Svátek má: Zita

Politika

Velikost textu:

Bašta:Když je sucho, můžete stavět rybníky nebo upalovat čarodějnice

Bašta:Když je sucho, můžete stavět rybníky nebo upalovat čarodějnice

Tak by se stručně dal popsat přístup Evropanů ke krizím klimatu, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Jaroslav Bašta
21. července 2019 - 03:20

Velmi fundovaně to popsal ve své knize s názvem Kulturní dějiny klimatu Wolfgang Behringer, asi nejznámější historik zabývající se čarodějnickými procesy v raném novověku u našich sousedů v Bavorsku. Tehdejší společnost se v průběhu 16. století musela vypořádat se stejnými problémy jako my dnes – klimat se změnil a stal se extrémně teplým a suchým.
   
Tehdejší písemné prameny to popisují velmi dramaticky. Přišlo takové sucho, že vysychaly řeky, hořely dokonce i říční břehy a rašeliniště. Žně začínaly o více než dvacet dnů dříve než dnes, roky kdy ovocné stromy nesly ovoce dvakrát do roka nepředstavovaly výjimku. Sucha se však střídaly s povodněmi a teplou zimu mohl příští rok vystřídat vražedný mráz. Sucho často přineslo neúrodu, hladomor a epidemie. Lidé věřili, že za část jejich běd mohou čarodějnice, takže je často soudili a upalovali. Protože tehdejší doba byla velmi neklidná, zuřily náboženské války katolíků s protestanty, křesťanů s islámskými Turky, všichni to podvědomě vnímali jako trest Boží za lidské hříchy.
   
Všechny katastrofy, včetně těch způsobených čarodějnicemi, pokládali za následek lidských pochybení. Přicházející novověk se však na rozdíl od středověku naučil kalkulovat. W. Behringer velmi případně hovoří o ekonomii hříchů. Boží trest byl převeden do aktuální početní kalkulace – čím větší hříchy, tím větší tresty. A ty neměly postihovat jen jednotlivce, ale celou společnost. Ekonomie hříchů byla mechanismem, který propůjčoval meteorologickým jevům společenský význam.
   


Tato argumentace mi hodně připomíná dnešní debaty o uhlíkové stopě a našich hříších na životním prostředí. Rozdíl je v tom, že teologové 16. a 17. století očekávali zásah trestající ruky Boží. Dnešní klimatičtí alarmisté naše hříchy na životním prostředí pokládají za příčinu trestu či dokonce pomsty přírody. Již dávno překročili hranici mezi vědou a náboženstvím a jdou v tomto ohledu ještě dál než fanatičtí kazatelé některých křesťanských sekt. Sleduji-li jejich debaty o uhlíkové stopě, připadá mi, že největším hříchem a proviněním proti přírodě je samotná existence lidstva jako živočišného druhu.
   
Zároveň nezanedbávají ani materiální stránku věci. Ekonomii hříchu nahradila ekonomika hříchů na životním prostředí ve formě různých pokut či povolenek doplňovaných nehoráznou buzerací. Zkrátka dělají, co mohou, aby sebe a své ideje zdiskreditovali. Ve jménu ekologie po zavedení biopaliv nastalo největší ničení tropických pralesů v lidské historii, u nás experiment s kůrovcem a divočinou také málokoho nadchl. Zelení za hlavní problém považují kysličník uhličitý a nevšímají si vysušování naší planety.
   
Historické zkušenosti jsou na druhou stranu důvodem k optimismu. Především proto, že popírají tezi o vině člověka za globální oteplování. Také se ukazuje, že již před staletími u nás převládal pragmatický přístup, takže zde (až na řídké výjimky) nebyly hony na čarodějnice ani v těch pohnutých dobách populární.  To, že je třeba zadržet vodu v české krajině věděli naši předkové už od 10. století, kdy se předpokládají první umělé vodní nádrže. Za Karla IV. se výstavba rybníků platila ze státních prostředků. Každá listina vztahující se k jejich založení obsahovala jednu zajímavou větu: „Aby království naše rybami a vodními parami oplývalo.“
   
Ty vodní páry asi všichni letos postrádáme.
    
 (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)