Svátek má: Bernard

Politika

Velikost textu:

Edurad Chmelár: Levice by měla přestat hrát hru pravice

Edurad Chmelár: Levice by měla přestat hrát hru pravice

V následující víkendové úvaze se pokusím vysvětlit, proč by levice měla odmítnout volbu mezi progresivním neoliberalismem a reakčním konzervatismem, do které nás určité kruhy tlačí, píše na na svém facebooku Eduard Chmelár, slovenský analytik, vysokoškolský učitel a občanský aktivista.

Edurad Chmelár
22. července 2019 - 09:01

V první řadě, stále populárnější pocit liberálních elit, že čelíme témuž problému jako před nástupem Mussoliniho a Hitlera je nepřesný, demagogický a vlastně nebezpečně zkreslený. Nepřijatelně zjednodušuje reálnou současnost, která je historicky jedinečná. Svět je dnes komplikovanější ai nástrah je mnohem více na to, abychom je mohli redukovat do jednoho jediného nebezpečí. Navíc globální korporativní kapitalismus dnes v sobě nese mnohé prvky fašismu a má pro sociální a environmentální stabilitu této planety stejně zhoubné následky jako nacismus. Co je však nejdůležitější - levice za poslední dvě desetiletí není poprvé tlačena do takové volby.

Souběžně s rozmachem neoliberalismu systémová kritika kapitalistické společnosti upadala a nakonec se scvrkla jen do jakéhosi "krocení kapitalismu" ai to byl jen formálně deklarovaný cíl, který se dařilo naplňovat stále méně. S nástupem Clintona, Blaira a Schrödera se socialisté vzdali historických cílů apod maskou jakési "třetí cesty" vytvořili novou alianci složenou z podnikatelů, kulturních hnutí (antirasisti, feministky, LGBT komunita atd.) A mladých lidí. Tato aliance stejně jako dnešní módní "progresivní" vlna hlásala, že dělení na levici a pravici je překonané, ačkoli to byl podvod, protože v praktické politice volila vždy pravicové řešení.

Tyto účelové kompromisy nikam nevedou, protože v systému, který vyhovuje neoliberalismu se každá dobře míněná iniciativa rozpustí jako cukr v kávě. Dělení na levici a pravici je překonané jedině ve své výlučnosti - to znamená, že dnešní člověk volí z mnohem většího množství identit než jen ze dvou protipólů jedné ekonomické přímky. Není však jedno, koho si socialisté z tohoto pestrobarevného průvodu vyberou za spojence. Zda to budou environmentalisté, pacifisté a ochránci lidských práv nebo podnikatelské kruhy, finanční skupiny a zbrojařské koncerny.

Progresivní aliance se netvoří na spojenectví globalizovaných skupin proti nacionalizovaným. Progresivní aliance může vzniknout jedině ze spojování utlačovaných, znevýhodněných, marginalizovaných a vyloučených s cílem jejich emancipace.

A přestože neoliberalismus politicky nelze ztotožňovat s fašismem, jeho následky se spojují s takovým nevýslovným utrpením stamilionů lidí, destrukcí společenství a devastací přírody, že můžeme ve shodě s názorem americké feministické filozofky Nancy Fraserová říci: neoliberalismus není žádnou protilátkou na epidemii fašismu, je jeho komplicem a příčinou. Skutečným lékem na fašizaci společnosti je levicový projekt, který by přesměroval hněv a bolest nemajetných k radikální demokratické rekonstrukci společnosti. Na to si je třeba vybírat zcela nové spojenectví podobné těm, které stály za Rooseveltovým New deal (odboráři, dělníci, venkovská chudoba a městská inteligence) doplněné o ochránce přírody a aktivisty pomáhajících sociálně ohroženým a vyloučeným skupinám.



Právě Nancy Fraserová připomíná, že bychom se měli vrátit k ideálu emancipace: podchytit znechucení celé společnosti a namísto vylepšování korporativní hierarchie nabídnout lidem její zrušení. Tedy ne přidávat se na stranu finančního kapitalismu, který byl vždy sponzorem fašistických hnutí, ale spojit emancipační síly - hnutí za sociální spravedlnost spolu s environmentálními a mírovými hnutími - do společného zápasu proti společnosti zaměřené na zisk. Prosperita v takovém chápání neznamená zvyšování hodnoty korporativního zisku, ale vytváření materiálních předpokladů dobrého života pro všechny.

Jinými slovy, levice by měla přestat hrát hru pravice a namísto korigování neoliberálních návrhů si zvolit vlastní cestu. Když Macron podporuje mezinárodní dohody o volném obchodu a Trump je odmítá (přestože už signalizuje, že i v tomto případě změní názor), levice by namísto zaměřování se na jejich kritiku měla nabídnout vlastní alternativu vůči oběma postojům a navrhnout zcela nové, odlišné mezinárodní dohody o regulaci a kontrole bank, dohody o environmentálních standardech a sociálních právech, dohody o zdravotní péči, dohody o ochraně menšin a podobně.

Rakouský novinář a spisovatel Robert Misik mě zase inspiroval myšlenkou, že pro levici je nanejvýš nebezpečné, pokud je vnímána jako součást establishmentu. Přesně tak. Potřebujeme program a politiku radikální změny, na jejímž základě bude každému jasné, že jsme s elitami globálního korporativismu v zásadním sporu, že jsme skutečnou systémovou alternativou, nikoli záložním plánem na kompromis, končí komentář Eduard Chmelár.

(rp,prvnizpravy.cz,fb,foto:arch.)