Nevzpomínáte, co se psalo o Haflarovi v květnu 2014? No přeci, že …jemu loajální ozbrojenci vzali útokem libyjský parlament v Tripolisu, rozpustili ho a jmenovali vlastní zákonodárný sbor. Existující vládu označili jako přechodnou. Z Tripolisu přicházejí zmatené a protichůdné zprávy. V metropoli se pohybují příslušníci různých milicí s těžkými zbraněmi, střílí se a není jasné, kdo je vlastně u moci. Libyjský kabinet i parlament měly pravomoci jen na papíře. Různé části země si mezi sebou rozdělily ozbrojené skupiny, odmítající se po válce proti Kaddáfího režimu rozpustit… Tři roky po triumfu nad Kaddáfím, kterého většina Libyjců nenáviděla, vládnou chaos, nejistota a právo silnějšího…

To byl jeden z pokusů jak z libyjského bordelu udělat něco zdánlivě smysluplnějšího, marná snaha o odstranění chaosu.

Z tohoto hlediska je podivné, že v jednom článku na www.voanews.com jsem našel větu, že současné „boje znamenají první nárůst nepokojů v Libyi od pádu diktátora Moammara Kaddáfího.“ Vždyť trvale je s Libyí spojováno slovo chaos.

Je duben 2019, a píše se ve zprávách třeba, že bezpečnostní důstojníci na letišti Mitiga východně od libyjského hlavního města uvedli, že nálet vedl k zasažení přistávací dráhy, ale bez oběti. Haftar pokračuje v úsilí o převzetí hlavního města. Boje byly zatím od neděle spíše „opatrné“ a počet mrtvol je proto zhruba (zatím) do 40 a více než 100 zraněných.

Zda Haftar se postřílením neschopných oponentů přiblíží k ozbrojenému libyjskému „téměř míru“ není vůbec jisté.

Nejedná se o ideu a humanismus, ale o dostatek prostředků ty druhé pozabíjet nebo donutit je utéci. Čili čeká se na to, jestli maršálova ofenzíva bude dotažena do konce.

„Je zřejmé, že se Haftar rozhodl zahájit ofenzívu na Tripolis pod dojmem nedávných vítězství v jižní oblasti Fezzanu. Touha maršála je jasná: pokračovat v triumfálním pochodu celou zemí a efektně ji dokončit v hlavním městě. Jedna věc je však dobýt poušť Fezzan a jinou dobýt hustě obydlenou pobřežní část Tripolitanie, počínaje hranicemi s Tuniskem a konče Sirtou…“ (ng.ru - 7.4.2019, „Почему на Западе не хотят помогать Хафтару“, autor Ravil Zinnatullovič Mustafin)

Racionální skepse tohoto typu je základem uvažování o tom, jak asi bude libyjské zabíjení pokračovat pozítří po obědě.

Oficiální vláda uznávaná OSN není schopná dosáhnout téměř ničeho. Maršál doufá, že bude k tomu mít dostatek materiálních prostředků.

Pokud jsem citoval Mustafina, také on není prorokem, protože se mýlí, když píše, že maršál: „… podcenil reakci světového společenství, především západních mocností, včetně Francie a dokonce i takových zemí, jako je Egypt a Spojené arabské emiráty. To znamená, že ti, kteří jsou považováni za spojence Haftara, se za žádných okolností nechtějí kvůli němu hádat se s ostatními…“

Každý, kdo chce změnit současnou zahnívající situaci kdekoliv, se vždy setká s tzv. reakcí světového společenství. Neb i chaos v Libyi je pro některé státní režimy lepší než pozitivní změna, pokud ji nenastolí námi protěžovaný zkurvysyn.

Když je potřeba spustí se mediální povyk. Proto se spojenci mohou stát ze dne na den zdrženlivými, pokud to je z politických a obchodních hledisek momentálně výhodnější, než otevřeně maršála podporovat.

Jenom si připomeňme, že Libye se od svržení vůdce Muammara Kaddáfího (na čemž měla nemalý podíl především Francie a Velká Británie) v roce 2011 dosud nevzpamatovala z chaosu.

O vládu kromě mnoha malých ozbrojených skupin usilují dva kabinety. Na východě má podporu maršálova LNA neuznávající slabou vládu v Tripolisu, za níž stojí podivíni z OSN. Oba kabinety mají vlastní parlament, centrální banku a ropnou společnost.