Svátek má: Oto

Politika

Velikost textu:

Čermák: O válce s pěti v roce 1968, aneb krátká úvaha na dlouhé téma

Čermák: O válce s pěti  v roce 1968, aneb krátká úvaha na dlouhé téma

Rychle se přibližující kulaté výročí 50 let od zahájení sovětské okupace Československa motivuje mnohé z nás k úvahám o tom, co se tehdy  doopravdy dělo a proč. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Vladimír Čermák
30. června 2018 - 03:20

Dnes už z toho všeho zůstaly v hlavách mnoha pamětníků jen mlhavé a různými mýty promořené vzpomínky. Leckdo byto vše, co s tím souviselo, dokonce rád zapomněl. Třeba i to, že ve skutečnosti přece nešlo o nějaké srpnové události, ale o válku v pravém smyslu toho slova Sovětský svaz jako její iniciátor však už neexistuje, a ti, co dnes odpovídají za to, co se děje v Rusku jako v jeho následnickém státě, nechtějí převzít za jeho tehdejší aktivity odpovědnost. Nechtějí se o tom bavit a už vůbec ne zabývat se tím,o co tehdy vlastně šlo.

Není však tak snadné se takové minulosti zbavit odkazem na to, že k ní došlo už před mnoha lety, a že by bylo lepší (pro koho?) za ní udělat tlustou čáru. Nejde to nejen kvůli tomu násilí, které s ní a s jejími následky souviselo, ale i kvůli mnohým nejasnostem a jejich důsledkům, které od té srpnové noci v roce 1968 to vše doprovázejí. Kdo byl vlastně v pozadí toho všeho?

Lze to opravdu svést všechno na Brežněva nebo ZDE byl ještě někdo, kdo to také inicioval a provedl? Brežněv byl podle řady indikací tím, který to vše přikryl svým souhlasem, ačkoliv do konce života nějak nerozuměl, proč k tomu mělo dojít. Oficíři KGB, kteří po jeho smrti prohrabávali jeho stůl s jeho nejdůvěrnějšími materiály, zde objevili mj. i spisek s názvem “Několik poznámek k otázce přípravy vojensko-politické akce 21. srpna 1968“. Ležel tam – v jediném exempláři - s označením „SOVĚRŠENNO-SEKRETNO“.

Brežněv, někdejší oblíbenec Stalina a pak i Chruščova, byl kdysi vychvalován svým okolím nejen jako vůdce SSSR, ale také jako velký spisovatel i vojevůdce. Ve skutečnosti příliš nerozuměl ani tomu, co se kolem něj dělo. Natož pak tomu, co se dělo v srpnu osmašedesátého roku. L. Šinkarjova (in „Všecko jsem skoro zapomněl…,Akropolis 2009, str. 13) nejvíce šokoval cíl tohoto dokumentu, jenž byl sepsán - ale nepodepsán - nejspíše Bovinem či Jakovlevem. Měl totiž sloužit k tomu, aby „byly vyvozeny nezbytné závěry pro budoucnost“. Nejvíce na tomto záměru udivuje to, že si Loňka (tak jej oslovovali jemu blízcí lidé) známý dnes spíše jako někdo, na koho byla hozena hlavní odpovědnost za zástoj (čti úpadek) a pak i za rozpad SSSR (došlo k tomu devět let po jeho smrti) v tomto materiálu evidentně čítával a hledal v něm inspiraci.

Ani označení celé akce v názvu není bez zajímavosti. To, co se u nás mělo považovat za bratrskou pomoc,  bylo označeno za „vojensko-politickou akci“. Lze tedy uvažovat, jakou to mohlo mít třeba souvislost  s afghánskou akcí, kde Brežněv se svými „tovaryšči“ z politbyra  jedenáct let po Srpnu namočil slavnou a údajně nepřemožitelnou armádu do něčeho, co nedokázala vyhrát (ostatně stejně tak to udělali američtí politici se svými vojáky tamtéž pouhých  necelých 14 let potom, co Sověti stáhli své zdeptané a jinak ponížené vojáky z této oblasti)? 


Co vlastně tedy znamenalo označení týkající se obsazení Československa za VOJENSKO-politickou akci?  Kdo z tehdejších generálů a maršálů za touto akcí stál a hlavně proč? Vpád do Afghanistánu mohl být jen opožděnou Brežněvovou  odvetou generálům za něco, do čeho ho oni sami v r.1968 v Československu namočili.  Bohužel  spis z Brežněvova stolu, stejně jako všechny  vojenské dokumenty ležící ve vojenských archivech, nejsou  (a asi dlouho ještě nebudou)  dostupné. Naštěstí nám však zůstává zdravý rozum a  trvá naše potřeba navzdory tomu všemu porozumět tomu, co se tehdy stalo, včetně s tím souvisejícím nejasnostem. Mj. i zátěžím z této války.

Tehdy totiž sovětské armádě vypomáhaly i armády  dalších čtyř satelitních východoevropských zemí. Spíše by se daly označit za její přicmrdovače. Byla zde ovšem ještě šestá armáda, byť zastoupená jen částí tehdejší generality stranicky řízené Z. Mlynářem (Svoboda, Dzúr, Rusov, Rytíř, vojenský attaché v Moskvě a jiní), o jejíž účasti na této vojensko-politické akci se zásadně nemluví. Možná  proto, že do tohoto konfliktu byla zatažena především až v srpnu 1969 pod komandem  budoucího premiéra L. Štrougala.


Tyto armády měly vytvářet dojem, že jde o kolektivní akci Varšavské smlouvy. Brzy poté co to vše začalo,   jednotky východoněmecké armády byly navíc z akce samotné staženy. V Praze se tak nakonec objevili již jen styční důstojníci této postwehrmachtovské ozbrojené struktury. Od té doby bylo vykonáno  - a stále  to ještě pokračuje -  mnohé, aby se stopy těchto Němců  v této  válce zamaskovaly.  To, že si zdejší vojenští historici  nechtějí všimnout podílu Němců na Srpnu 1968, na tom všem nějak nic moc nemění.

Není to zapomenuto a ani kancléřka Merkelová (někdejší občanka NDR) by to také neměla zapomínat  při svých řečech o neoprávněnosti křivd, které utrpěli mnozí její krajané na sklonku předešlé války . Musela by  jinak leccos  korigovat ve své nedávné řeči o tom, jak se ublížilo  Němcům, kteří museli uprchnout na sklonku války a v poválečném období  (resp. když byli odsunuti nebo jak říká ona a pan Posselt  „byli nespravedlivě vyhnáni“). Jádro problému  tkví ve výkladu  principu společné odpovědnosti příslušníků velkých společností za něco, co bylo v jejich jménu spácháno. Není také známo, že by někdo v té době protestoval na Alexander-platzu proti invazi do sousedního státu, aby se aspoň tímto způsobem  distancovali Němci z NDR jako jednotlivci či malé skupiny lidí od své spoluviny na této válce. Ani to se nedá nějak zapomenout, a frau Merkel by to měla vědět. 

Čeští historici zaměření na toto období, ji s tím ale asi nepomůžou. I oni by radši zapomněli na to, co se zde v srpnu 1968 odehrávalo i proč. O tom ostatně svědčila i mezinárodní konference uskutečněná v Praze dne 13.-15.  června na Malé straně s podporou Úřadu vlády. Měla být věnována především mezinárodním aspektům Pražského jara. Kdo očekával nějaké nové poznatky tom, co se tehdy dělo, byl zklamán. Absence problémů, o kterých by se mělo a také mohlo po jednotlivých referátech diskutovat, stejně jako  způsob  prezentace přednesených příspěvků či nepřítomnost jakýchkoliv nových podnětů ke zkoumání  toho, co se tehdy v r. 1968 stalo,  to vše k tomu také patřilo.

V červenci však vyjde v nakladatelství BVD rozšířené další vydání mé knihy z roku 2011  /původně v Našem vojsku/, tentokrát pod názvem Kořeny tragédie. Bude v ní předložen trochu jiný výklad toho, co se tenkrát doopravdy stalo. Něco z toho, s čím tento nový výklad operuje, se objeví v dalším komentáři připravovaném k  50. výročí srpnových událostí z r.1968 navazujícím na tuto úvahu o roce 1968.  

(rp,prvnizpravy.cz,foo:arch.)