Svátek má: Hedvika

Politika

Velikost textu:

Čermák: Filmaři a jejich falsifikace českých dějin- aneb filmaři a Církev

Čermák: Filmaři a jejich falsifikace českých dějin- aneb  filmaři a Církev

Vybrat si pro dnešní komentář téma spojené s názvem v titulu, to chce trochu odvahy. Zvlášť kdy nejste filmový fanda, který často chodí do kin, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Vladimír Čermák
8. října 2018 - 07:20

Události z minulosti jsou nicméně pro mnohé filmaře tak přitažlivé, že pro našince zajímající se seriózně o minulost, kteří tu a tam zabloudí do kina či aspoň si pustí nějaký film v televizi, je nesnadné se vyhnout střetu s odlišným pohledem mnoha filmařů na to, co se stalo v českých dějinách. Samozřejmě tento problém konfrontace s výklady ze strany českých filmařů trochu souvisí - při značném rozsahu této problematiky – i s jinými faktory.

Silným motivem pro sepsání takového komentáře může být ovšem i vývoj situace v Polsku, kde to údajně vře kolem uvedení filmu Klérus do zdejších kin. Tedy filmu, který se netýká jen pedofilních aktivit mnohých polských (ale i jiných) kněží na příběhu čtyř polských duchovních z nedávné minulosti, ale obecně i hrabivosti a zkaženosti katolické církve, která zločiny svých farářů, kaplanů i mnohých prelátů vždy kryla. Tedy tématu, na něž jsou Češi, kteří se v minulých staletích získali s touto církví i trochu jinak, velmi citliví. Snad právě proto se však - na rozdíl od mnoha dnešních Poláků - v Čechách nevěnuje tématu mravní i jiné zkaženosti katolické církve ani v literatuře, ani ve filmech či na divadlech žádná významnější pozornost. Proč je tomu tak? Snad - myslím si - proto, že těch aktivních, tedy praktikujících věřících je v Čechách už jen zanedbatelný počet lidí, ačkoliv   farářů  importovaných do Čech  a hlavně na Moravu z Polska zde působí čím dál více. Možná je tomu tak proto, že církevní problematika naštěstí už patří v Čechách k silně vyčpělým, nezajímavým tématům. Pokud by se měl zde točit nějaký film o katolické církvi, bylo by zde mnoho jiných, daleko horších námětů než jen pedofilní sklony českých flanďáků.

Obecně lze konstatovat, že domácí filmaři natočili v poválečné době množství filmů s historickou či dokonce i prehistorickou tématikou (ala Sokolí oko), což je trochu v rozporu s celkově nízkou úrovní rozpracování této problematiky v domácí historiografii. I proto se může stát, že skuteční zájemci o českou minulost, se často nevydrží na většinu z takto zaměřených filmů dívat až do konce. Někdy stačí i ukázky, které se promítají v televizi jako promo nadcházejících premiér či jako retro těch, které spatřily světlo světa už dříve, aby se naštvali či dokonce aby se jim zvedl žaludek. Prostě je nemusí, protože většinou jde jen o nějaké ideologicky motivované mýty, skazky a bludy Důvod bývá často jediný: jsou od začátku do konce lživé a pokřivené. Bez ohledu na to, zda pojednávají o době husitské nebo o holokaustu či o něčem jiném z české minulosti. Podílejí se na tom  jak režiséři, tak dramaturgové či scénáristé, ale samozřejmě i ti, kteří rozhodují o udělení příslušných grantů na natáčení. Tedy ideoví potomci dřívějších cenzorů. Trochu snad i herci, kteří z nedostatku jiných příležitostí v zájmu zajištění své obživy berou s tím spojené štěky nijak nekorespondující  s tím, co se kdy v minulosti v daném příběhu (POKUD SE VŮBEC STALO) dělo.

Mohl bych zde uvést tituly těchto výtvorů v obsáhlém přehledu. Těch starších i těch nejnovějších. Horší je to ale s opačnými případy filmů, které lze považovat za výjimky z tohoto pravidla. Třeba Hřebejkovy Pelíšky, kde je jen pár maličkostí v rozporu s tím, co si o této minulosti starší lidé pamatují. Hřebejk by ovšem nesměl později natočit řadu paskvilů na toto téma, které nemusím. V žádném případě by se proto  nedal zde prezentovat jako čestná výjimka. Daleko  zajímavější při tomto „kádrování“ české filmové produkce (týká se to ovšem i té zahraniční) je zamyslet se nad tím, čemu se zdejší filmaři vyhýbají jako čert kříži, aby se nedostali do merku těm, kteří o tom co se tehdy stalo, něco vědí. Viz třeba období temna a tedy i církve, která ej s ním úzce spojena. Kladivo na čarodějnice zůstává jednou z mála výjimek, byť je jinak dílem jednoho z největších filmařských falsifikátorů českých dějin. 

Osudová témata typu „bitva na Bílé hoře“ (či ještě předtím „bitva u Lipan“) zůstávají – snad i proto - jejich aktivitami prakticky nedotčena. Možná i ti, kteří jsou solidním studiem české minulosti prakticky ještě nepoznamenaní, tuší na jak tenký led by svými scénáři vstoupili. Musí je asi trochu mrzet, že téma pobitého moravského pluku u bělohorské obory, který tam údajně padl za vlast, nemohou zatím natočit. Samozřejmě nejen proto, že mýtus bitvy na Bílé hoře už zjevně dlouho nevydrží, ale také proto, že v údajném moravském pluku prakticky nebyli přítomni žádní Moravané. Nejen proto, že šlo přece o žoldnéře najaté za peníze moravských protestantských stavů hlavně v Sasku a v jiných německých a rakouských zemích.

Také postavy Jindřicha Schlicka - tohoto vzdáleného příbuzného jednoho z krajně problematických  vůdců českých stavů popraveného 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí hraběte Jáchyma Ondřeje Schlicka (někdy též Šlika) - který poté co byl v šarvátce u obory zraněn, odtáhl se zbytky svého pluku na Moravu, aby se domohl dlužného žoldu, aby změnila o rok později nejen konfesi, ale i panstvo, kterému sloužila. O pár let později se stal maršálem císařských vojsk a dokonce prezidentem dvorské válečné rady (tedy i nadřízeným generallisima Albrechta z Valdštejna) a držitelem Zlatého rouna ve službách Ferdinanda II., tohoto jezuitského odchovance a zločince, odpovědného za to, co v podobě Temna málem zničilo českou společnost.


V českém filmu dodnes chybí byť jen zmínka o celé řadě zajímavých událostí z českých dějin od středověku až donedávna. Chybí také filmy zachycující skutečné role některých zamlčených „velikánů“, bez jejichž činnosti si nelze vůbec představit, co se tehdy stalo. Jejich spektrum je skutečně široké. K těm nanejvýše sporným postavám patří – ale jen zcela výběrově - třeba:

Zdenko Vojtěch Popel z Lobkovic – šedá eminence Habsburků v období před a po propuknutí třicetileté války. Muž, kterému se říkalo „dlouhý Hišpán“, klíčová postava skupiny, která se po Bílé hoře nesmírně obohatila na tehdejších rozsáhlých konfiskacích a hospodářských i jiných zločinech, jenž zde založil dynastii s velmi problematickým vlivem na další vývoj české společnosti.

Edvard Beneš - nanejvýše sporná figura v českých dějinách z posledního století, kolem které se nahromadilo tolik dohadů a falešných úsudků, jako snad kolem žádného jiného českého politika.

Rudolf Slánský – prototyp sériového zločince, který ve funkci ústředního tajemníka KSČ řídil to, čemu se někdy říká Únorové vítězství pracujícího lidu. Hlavní představitel stalinského sionismu, který dříve, než jej semlel vražedný mlýn, který pomáhal sám roztočit, podepsal nepočítaně rozsudků smrti nad politickými odpůrci režimu, který zde pod kuratelou Beriji a jiných stalinců vytvářel.

Zdeněk Mlynář - podivná, pečlivě zašifrovaná postava ze zákulisí Srpna 1968 či Listopadu 1989 představující jeden z hlavních klíčů  k porozumění nejnovějším českým dějinám.

Je jich samozřejmě mnohem více, ale ve srovnání s nimi byli lidé jako Jan Masaryk či Zdeněk Toman, kteří dostali od českých filmařů přes svoji zjevnou marginalitu přednost, jen čičmundové české historie. Nedostali ji ovšem ani  lidé, kteří v našich dějinách sehráli skutečně positivní roli, včetně Husova stoupence a někdejšího pražského arcibiskupa (později exkomunikovaného papežem) Konráda z Wechty, či Václava Kleycha, litomyšlského rodáka a osobnost z řad českých nekatolíků z první poloviny 18.století nebo Františka Palackého a mnoha jiných, dnes už téměř neznámých osob, kterým vděčíme za to, že česká společnost ještě existuje. Zdá se, že  není ani naděje na to, že by se nějaký z domácích film ařů  by byl schopen  - vzhledem k jejich odborné nekompetenci - podílet se na důvěryhodné, kritické a přitom objektivně rozpracované reflexi role takových extrémně negativních fenoménů jako byla a je česká katolická církev, bez níž je Temno v našich dějinách zcela nesrozumitelným jevem, nebo jako je zrod a vývoj českého bolševismu spojený s četnými problematickými jevy a taky postavami z dějin české společnosti. Tedy to, čemu se obecně říká “český totalismus“.  

Za této situace by bylo nejlepší asi doporučit, aby český film se zatím problematice naší minulosti co nejvíce vyhýbal. Asi by se měl soustředit jen na pohádky a komedie toho typu, jaké se točily v době protektorátu.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)