Rovněž vnější bilance byla stabilizovaná díky solidnímu přebytku obchodní bilance, přičemž mírný deficit běžného účtu byl primárně způsoben odlivem dividend do zahraničí. Konečně i veřejný sektor jako celek hospodařil vyrovnaně nebo dokonce v lehkém přebytku, což umožnilo snižovat už tak relativně nízký dluh v poměru k HDP, píše v komentáři Dominik Rusinko, analytik ČSOB.
Slovy oblíbené písně však platí: „nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo“. Vedle nebývale silné inflační bouře se totiž česká ekonomika dostala i do pasti tzv. dvojího deficitu. Na jedné straně se do významného schodku propadla obchodní bilance z důvodů zdražení dovážených energií a problémů v dodavatelských řetězcích brzdících vývoz. Na straně druhé se od propuknutí pandemie dostaly pod tlak veřejné finance a současná vláda plánuje jen málo ambiciózní fiskální konsolidaci s rozpočtovými deficity okolo 300 mld. korun i v dalších letech.
Současný kvazi-fixní režim směnného kurzu brání tomu, aby se výsledky fiskálního hospodaření a běžného účtu platební bilance odrazily v kurzu koruny. Tomu by – podobně jako ostatním regionálním měnám – fundamentálně odpovídala slabší úroveň, které však brání aktivita ČNB na devizovém trhu. Od začátku dubna již centrální banka „propálila“ více než 10 % devizových rezerv, ty však stále zůstávají s přehledem nejvyšší ve středoevropském regionu (téměř 150 mld. euro).
Měnová politika ČNB je i tak oproti minulým letům důvodem k obavám. Obměněná bankovní rada se totiž evidentně rozhodla s vysokou inflací bojovat méně agresivně a pro trhy je i po prvním měnově-politickém zasedání relativně málo čitelná. To je zvláště riskantní přístup v situaci neukotvených inflačních očekávání, kdy hrozí, že silné cenové tlaky budou českou ekonomiku sužovat minimálně i v příštím roce. Jak totiž ukazuje pohled do historie, měnově-politické chyby mohou být při podobné konstelaci zvláště nákladné…
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
