Z dějin dobře víme, že Spojené státy mnohokrát napadly cizí státy, často i na jiných kontinentech, ne snad, že by chtěly měnit hranice, ale aby v dané zemi svrhly vládu a nastolily tam jinou, jim poslušnou a poddanou. Záminkou nejsou národnostní poměry, ale politický a hospodářský režim. Svůj bezprostřední mocenský zájem skrývají pod pláštíkem obrany lidských práv, potlačení terorismu a dodržování mezinárodních úmluv. Konkrétní důvody se mění podle toho, co ji vyhovuje; dnes po sérii porážek mluví o tom, že Americe je opět třeba vrátit prvenství. Nescházejí ani otevřené imperiální výzvy, které dávají Americe právo vnutit cizí zemi svůj „nejdokonalejší společenský systém“ dokonce i proti vůli jejích obyvatel.
Domníval jsem se, že takové veřejné přiznání k agresi dnes už není in, že se o tom taktně mlčí. Tato praktika se přece přičítá Putinovi, ale – ať se na to díváme z kterékoli strany – nepopřeme, že mu ani tak nepřekáží ukrajinský rozháraný kapitalismus, jako nacionalistické výstřelky kyjevské vlády ohrožující národnostní práva ruského obyvatelstva, které bylo v roce 1954 svévolně začleněno Chruščovem do hranic Ukrajinské svazové republiky.
Proměnlivost ideologických důvodů, kterými Američané zdůvodňují nasazení armády na cizím území, je nápadná – stačí se podívat na to, jak mění způsoby, chtějí-li využít národnostní rozpory v té či oné zemi.
Pokud jde o Čínu, americká propaganda se dovolává rozdílů, které některé malé etnické nebo náboženské skupiny oddělují od drtivé většiny obyvatel státu. Politikové ve Washingtonu se stále hlasitěji staví na stranu Ujgurů (patnáct milionů), kterého od ostatních obyvatel země (půl druhé miliardy) odděluje jazyk a islámská víra. Zámořští ideologové neberou v úvahu vlnu teroristických akcí ujgurských džihádistů doprovázenou požadavky národní samostatnosti. Je to náhoda, že s požadavkem samostatnosti Ujgurové poprvé vyrukovali v roce 2014, kdy severoatlantické mocnosti zahájily prozápadní kampaň nacionalistů na Ukrajině?
Propagační mašinérie NATO naproti tomu otázku národnostních menšin na Ukrajině zcela přehlíží, ale západním ideologům nevadí xenofobní zabarvení ukrajinského nacionalismu, jehož nedílnou součástí je nenávist k Rusku. Po rozpadu Sovětského svazu se kyjevské vládě, v níž sedělo několik ministrů s americkými pasy, podařilo rozlehlé území, kde od nepaměti žily vedle sebe dva národy spolu s různými nevyhraněnými jazykovými a kulturními amalgámy, ukrajinizovat do té míry, že práva Rusů i jiných národností bez skrupulí potlačují.
Rozhodnutí ruského obyvatelstva na Donbase vymknout se z područí Kyjeva mělo dvojí příčinu – jednak to byl jazykový zákon, jehož cílem bylo vyloučit ruštinu z úředního styku, jednak oslavování stoupenců Stěpana Bandery, kteří bojovali proti Sovětskému svazu souběžně s německou armádou a často pod jejich vlajkou.
Absurdita nových ukrajinských jazykových zákonů bije do očí, zejména uvědomíme-li si, že ruština je v praxi sjednocujícím jazykem, jímž se obyvatelé Ukrajiny kterékoli národnosti a kteréhokoli nářečí domlouvají. Ukrajinští patrioti omezují výuku ruštiny, rumunštiny, maďarštiny a dalších jazyků s cílem dosáhnout jazykové unifikace země. Americkým protektorům to nevadí, v potlačování nepohodlných cizích jazyků mají historické zkušenosti; kdo dnes sečte kolik indiánských jazyků padlo za oběť kolonizaci a kdo si připomene, jak se americkým obchodníkům a vojákům po obsazení Havaje podařilo řeč domorodců zahnat do podzemí a téměř vyhubit?
Uplatňování koloniálních metod na začátku 21. století je nebezpečný návrat do dob, kdy se národnostní spory stávaly roznětkou světových válek. Dovedete si představit, že by Češi chtěli po roce 1918 zákazem němčiny Němce čechizovat? Němci v pohraničí se bouřili proti tomu, že jako menšina ztratili možnost uplatňovat svou nadřazenost nad rasově méněcenným slovanským národem, ale jejich jazyková a kulturní práva nebyla porušena.
Je to absurdní srovnání, ale není za vlasy přitažené, uvědomíme-li si, že Kyjev byl ještě před druhou světovou válkou městem, ve kterém se bohatě rozvíjel ruský kulturní život; odkazuji na četbu románu Život Alekseje Arseněva, který napsal v emigraci Ivan Bunin, jeden z největších ruských prozaiků 20. století, a na další romány popisující život v Kyjevě. Dnešní zákaz všeho ruského, od výuky na základních školách až po potlačování ruštiny ve všech veřejných projevech, připomíná nacistické řešení národnostní otázky. V Kyjevě už přejmenovali ulice, náměstí Lva Tolstého nese vznešený nápis Náměstí Ukrajinských hrdinů, platí zákaz ruské populární hudby a je jen otázkou času, kdy se tam dočkají zákazu mluvit na veřejnosti rusky.
Shodou okolností něco o tom prozradila reportérka Lidových novin Anastázie Harris v článku Fašisty jsem v Kyjevě nepotkala (1.září), které nepřišlo divné, že ruštinu nikde neslyšela, ani ji nezarazilo, když jí ruská dívka z Doněcka řekla, „že by si raději sama jazyk vykousla, než aby promluvila jediné slovo rusky“. Paní Harris toto strašné přiznání vůbec nepolekalo a ani si je nespojila s informací o nových výkonných ukrajinských výzvědných službách, které úspěšně překonaly situaci roku 2014, kdy jim “scházely kapacity pro sbírání informací, neexistovala logistika a šlo jen o amatérsky vedené dobrovolnické skupiny“. (Dnes již mají seznam nepřátel nesoucí výmluvné jméno Mirotvorec.) Paní Anastázie je spolu s kyjevskými Ukrajinci přesvědčena, že dokonale organizovaná výzvědná služba je zárukou vítězství, míru.
O úspěších ukrajinských lovců diverzantů toho mnoho nevíme, ale nepochybujeme, že ve své mírotvorné činnosti nepolevují, skryté nepřátele demaskují a po zásluze trestají. Jeden takový ruský záškodník se dokonce vetřel do komise, která ještě před incidentem v Buče jednala s ruskými vyjednavači. Skončil s kulkou v hlavě nebo tak nějak. Ne náhodou prezident Zelenskyj provedl čistku v orgánech státní bezpečnosti; sice nevíme přesně, v čem, kdo a jak se dopustil zrady, je to všechno jakoby v mlze, ale vzhledem k válečnému stavu chápeme, že se toho o celé aféře moc nedozvíme.
V anglickém tisku jsem se zase dočetl, že obranou Oděsy byl pověřen bývalý ruský důstojník, který byl sice obžalován z mafiánských praktik, ale když se vykoupil, o svou funkci nepřišel. Prý je jako voják nepostradatelný. Stejný časopis přináší zprávu, jak se v ruském přístavním městě množí rychlokurzy ukrajinštiny a jak si Rusové dokonce uvědomuji krásu ukrajinštiny (málem jsem chtěl říct „bratrského jazyka“).
Co si máme o tom všem myslet? Je to něco mezi hororem a groteskou. Jen si ještě dovolím závěrečnou poznámku k článku paní Harris, nadšené z “hrdinné nezlomné Ukrajiny, jejich statečných obránců, úchvatných rozevlátých žluto–modrých vlajek“. Obsáhle cituje Anatolije, majitele technologické firmy, který místo toho, aby šel dobrovolně na frontu, zapojil svou firmu do výroby zbraní. Zpočátku se sice zdráhá mluvit o vysokém vyznamenání, které mu udělil sám vrchní velitel ukrajinské armády, ale potom tak trochu ve stylu barona Prášila kořeněném amerikanismy (ajťák, startup, event, super cool, zoo, hollywoodský šmrnc) líčí, že se mu „s kluky“ podařilo něco, “co není možné nikde jinde na světě: úplně jsme přeskočili zaběhlý systém trendů, státních zakázek“ a vytvořili „masivní zbraň“, velkolepý vynález, který generála málem vyvedl z míry.
Nevím, co k tomu dodat. Snad jen to, že zahraniční instruktoři ocení příchylnost k angličtině (zřejmě je nakročeno k tomu, aby nahradila univerzální ruštinu), ale tou přímou cestou od firmy k zakázce nebudou asi nadšeni – o zvláštních praktikách domácího hospodářství vědí své.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
