Svátek má: Ilja

Politika

Velikost textu:

Česko vers. Lichtenštejnsko-snad nebude válka, vždyť jde „jen“ o miliardy

Česko vers. Lichtenštejnsko-snad nebude válka, vždyť jde „jen“ o miliardy

Na evropském kontinentu se nejspíše schyluje k dalšímu konfliktu. Tentokrát ČR s Lichtenštejnskem. Z hlediska velikosti armád či počtu obyvatelstva by to pro nás mohlo vypadat nadějně, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Vladimír Čermák
12. prosince 2018 - 07:20

Nebuďme však příliš optimističtí. Jde o konflikt, který už dávno začal, i když dost nenápadně, a kde jsme přes tyto výhody zatím neuspěli. Litchtenštejnský PR má navíc vysokou úroveň s je známo, že kdo ovlivňuje média, tak vyhrává i když nevyhrává. Výsledek střetu, jehož kořeny jsou téměř 400 let staré, není tedy z řady důvodů nijak jistý. Na straně Lichtenštejnska se již sešikovali nejen draví a bezskrupulózní právníci, kteří právě předkládají předžalobní výzvu našemu státu týkající se více než 60 tisíc hektarů lesa a jiné zemědělské půdy. Při dnešní ceně pozemků jde tedy o hezkou částku v miliardách (je to dokonce možná více než to, co jsme projeli v podvržených církevních restitucích), z nichž určitě něcokápne i pro ty, kteří by měli hájit české zájmy.

Už dříve byla zaktivizována pátá kolona některých zdejších historiků. Ti vydali mj.sérii publikací o tom, jak je taková malá země vlastně veliká, vlivná a tedy i mocná. A také jak jsou oprávněné její nároky na vydání majetků, které ji po válce prý byly údajně neprávem upřeny. To vše bude hrát jistou roli i při jednání Ústavního soudu v Brně, který se již začal těmito nároky zabývat (nezapomeňme, jak se tentýž soud zachoval v případě církevních restitucí, které se také zdály jasné!). To vše je nejspíše výsledkem velmi dobře promyšlené strategie, stejně jako tomu bylo v případě církevní nároků na restituce v roce 2012. Nejdříve jsou proto na řadě otázky spojené s vydáním státních pozemků. Aber es kommt der tag, jak se říká ve Vaduzu– a na řadu se dostanou brzyjistě i ty další. Valdice, tamější minaret, a další a další.
   
O co tedy jde? Dvěma slovy: jde o „přehodnocení minulosti“. Lichtenštejnští prominenti se rozhodli nárokovat pozemky, které jim byly podle tehdejšího výkladu práva krátce po válce zkonfiskovány, protože jejich tehdejší šéf se prohlásil ještě před válkou v Čechách  za Němce. Tudíž se na něj vztahoval Benešův dekret vyvlastňující lidi s touto minulostí. Stejně jako řada jiných k německé národnosti se hlásících šlechticů kalkuloval tento kníže nejspíše s deformovanou pamětí českého obyvatelstva. A také s tím, že válka, k níž se tehdy již schylovalo, dopadne jinak. Přitom jakoby pozapomněl, co v české historii jeho rodinný klan reprezentuje.

Po staletích naplněných promyšlenou manipulací s přepisováním novověké minulosti české společnosti, a také poté, co skončila první republika, se mělo zapomenout na to, co se před necelými čtyřmi stoletími v Čechách na počátku pobělohorského období odehrávalo.

Shodou okolností jde v předžalobní výzvě především o lesy v okolí Říčan. Lesy a pozemky, které zde kdysi náležely rodu Smiřických, tedy nejvýznamnějšímu rodu v předbělohorských Čechách. Smiřičtí stáli v čele odporu proti tehdejším, řádně sesazeným Habsburkům& a Církvi, k níž se tehdy nehlásila více než desetina obyvatelstva. Jedno z jeho sídel bylo v Kostelci nad Černými lesy, kde v tamější zámecké kapli po nich zůstaly jen prázdné rakve a pár obrazů  zobrazujícících tuto rodinu. Lesy a jiné nemovitosti táhnoucí se až k Uhříněvsi a také různé movitosti byly hned po Bílé hoře zkonfiskovány. Kým? Přece prvním knížetem úspěšně se rozvíjejícího zlodějského klanu Lichtenštejnů, pocházejícím odněkud z Dolního Rakouska (tehdy šlo o součást České koruny). Jmenoval se Karel I. z Lichtenštejna a dříve než v r. 1627 zemřel,  zanechal po sobě v české historii jednu z nejhorších vzpomínek na českou minulost. Nebyl to žádný troškař, ale někdo, kdo nesl významný kus odpovědnosti za to, co se stalo s českým královstvím v dalších letech a stoletích. Někdo, kdo uloupil co se dalo.

  
Zločinců jako byl Karel z Lichtenštejna, někdejší konvertita využivší pro něj zvlášť příznivé situace (podobně jako Slavata, Valdštejn a někteří další příslušníci panstva) při porcování kořisti která jim v důsledku situace vzniklé po Bílé hoře v tehdejším českém království doslova spadla do klína, bylo poměrně dost. Jen velmi málo z nich – možná nikdo - dosahovalo takového formátu jaký představoval on. Pro svoji bezbřehou chamtivost a také mimořádnou krutost byl za své služby vládnoucímu černototalitnímu režimu  odměněn. Stal se z něj dokonce místodržící, resp. místokrál. V žádném případě nebyl hloupý, ale nebyl ani čestný. Neměl smysl pro spravedlnost, a dost převyšoval své okolí nejen svými schopnostmi v tomto ohledu, ale hlavně hladem po majetku, který mu nepatřil. I proto brzy po událostech na Bílé hoře plnil ty nejchoulostivější a nejšpinavější úkoly. Právě za to dostal i ony říčanské lesy. Kromě toho, že spolu se Zdenko Lobkovicem zorganizoval popravu tzv. českých pánů 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí (Lobkovic; byl spíše v pozadí), podílel se bezprecedentním způsobem zvláště na tzv. malé kaladě neboli zkažení tehdejší měny. Kalada byla tehdy nejefektivnějším nástrojem pro přípravu a realizaci gigantického finančního bankrotu, který dostal české království na kolena. Byť trvala jen dva roky, stačilo to k tomu, aby většina nemovitého i movitého majetku v Čechách, včetně půdy, změnila své majitele (šlo o 90% veškerého majetku!). Mělo to pokračování ještě po zavraždění Albrechta z Valdštejna, zatímco Karel z Lichtenštejna byl už v té době již řadu let mrtev. Knížecí rodina však nezahálela, a kradla a hrabala co mohla.



V souhrnu šlo o něco mimořádného, srovnatelného snad jen s tím, co jsme v Čechách mohli zažít až nedávno po Listopadu 1989, když se také rozkrádalo vše, co se dalo. Když to vše po třicetileté válce skončilo, patřili Lichtenštejnové (spolu s Lobkovici) k nejbohatším klanům své doby. Na výčet jejich nových majetků a množství půdy, které naloupili, by nestačila ani objemná studie. Jejich majetek páchnul podvody a špinavostmi všeho druhu, o krvi nemluvě. I proto se v dalších staletích usilovně snažili toto stigma z naší paměti odstranit, podařilo se jim; jen s menšími ztrátami přežít i Říjen 1918. Asi se jim hodilo i to, že získali  pro jádro svého rozsáhlého panství  někdy v napoleonských dobách díky svým tehdy novým „zásluhám“ dokonce statut samostatného knížectví. I to z nich; jakoby udělalo něco odlišného od toho, co dosáhly jiné, rovněž původně zlodějské šlechtické rody.

Problémem bylo jen to, že špína a bahno, které ulpěly v pobělohorských Čechách na tomto rodu, se čas od času jakoby vynořovaly  z pomyslného dna a s tím spojené skvrny se tak znovu připomenuly. S příklonem k  němectví v době  nacistické totality se však Lichtenštejnové nejen přihlásili k národu, jehož jazykem  oni i jejich předkové a potomci hovořili (na tom by asi nebylo nic špatného), ale přihlásili se opět ke své totalitní minulosti. Podobně jako to kdysi udělal Karel I. z Lichtenštejna, když v zájmu své kariéry a s ní spojenému  olbřímu zbohatnutí  se postavil na stranu černé totality reprezentované tehdejšími Habsburky a Církví.

Teď se však jejich dnešní potomci chtějí snad z této minulosti vyvázat. Nárokují něco (podobně jako někteří Schwarzenberkové), o čem tvrdí, že na to mají dědičné nároky, co podle nich jim nebylo odňato podle pravidel, které oni uznávají. Chtějí své dříve nakradené majetky zpátky. Je to dost podobné situaci, kdy zloděj něco ukradne, je dopaden, ale tvrdí, že už mu to přece patřilo, tak to nesmí být jemu odňato. Jenže minulost se nikdy nedá přepsat tak, jak by si oni přáli. Lichtenštejnové nesou z dřívějších dob spoluodpovědnost za katastrofické Temno měnící někdejší české dějiny. Museli bychom být šílení, abychom jim jako občané odpustili jejich zločiny a podvody všeho druhu, kterých se na českém státě dopustili. Benešovy dekrety mohly mít různé nedostatky tím, že někdy zasáhly do životů lidí, kteří s nacismem nemuseli mít nic moc společného. V případě tohoto rodu představují ale tyto dekrety to, čemu se říká dějinná spravedlnost.
   
Naše společná minulost a také paměť, kterou se  různé zlodějské klany a gangy   snaží po staletí vygumovat, nás zavazuje. Přinejmenším k tomu, abychom nezapomněli na nic z toho, co se v naší minulosti stalo. A také abychom se pokusili navzdory všemu porozumět tomu, proč k tomu tehdy došlo. Dost často se nám stává, že víme, že se něco stalo, ale už netušíme, proč a jak se to stalo. To, čemu se říká kolektivní paměť je něco, co nefunguje vždy tak, jak to má fungovat. Není to ale nic zvlášť podivného. Také v naší osobní, individuální paměti jsou přece zaznamenány události, o nichž víme, že se staly, ale nedokážeme si už vybavit všechny jejich souvislosti.

Požadujme, aby si ti, kteří nás teď obviňují z porušení jejich práv, vzpomněli co se kdysi přihodilo. Kdybychom totiž vše – i s úroky - co nám za své zločiny dluží sečetli, muselo by dnešní Lichtenštejnské knížectví přes své enormní bohatství (patří k nepsaným pravidlům, že boháči chtějí většinou být ještě bohatší než jsou) nejspíše vyhlásit bankrot, aby zaplatilo za hříchy svých předků. Jeho dnešní nároky jsou nehorázná drzost, a hrozba právní války včetně různých arbitráží patří také do tét  o kategorie, končí komentář Vladimír Čermák.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)