Příběh Harpala, syna Mahatovy, patří k nejpodivuhodnějším epizodám starověkých dějin, protože spojuje přátelství, důvěru, moc, slabost i nekontrolovatelnou touhu po majetku. Zatímco moderní svět zná velké podvodníky, lichváře a tvůrce sofistikovaných finančních schémat, starověk znal někoho, kdo se těmto figurám vyrovnal a v lecčems je i předčil. Harpalos, přítel z dětství budoucího makedonského krále, se stal ikonickým symbolem toho, jak může slabost jednoho člověka zneužít velkorysost a důvěru vladaře.
Vzestup Harpala byl úzce spojen s nástupem Alexandra Velikého na trůn po vraždě jeho otce. Nový král kolem sebe shromáždil přátele z mládí, většinou muže stejného věku, kterým bezvýhradně důvěřoval. Harpalos, který se kvůli tělesnému postižení nemohl účastnit bojových operací, získal místo ve správě financí. Funkce byla mimořádně vlivná a citlivá, protože královská pokladnice spravovala výnosy z tažení, daní i obrovské válečné kořisti.
Ještě před bitvou u Issu však Harpalos poprvé selhal. Uvěřil, že Peršané zvítězí, a ve strachu uprchl. Alexandr mu však odpustil. Po návratu jej znovu jmenoval správcem pokladu v Ekbataně, kam se stahovalo ohromné množství zlata a stříbra získaného v Persii. A právě zde začal Harpalos využívat příležitostí, které mu jeho funkce nabízela. Král si jeho drobnější zpronevěry všiml, ale opět mu poskytl milost. Věrnost příteli z dětství byla pro Alexandra silnější než podezření, že v pokladnici mizí prostředky.
Když však král vyrazil na své extrémně ambiciózní tažení do Indie, nechal Harpala opět na klíčovém postu, což se ukázalo jako osudová chyba. Harpalos předpokládal, že se Alexandr z expedice už nevrátí, a začal s bezprecedentním plýtváním státními prostředky. O jeho rozsáhlé zhýralosti psali později nejen antičtí historici, ale i kronikáři, kteří popisovali, jak si pořizoval luxus, hostiny a milenky v míře, která provokovala i jeho vlastní krajany. Král byl o jeho chování informován a náhle se vrátil. Harpalos pochopil, že tentokrát mu odpuštění nehrozí.
Naložil proto část pokladu (starověké prameny hovoří o asi 7 000 talentech) a společně se slavnou kurtizánou a žoldnéřským oddílem vyrazil do Athén. Doufal, že demokratický stát ho přijme jako politického uprchlíka. Najal si dokonce nejlepší řečníky, včetně Démosthena, kterému zaplatil, aby obhajoval jeho žádost o azyl. Korupce zasáhla i největší osobnosti athénské politické scény, což svědčí o nesmírné výši částek, jež měl Harpalos k dispozici.
Abychom pochopili rozsah zpronevěry, musíme se obrátit na antické svědky. Jeden z nejváženějších autorů, Plutarchos, uvádí, že Harpalos vyrazil na útěk se 1200 mulami naloženými zlatem a stříbrem. Do Athén však dorazila jen část této obrovské sumy. Kam zmizel zbytek, dodnes není jasné a zůstává jednou z velkých ekonomických záhad starověku.
Athéňané, postavení před dilema mezi bojem s Alexandrem a přijetím uprchlíka zatíženého zločiny, nakonec rozhodli, že Harpala odmítnou. Zahájili vyšetřování úplatků, které rozdal politikům, a celá událost otřásla athénskou veřejností. Bylo to gesto sebeobrany, ale i projev obavy z možného konfliktu s Makedonií.
Psali jsme: Nejčastější sny a jejich skrytý význam. Co nám říká podvědomí
Harpalos však znovu uprchl. Se svou žoldnéřskou skupinou se dostal na Krétu, kde jej nakonec zavraždil jeho vlastní spojenec Tibron. Tak skončil muž, který patřil ke generaci Alexandra, ale zvolil cestu osobního prospěchu místo služby království.
Harpalův příběh je jedním z prvních doložených velkých korupčních skandálů v evropských dějinách. Ukazuje, že zpronevěra veřejných prostředků není moderní choroba, ale starý problém lidstva. Současně vypovídá o lidském charakteru, o tom, jak nesmírné bohatství dokáže zlomit i člověka obklopeného důvěrou a přátelstvím. A připomíná, že tolerance mocných, stejně jako selhání jednotlivců ve vysokých funkcích, měla a stále má zásadní dopady na celou společnost.
(Pilař, prvnizpravy.cz, foto: zai)
