchto pracovišť se zabývat asi  ani nebudou. Mají přece jiné priority, včetně glorifikace činnosti potomků české pobělohorské šlechty či Církve v době rudého či hnědého totalitarismu. Hledat v minulosti jejich neexistující zásluhy o demokracii přece zabere dost času, který pak na jiná zkoumání chybí.

Vasil Mohorita jako aktivní stoupenec sionistického hnutí bude za těchto okolností asi ještě dlouho tak trochu hádankou. Ostatně  jako je celý svůj život. Shalom Vasile.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)