Stačí drobný impuls a pátrám ve své paměti, zda jsem něco podobného kdysi nezažil. Většinou zjistím, že ano, a po nějaké době zjistím v důsledku starých zkušeností nahlížím na věci jinak než dříve.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem stavěl mosty. Nebylo to proto, že bych po této profesi toužil, prostě se to tak stalo. Práce mě docela bavila, zajímal jsem se o to, kde všude se budou stavět a proč. Ukázalo se, že výstavba komunikací směrem k našim západním a jižním hranicím byla z ideologických důvodů brzděna. Citovali se výroky jednoho ideologického tajemníka KSČ o tom, že přece nebudeme budovat autostrády pro imperialistické americké tanky. Naší povinností je hájit hranici míru a socialismu, jak hlásaly nápisy podél starých silnic.

V osmdesátých letech se toto stanovisko náhle změnilo, a stavba dálnice směrem na západ se stala politickou prioritou. Proslýchalo se, že dotyčnému ideologovi jeden z jeho sovětských kolegů vysvětlil, že po každé komunikaci se dá jezdit oběma směry. A v případě války by sovětským tankům velmi pomohlo, kdyby se na tu západní hranici dostaly co nejrychleji. Příprava projektů i výstavba se následně rozeběhly nebývalým tempem.

Dějiny se naštěstí vydaly jiným směrem. Dálnice se přestaly plánovat pro tanky, dokončily se staré projekty a nastala taková zvláštní doba, v níž se termíny veřejný zájem a odpovědnost přestěhovaly naší každodennosti do virtuální reality, v tomto případě do slovníku zbytečních projevů našich politiků, a to všech barev. Ve státním rozpočtu sice zůstala značná suma peněz na výstavbu a údržbu komunikací, ale v realitě pravděpodobně šly někam jinam.

Za stejný objem peněz se postavilo rok od roku méně a méně, takže máme nejvyšší cenu výstavby pozemních komunikací v celé Evropské unii. Již jsem psal v jednom komentáři, že za deset let Poláci postavili 1200 kilometrů páteřní dálnice od hranic s Německem po hranice s Ukrajinou. U nás se za stejnou dobu dálniční síť prodloužila o neuvěřitelných 26 kilometrů. A do toho nám začaly padat neudržované mosty. Dopravní kolaps se stal téměř každodenním jevem. V mnoha ohledech se naše republika stala zatuchlou neprostupnou bažinou, kterou je třeba objet.

NATO: Musíte opravit mosty a silnice, abychom mohli útočit na Rusko!

Před několika týdny jsem si se zájmem přečetl názory amerického generála Franciscka Hodgese. Ten upozornil na to, že stav českých silnic, dálnic a mostů se může stát vážným rizikovým faktorem při jakémkoli přesunu těžké vojenské techniky ze Západu na Východ (do Polska či Pobaltí, nebo naopak do Maďarska a Rumunska).  Všiml si toho, že naše komunikace selhávají i běžném provozu. Zmínil i možnost, že náš alianční závazek 2% HDP na obranu (který neplníme), bychom mohli částečně plnit právě výstavbou našich komunikací, jak už bývá před možnou válkou zvykem.

Přiznám se, že z toho všeho mám smíšené pocity. Na jedné straně Česká republika nutně potřebuje modernizovat a dobudovat dopravní infrastrukturu. Nabízí se možnost investovat prostředky na obranu do něčeho, co má smysl. Znamenalo by to však zlikvidování dosavadního korupčního systému.To je za současného zaběhaného způsobu rozkrádání veřejných prostředků bez masivního nátlaku (či rovnou diktátu) zvenčí vyloučeno. Proto očekávám, že se proti tomuto plánu NATO zvedne zásadní odpor. Korupční schémata si naše věrchuška od nikoho rozvracet nenechá. Končí komentář Jaroslav Bašta.